Po nějaké době zase stanul ve finiši mužské štafety, spokojen byl ale jen na půl. Osmé místo v Ruhpoldingu bylo sice nejlepším výsledkem týmu v sezoně, avšak Ondřej Moravec věděl, že to mohlo být ještě výš. „Devět dobíjení bylo moc. Jestli se chceme posunout, vede to jen přes lepší střelbu,“ netajil se zkušený biatlonista, který si sám svou jedinou chybu bez servítek vyčítal.
Jak byste tedy svůj výkon hodnotil?
„Na trati jsem se necítil moc dobře, ani nevím, čím to bylo. Lyže nebyly zlé, ale lidi kolem mě je měli taky docela dobré. První kolo jsme sice nejeli úplnou podlahu, ale v tom třetím jsem toho měl už docela plné brejle. Jinak střelba 0-1… za toho stojáka bych si namlátil, protože jsem si vyhodil náboj, a to mě stálo sedmé místo, protože na toho Itala jsem si věřil, že bych ho dal. Jakmile bych se k němu dostal do kontaktu, už by ho to totálně dorazilo, protože se snad otáčel, kde mohl. To byla moje neskutečná chyba.“
Na druhou stranu, trefit třicet z jednatřiceti terčů…
„To jo a k tomu připočtěte ještě dva tréninky.“ (směje se)
Ty byly také celé čisté?
„V podstatě jo. Jen ve čtvrtek jsem dvě stojky střílel na ležákové terče a jeden terč minul.“
Jak hodnotíte tedy to osmé místo po těch dvou nepovedených štafetách?
„Devět dobití je prostě moc, musíme střílet líp. Pokud jsme někdy uspěli, tak jen proto, že jsme se vždy opřeli o minimum dobíjení. Osmé místo je pěkný výsledek a i s Hošou na prvním úseku bych to hodnotil pozitivně. Na druhou stranu určitě trenéři ani závodníci nemohou být spokojení, a když to převedu na sprint, tak jsme tam každý ty chyby udělali. Ve štafetách se dejme tomu víc riskuje, ale pro mě je to stejný závod jako sprint: nechci moc riskovat, pokud vím, že na to stoprocentně nemám. Ta čistá střelba je vždycky výhodnější. Myslím tedy, že výsledkově je osmé místo dobré a po štafetách, které tomu předcházely, s tím musíme být spokojení, ale furt je to kam posouvat.“
Od šestého místa vás sice dělilo patnáct vteřin, ale ty velké týmy se přeci jen zdají uskočené…
„To záleží. Už jsem kolikrát zažil, že jsme byli papírově nevím kde a posunuli jsme to totálně do kopru a jindy jsme naopak vůbec nic nečekali a bylo to naopak. Ve štafetách se může stát cokoliv, ale musí to vyjít všem čtyřem. Pokud zrovna nejsme Norové nebo Francouzi, musí v podstatě každý podat minimálně nadstandartní až vynikající výkon.“
Ale možné to je, ne?
„Reálné to určitě je. I pro nás byl tenhle den známkou, že dokážeme štafetu jet a že ji umíme, přestože tomu poslední závody moc nenaznačovaly.“
Jak jste tedy byl spokojen i s Ondřejem Hoškem, který je stále ve štafetě novou tváří?
„No, na stojce dobíjel dvě.“
Ano, říkal, že se na stojce nechal vybláznit tempem kolem něj.
„Však to je jasné, je to jeho třetí závod v SP, z toho dvě štafety, z nichž jedna byla šílená (mlha v Oberhofu). Když si vzpomenu na sebe, tak ty štafety, zvláště v Německu, jsou těžké – je to neskutečný tlak. Ležku zvládl na šest, to není špatné a i na stoják přijel v jedné skupině, což bylo super. Bohužel, jak ho znám z tréninku, je to spíš ležákový střelec a o stoják se nemůže vyloženě opřít. Ale zvládl to dobře, nemůžeme mu mít za zlé, že něco dobíjel.“
A co se týče Norů, kteří pak vyhráli?
„Já jsem hlavně viděl, co předvedl Martin Fourcade na třetím úseku a to byl neskutečný masakr. V tu chvíli jsem se rozjížděl s Johannesem (Böem) a toho v tu chvíli nikdo jiný nezajímal, než jak jsou daleko Francouzi. Mezi nimi to je teď fakt neskutečný souboj.“
