Ráno nad Oberhofem vládla zima, ale nakonec se nad ním rozlilo harrachovské sluníčko. Věčně rozesmátá biatlonistka Eva Puskarčíková měla po problematickém víkendu k radosti pořádný důvod. Sobotních sedm trestných koleček ve stíhačce vystřídal nedělní závod, v němž zopakovala předvánoční třetí místo z Pokljuky.
Už jste to vstřebala?
„Já to tak nějak vstřebávám asi doteď. Bylo to takový neuvěřitelný… Ráno jsem vstala a necítila jsem se dobře. Jsem ráda, jak to dopadlo. Spása byla střelba, za to jsem vděčná. Moc dobře se mi tady neběhalo. Hlavně ve sprintu, ve stíhačce to bylo lepší. Jsem unavenější, ale doufám, že to zase bude jako dřív.“
Kde se to trápení zlomilo?
„Já jsem měla pocit, že se trápím celou dobu. Běžecky mě to bolelo furt. Možná poslední kolo, spadla ze mě nervozita, podržela jsem čtvrtou položku a pak už se mi jelo hezky. Nemusela jsem bojovat a užívala si to.“
Na střelnici jste ani jednou nechybovala a navíc jste pálila jako třetí nejrychlejší, kde se to ve vás vzalo?
„My jsme na tom pracovali celé léto, zaměřovali jsme se na to, aby se střílelo rychleji. Oproti tréninku je to pomalejší, v závodě je větší zatížení, než člověk dosáhne v tréninku, i jiné rozpoložení… V průměru je to rychlejší, co to bývalo. Je to celoletní práce. Ještě jsme se snažili zrychlit manipulaci a čas před střelbou.“
V čem byla změna oproti sobotě, kdy jste musela na sedm trestných kol?
„Včera to bylo komplikované s větrem, nebylo to jednoduché. Jak jsem se soustředila, aby mě vítr nevychyloval, nehlídala jsem si to výškově. Měla jsem rány nahoře, nebo dole, snažila jsem se z toho poučit, abych z toho vyšla posílená.“
Po třetím místě ve stíhacím závodě v Pokljuce jste říkala, že je to sen, a že jen valíte oči, co teď?
(smích) „Valím oči taky! To jsem fakt nečekala, že bych mohla být na bedně. V tom rozpoložení, co jsem závodila… Říkala jsem si, že bych byla ráda, když nedojedu poslední. Jsem hrozně ráda, že se to podařilo i Gábině, že jsme tam byly spolu. Je to neskutečný, to člověk asi mockrát nezažije.“
Jaké to bylo v cíli, kde na vás Koukalová čekala s objetím?
„Šla jsem jí v ústrety. Hrozně se mi to líbilo, jak jsem se tam tahle mohly přivítat, radost se násobila.“
Už se na stupních cítíte trochu doma?
(úsměv) „Já myslím, že k tomuhle tvrzení mám ještě hodně daleko. Každopádně to bylo moc příjemné.“
A jak jste si po závodě užila oslavu na ramenou servismanů?
(smích) „Trošku jsem se bála, jednou půlku zadku jsem seděla na Alešovi Ligaunovi (asistentovi trenéra mužské reprezentace), který je o hlavu větší než malej Miki (trenér Michael Málek), to jsem byla trošku na vážkách, jestli nespadnu. Ale Aleš se ponížil, bylo super, oslavit to s týmem za práci, co odvádí.“
Před Vánocemi jste se doslova těšila na segedínek, králíka a cukroví. To vypadá, že takováhle dieta funguje, že?
(smích) „Řekla bych, že jo. Jak cestujeme, většinou je kuchyň, na kterou není člověk zvyklý. A pak mívám stravovací krize, jak tomu říkám. Vůbec mi to nejede, nechutná mi to. Když jedu domů, objednám si klasická jídla, která mi spraví chuť.“
Máte teď myšlenky na další závodní víkend v Ruhpoldingu?
„Já se do Ruhpoldingu strašně těším, mám to tam hrozně ráda. Věřím, že pár dní bude volnějších, člověk si odpočine a zas to bude dobrý. Ale už před startem jsme si s Gabčou říkaly, že se těšíme, až si večer lehneme do postele…“
