Na základní škole ve Špindlerově Mlýně ráno vychovává děti, aby v nich odpoledne rozdmýchával vášeň pro lyžování. Učitel a lyžařský trenér Jan Lukáš je vodí na sjezdovku Stoh, kde začátkem tisíciletí provázel samými začátky lyžařské kariéry i pozdější olympijskou šampionku Ester Ledeckou. „Každopádně byla šikovná,“ usmívá se Lukáš při vzpomínce.
Jen pár set metrů od areálu ve Svatém Petru se nad údolím skví jiný známý svah. Jan Lukáš je na Stohu doma, většinou s mladými lyžařskými talenty, které vede po podobné cestě jako kdysi Ester Ledeckou. V posledních týdnech jim tam atmosféru osvěžily hvězdy Světového poháru, které na Stohu trénovaly. „Jednou jsme měli trať po slovinských závodnicích. Nechaly nám postavenou trať, my jsme jim to pak uklidili,“ usmívá se Lukáš.
První otázka se nabízí, jak jste prožíval loňskou zlatou jízdu Ester Ledecké v olympijském super-G?
"Nevěděl jsem to, bylo mi to sděleno telefonem. Bylo to brzo ráno, chystal jsem se na závody. Sledoval jsem hokej, kde diváci už seděli v těch zlatých bundičkách. Říkali, že má Ester zlato. Tak říkám: Aha, tak to už se jely ty snowboardové závody… Tím, jak je zima pro mě celkem náročná a mám dvě povolání, tak jsem to úplně nestihl sledovat. Potom ty telefonáty a esemesky, to bylo milé…“
Jak dlouho jste Ledeckou trénoval?
„Budu počítat roky 2000 – 2006. Myslím, že to bylo nějakých pět, šest let.“
Vzpomenete si, kdy jste ji viděl poprvé?
„Myslím si, že to bylo na černé sjezdovce na Hřišti u kotvy. Myslím, že ji tam přivedli rodiče. Ale nejdřív se domlouvali s Bohoušem Zemanem (bývalým reprezentantem a zakladatelem Ski klubu Špindl – pozn. red.) a ten mě seznámil.“
Dá se u tak malé dívky poznat, jestli v dítěti něco je?
„Nedá… Každopádně byla šikovná, na to lyžování určitě. Jestli všestranně, to nepovím, protože my jsme se potkávali převážně na sněhu a do tělocvičny jsme šli jenom, když bylo ošklivé počasí. To byly takové legrácky pro děti na žíněnkách, na lavičkách.“
V čem byla šikovná?
„Hezky lyžovala, hezky stála na lyžích, šlo jí to, byla pilná, pracovitá.“
Byla na ní už tehdy znát její současná cílevědomost?
„To nevím, ale každopádně trénovala ráda.“
Prý chodí nerada ze svahu, to jste taky poznal?
(úsměv) „To je pravda. Jak děti pomáhají při uklízení tyčí, tak Esterka, dokud stály tyče, tak to točila pořád dokolečka.“
A pak taky pomáhala?
(smích) „Pak taky pomáhala. Když něco zbylo.“
Musel jste si hledat cestu, jak na ni?
„Nemyslím, že jsem ji musel nějak významně povzbuzovat. Ona byla v tomhle sama aktivní, sama chtěla.“
Spolupracoval jste s rodiči?
„Ledečtí tady bydleli. Když tady nebyla maminka Zuzana, tak zaskakovali její rodiče, Klapáčovi. Přivedli ji pod kopec, pak si ji vyzvedli. Nebo když jsme trénovali tady na Stohu, tak se dívali. Když se jezdilo po závodech, tak buď maminka nebo babička s dědečkem, jednou i sám Janek ji doprovázeli na závody.“
Tehdy už to zkoušela na snowboardu?
„Zkoušela, myslím, že jezdila na měkkém prkně skoky. Sjezdařské závody bývají brzo ráno. Děti to sjedou, ti, co mají hezká startovní čísla, to měli hotové brzo, holčičky třeba v jedenáct. Tak se sebrali a odfrčeli na snowboardové závody, kde se snowboarďáci teprve, jak říkala Zuzana, vybírali z ubikací chystat kopec.“ (úsměv)
Nevadilo vám jako lyžařskému trenérovi, že se Ester věnovala i snowboardingu?
„Tohle jsem vůbec neřešil. To šlo mimo. Ona na tréninky chodila, stíhala to oboje.“
Vyrůstají i dál podobné talenty jako Ester?
„Já si myslím, že talenty jsou. Tam je potřeba, aby se skloubil nejenom talent, ale i tréninková píle a zázemí, které je ve sjezdovém lyžování velice, velice důležité. Tím myslím finanční zázemí.“
