Z krásně rozjeté kariéry se z ničeho nic dostala do zrádné pasti. Osmnáctiletá běžkyně na lyžích Barbora Havlíčková začala v měsících po loňské olympiádě řešit svoji váhu a rychle byla hubenější, než by sama chtěla. „Upadla jsem do nějakého vnitřního přesvědčení, že čím hubenější budu, tím líp budu sportovat,“ vysvětluje Havlíčková. S problémy se prala celou zimu, přesto na jejím konci slaví prestižní vítězství v juniorském seriálu OPA Cup.
Pár měsíců po své první euforické olympiádě si Barbora Havlíčková prožila o poznání drsnější zkušenost. Do hlavy se jí až příliš dostaly úvahy o váze, což se pak projevilo i na stavu jejího těla. „Pro mě to bylo hrozné období, snad si z toho odnesu to dobré,“ věří Havlíčková. „Strašně mě to posílilo ve všech směrech, ukázalo mi to, jakou mám úžasnou rodinu, nebýt jí, tak tu teď nesedíme. Ještě víc nás to spojilo.“
Můžete vysvětlit, co přesně se vlastně stalo?
„Víte, že máte problém, ale je těžké ten problém pojmenovat, sama úplně nevím. Ale upadla jsem do nějakého vnitřního přesvědčení, že čím hubenější budu, tím líp budu sportovat. Teď už vím, že tak to rozhodně nefunguje ani v životě, ani v ničem jiném, že čím budete hubenější, tím spokojenější život povedete.“
Jak jste k tomuhle poznání došla?
„Strašně dlouho jsem se tím nechala ovlivnit, do určité doby to bylo v pohodě, pak už to byl zamotaný kruh a pak už bylo těžké to zastavit, ukončit a říct, že to dál takhle nechci. U mě se to zvrtlo, nejhorší bylo, když pro mě přestal být prioritou výkon, ale být nejhubenější. Na druhou stranu běžecké lyžování a sport mi pomohly se z toho dostat. Nefuguje přímá úměra, že čím hubenější budu, tím líp budu sportovat. Běžecké lyžování je silový sport a je dost případů, že je to naopak, že holky, co nabraly svalovou hmotu, lyžovaly líp.“
Na svazové tiskovce před začátkem sezony jste o vašich problémech mluvila spíš v náznacích, zároveň jste ale říkala, že byste ráda přispěla, aby tohle téma nebylo tabu...
„Období té tiskovky bylo pro mě docela náročné. Byla jsem v těžkém období toho svého problému. Těch problémů tam bylo víc, takže ta tiskovka pro mě nebyla lehká, nebylo mi úplně dozpěvu. Nemění se nic na tom, že až já sama budu moct stoprocentně říct, že jsem už schopná s tímhle žít, že bych chtěla nějakým způsobem o tom, nechci říct mluvit…Nemám ráda medializování těchto problémů. Sama vím, že poslední co lidem, co mají takový problém, pomáhá, je soucit. To je poslední, co člověk chce. Ale mělo by se na tom zapracovat. Sama sobě jsem si řekla, že nechci, aby se něco podobného stalo někomu v mém okolí, že když budu mít možnost to nějakým způsobem ovlivnit, tak chci, když budu mít příležitost a šanci.“
Jak vaše zdravotní problémy ovlivnily průběh závodní zimy?
„Ovlivnilo mě to hodně. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu a teď se v tom babrat nemá smysl. U mě to byla konstelace všech problémů… Nikdy jsem si neuměla představit, že má někdo takové problémy, ani jsem nevěděla, co to je. Začalo to nešťastně na jaře, kdy jsem měla dva měsíce zánět šlach, tím se to nabouralo, k tomu spousta věcí a byl z toho zamotaný kruh.“
Takže jak to vypadalo v praxi?
„Do října probíhala příprava normálně, já jsem byla schopná absolvovat, co bylo předepsáno. Potom to bylo špatné. V listopadu bylo období, kdy jsem byla schopná týden trénovat, ale nebyly to normální tréninky. Docházelo k obrovským tréninkovým výpadkům, k snižování intenzity. Vlastně to byly především udržovací tréninky, pak se dost často stalo, že jsem měla desetidenní výpadek. Kdyby mi v listopadu někdo řekl, že tady budu sedět, a budu moct říct, že jsem vyhrála OPA Cup, tak bych mu nevěřila, protože to pro mě bylo něco nepředstavitelného. Je to pro mě ukázka lidské vůle. Nechci říct, že jsem tenhle boj vyhrála, pořád ho bojuju.“
Zřejmě nejtěžší chvíle v sezoně jste prožila na juniorském MS v Lahti, kde se závodilo ve velkých mrazech. Není vám zima, když si na to vzpomenete?
(úsměv) „Jenom když padne slovo Lahti, tak mi naskočí podmínky, v kterých jsem si myslela, že nás tam nemůžou pustit. Tady je mráz a k tomu sluníčko, ale tam u těch jezer bylo minus dvacet šest, mlha a 96 procentní vlhkost, takže pocitově bylo přes minus třicet. Nevíme, jak se na to připravit, nemáme na to lyže, ani servis s tím není ztotožněný. Zima mi je pořád, když si na to vzpomenu. V průběhu patnáctky se ještě ochladilo, to bylo drastické. Na to nezapomenu. Kdybych v takovémhle mrazu závodila vloni, určitě by to bylo úplně jiné. V mojí situaci to bylo to nejhorší, co se mohlo stát.“
Co vám tenhle zážitek dal?
„V Lahti jsem dopadla fakt natvrdo a řekla jsem si: Takhle dál nechci. Půl roku jsem vegetovala, přežívala, žila jsem od tréninku k tréninku, od závodu k závodu. Úplně se z toho vytratila radost. Řekla jsem si, že to chci zlepšit a po Lahti jsem na tom začala pracovat. Pracuju na tom teď furt a pracovat na tom dlouho budu. To byl pro mě moment, kdy jsem si řekla: A dost, konec! Takové odražení.“
Jak na tom jste teď?
„Určitě nejlíp za poslední půlrok. Nechci říct, že je to úplně za mnou, tohle jsou věci, kdy nikdy nemůžete říct, že je to za vámi. Ale je to období života, na které bych ráda zapomněla. Na druhou stranu už se to stalo, chci si z toho odnést poučení a teď se s tím musím vypořádat. Určitě mě to udělalo silnější. Doufám, že všechno zlé je pro něco dobré, a že se mi tohle, ne zlé, ale ne úplně nejlehčí období podaří zúročit, a že se mi takováhle zkušenost v budoucnu bude hodit.“
Co jste o tomhle problému zjistila?
„Pro mě bylo hrozné, když jsem se začala zjišťovat, kolik vrstevníků a kolik lidí se s tím potýká, a jak je to tabu v české společnosti ve srovnání se Skandinávií, kde se takové věci dějí hodně ojediněle, výjimečně. Je to asi nastavením společnosti, strašně mě to mrzí, potom je hrozně těžké najít od té společnosti pochopení.“
Vidíte východisko?
„Doufám, že se něco změní, i třeba díky tomu, že se něco takového stalo mně a nebyla jsem jediná, kdo měl takové problémy. Bohužel, v ženském vytrvalostním sportu je to hodně časté, tak doufám, že se s tím bude něco dělat. Musí se začít odshora, informovat o tom trenéry… Byl to pro mě důkaz, co lidské slovo a lidská vůle dokáže způsobit. Člověk musí být obezřetný, s ostatními jednat a zajímat se, jak těm lidem je.“
Jak máte teď nastavený jídelníček?
„Jím na to, na co mám chuť podle vlastního pocitu. Člověk nemůže dělit jídlo na zdravé a nezdravé. Když nesnídáte, neobědváte a nevečeříte hamburger v mekáči a dáte si jednou za týden hamburger v McDonaldu, tak je to jako, když si namažete housku s máslem. Měla jsem takové období, kdy jsem si říkala: Budu jíst zdravě. Ale člověk se tím strašně svazuje a sám se uvádí do nepříjemných situací. Teď se snažím stravovat vyváženě, to, na co mám chuť.“
Dala vám vaše situace nějaké poučení?
„Já úplně nesnáším slovo sebeláska, které je v dnešní době mezi mojí věkovou skupinou strašně trendy. Ale je strašně důležité, aby se člověk ve svém těle cítil dobře a měl se rád, to je pro mě priorita. A asi moc neřešit, co si o vás myslí ostatní, což je v dnešním světě těžké. Všichni máme tendenci soudit ostatní. Pro mě je důležité se od toho oprostit, cítit se dobře ve svém těle.“
Přes to, že jste s problémy stále bojovala, jste suverénně vládla juniorskému OPA Cupu, vyvíjela se vaše kondice během sezony?
„Ze začátku sezony jsem o víkendu místo tří závodů absolvovala jenom dva, abych se úplně nevyčerpala a mohla nějak pokračovat. Já jsem trénovala z devadesáti procent jenom podle svého vnitřního pocitu, přesvědčení, co je pro mě dobré. Určitě mi to umožnilo skvěle poznat vlastní tělo, což je pro sportovce důležité. Mám radost, že ke konci sezony jsem zvládla absolvovat i třídenní sezony a byly kvalitní. Z toho mám obrovskou radost.“
Mluvila jste o vítězství vůle, je pro vás ještě cennější než triumf v juniorském OPA Cupu?
„To rozhodně. Že jsem do sezony vůbec nastoupila, že jsem ji absolvovala a splnila něco, čemu jsem nevěřila, že se mi podaří, je strašně skvělé. Upřímně, byly tam fakt momenty, že jsem nevěřila, že budu schopná závodit. Že jsem stála na startu a dokončila s takovým výsledkem je pro mě úplně to nejcennější.“
Co pro vás tedy triumf v seriálu znamená?
„Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se mi mohlo povést vyhrát tenhle celkový pohár. Strašně se mi to líbí. Když se mi to povedlo vyhrát celkově, tak to je ocenění práce za celou sezonu. Opravdu jsme to nečekala, moc mě to překvapilo. Jsem z Čechů první a je to super. Je super, že tam je mezinárodní konkurence. Jsem strašně ráda, že se to povedlo.“
Byla ve hře varianta účasti na MS dospělých v Seefeldu?
„Bylo to otevřené, ale po mistrovství světa juniorů jsme se rozhodli, že bude lepší, když se budu koncentrovat na OPA Cup a zkusit to vyhrát. Pro psychiku je lepší bojovat o první pozice, než jet s dospělými a nebylo by to na super bomba umístění. Lepší bylo počkat, až budu připravená bojovat o bodované pozice, tak to bude lepší. Při mistrovství světa v Seefeldu jsem si říkala, jak bych asi mohla jet, ale nelituju. Takhle to mělo být. Pořád je mi teprve osmnáct a možností konfrontovat se s dospělými bude spoustu.“
Třeba už v další sezoně?
„Přímo se to nabízí, protože je Světový pohár v Novém Městě na Moravě. Tam bude národní skupina, do té bych se chtěla dostat. Byla bych hrozně ráda, kdybych dostala od trenérů důvěru si zazávodit i s dospělými. Mistrovství světa juniorů bude v Oberwiesenthalu, to je skoro na domácí půdě, k tomu bude vše směřovat.“
Mluvila jste o tom, že v jednu chvíli jste neměli výsledky jako prioritu, už je závodní vášeň zase zpátky?
„Určitě. Na konci sezony je člověk vždycky unavený a těší se, až to skončí. Paradoxně letos se strašně těším, až si v dubnu odpočinu, celé to v klidu zhodnotím, budu mít čas o tom přemýšlet pořádně do hloubky. Těším se, až na začátku května začnu zase pracovat. Poučila jsem se ze svých chyb, vím, co bylo dobré. Moje motivace teď je naprosto obrovská, je taková, jaká nikdy nebyla. Ale uvědomila jsem si i, že závody jsou pěkné, ale zdraví je jen jedno, to by měla být priorita, tak to pro mě je.“
