FOTOGALERIE - Usmíval se těsně před tím, než vyrazil do stopy a také poté, co vysílený padl v cíli do sněhu. Běžec na lyžích Lukáš Bauer začal domácí světový šampionát v Liberci stříbrnou medailí ze závodu na 15 kilometrů klasicky.
„Můžu skončit,“ prohlásil v žertu.
Měl jste dlouhodobé zdravotní problémy. Co pro vás znamená takový comeback?
„Jsem strašně šťastnej, protože jsem před startem snad nikdy nebyl takhle strašně nervózní.“
Přitom jste se jen pár sekund před startem uvolněně usmíval…
„Viděl jsem, že se tomu nevyhnu. Že z brány neuteču. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem byl v aréně, že už to přijde. Pak to z vás spadne. Věděl jsem, že mám dobře namazáno. Vše mělo být pořešený. Už jsem jen vnímal skvělou atmosféru z publika.“
Kolem trati bylo na patnáct tisíc lidí, bylo to podle vás dost?
„Bylo to míň lidí, než jsem čekal. V Novém Městě je rekord kolem třiceti tisíc. Čekal jsem, že když je to mistrovství světa, doufal jsem, že by se to k té třicítce mohlo blíži. Asi jsem byl příliš velký optimista. Každopádně mi jejich podpora pomohla.“
Jak?
„Od začátku jsem slyšel řev tribun, jako kdyby mi to dalo křídla. Když mi na 1,3 kilometru hlásili, že vedu asi o tři vteřiny, tak jsem to moc nechápal, protože jsem jel relativně v klidu. I když už od začátku jsem ten nejprudší kopec nemohl vyjet ve stopě, lyže mi fungovaly skvěle. Ale konec, poslední dva kilometry, byly strašný. Třetí kolo bylo to, kde jsem ztratil.“
Bolelo poslední kolo nejvíc?
„Bolela všechna kola, ale to třetí bylo nejhorší. Byl to tvrdý závod. Mohlo to vyjít a taky nemuselo. Diváci mě tlačili do cíle. Jen Andrus byl dnes příliš dobrý.“
Kdy jste poznal, že ho neporazíte?
„V posledním kopci už jsem věděl, že na něj nemám šanci. Tam bylo místo, kde nám hlásili mezičasy. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo to, že bych se chtěl dostat na kopec a od lidí pryč. Snažíte se jet rychle, kolem vás křičí informace. Ale já jsem myslel jen na to, že se mi to pětkrát smeklo, a že se vrchol nepřibližuje.“
Ale když jste v cíli padnul do sněhu, tak jste se zase usmál…
„V závěru jsem těžce bojoval. Dlouho jsem doufal, ale když jsem dostal informaci, že ztrácím pět vteřin, věděl jsem, že na tak krátkém úseku už nemám šanci. Padnul jsem vyčerpáním a radostí, že jsem v cíli. Nebyl tam smutek, že jsem přišel o zlatou, ale radost, že bylo stříbro. Z některých otázek jsem měl pocit, že lidi zajímá, jestli nejsem zklamanej.“
A nejste?
„Zlatá medaile byla blízko. Ale jel jsem celý závod sám. Když jsem byl chvíli ve dvojici s Krisem Freemanem, on jel za mnou. Neměl mi kdo pomáhat. Cíl sezony byl jasný - získat medaili. A to se podařilo. Do třináctého kilometru jsem sice závod vedl, ale v závěru síly nebyly.“
Bylo tohle stříbro těžší než to, které jste získal před třemi lety na olympijských hrách?
„Určitě jo. Olympiáda je sice jednou za čtyři roky, ale tam jsem jel v úplně jiné pozici. Patřil jsem do nejlepší desítky a před olympijskou sezonou jsme si za cíl vytkli medaili. Ale takový tlak nebyl. Po loňské sezoně bylo očekávání obrovské.“
Letošní zimu jste ovšem nebyl zdravotně v pořádku. Napadlo vás někdy, že to na mistrovství světa nemusí dobře dopadnout?
„Já jsem se to nebál říct nikdy. Sport je nevypočitatelnej. Dělali jsme vše pro to, aby forma byla na mistrovství světa. Byl jsem ochoten obětovat začátek sezony a věřil jsem, že to vyjde. Když jsem po závodě v Otepää přijel do Harrachova a stav nebyl ideální, začal jsem se bát, jestli to stihnu.“
Neměl jste obavu, jestli po problémech vydržíte na náročné trati ve Vesci?
„Trať je náročná nastoupanými metry. Ale nastoupete je na dvou delších kopcích. Neříkám, že je ta trať špatná, ale není mezi mými oblíbenými. I když jsem na ní vyhrál medaili na mistrovství světa.“
Nenapadlo vás, že budete s lyžováním pokračovat téměř do čtyřicítky jako nový mistr světa Andrus Veerpalu?
„To určitě ne. Do čtyřiceti závodit nebudu. Veerpalu bohužel ještě nekončí, chystá se do Vancouveru. (smích) Ale tam není patnáctka klasicky, to mě trochu těší. Když je taková konkurence jako Andrus, je těžké závodit o přední místa. Ale já se rád poměřuju s nejlepšími. Dnes mě překvapilo, že mezi nimi byl Fin Heikkinen. Podařilo se mu dobře namazat, sedlo mu to. Tipoval bych ho ale spíš na skejtový závod.“
V kariéře vám chybí už jenom zlatá medaile z mistrovství světa či olympijských her anebo ve sprinterském závodě. Povede se něco z toho?
„Sprint už jsem vyhrál, protože prolog na Tour de Ski v Novém Městě byl zařazen mezi sprinty. Příští rok jsou pro mě motivací olympijské hry. A mistrovství světa taky ještě nekončí. Ale sen se mi už tady splnit podařilo.“
Jaké to je závodit na šampionátu doma?
„Jsem šťastný, že jsem během sportovní kariéry mohl doma na mistrovství světa závodit. Na český tým byl velký tlak, všichni očekávají úspěch. Já už můžu skončit.“
A jak to bude opravdu?
„Uděláme s trenérem rozhodnutí, jestli vynechám duatlon a soustředím se na štafetu. Záleží to na zdraví. Jestli doktor uzná, že si budu potřebovat odpočinout, můžu duatlon vynechat. Ale na devadesát procent startovat budu. Nejdůležitějším závodem ale zůstává štafeta, na tu myslím nejvíc.“
Jak se teď cítíte fyzicky?
„Cítím se unavený, ale v posledním kopci to bylo výrazně horší. Teď převažuje euforie, že se mi to podařilo.“
