17. ledna 2020 • 20:13

Z pracáku na vrchol! Razýmová o své cestě, lyžování pro otrlé i váze

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Ve dvaceti se dala na běh na lyžích. O sedm let později se jako nezaměstnaná probojovala na olympiádu. Teď před Vánoci byla na Světovém poháru těsně za stupni vítězů. Do toho se stala inženýrkou ekonomie, provdala se za trenéra a společně postavili dům. Královna bílé stopy Kateřina Razýmová je akční ženou, která jde vlastní cestou za svými sny a nenechá se odradit. V rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium otevřeně mluví o své složité cestě na výsluní, manželovi a trenérovi v jedné osobě, ideální váze, neatraktivních televizních přenosech či Kateřině Neumannové. Už zítra jí můžete fandit v Novém Městě na Moravě...



Vystoupí z modré škodovky. Na jejích dveřích se vyjímá nápis obec Postřekov. Chodské hnízdo s tisícovkou obyvatel, z něhož vylétla do světa, rodačku podporuje. A že to před pár lety potřebovala!

Ale k tomu se dostaneme.

Teď zaplujme do útulné plzeňské kavárničky a nechme si vyprávět nevšední příběh drobné, milé a zarputilé dámy.

„Jsem laik lyžař,“ usměje se Kateřina Razýmová, sotva si objedná čaj. Co na tom, že na sklonku listopadu dojela ve finské Ruce v úvodním závodě Světového poháru na senzační 5. příčce, pouhé 2,3 vteřiny za bronzovým časem.

Jak se přihodí, že dvacetiletá slečna přijde studovat vysokou školu do nehorské Plzně a začne závodně běhat na lyžích?
„Pravda, za deset let, co jsem v Plzni, byl tady sníh na polní lyžování asi dvakrát. Ale jinak tu má běžecké lyžování tradici. Je tu velký oddíl Sport Club Plzeň a Razýmovi. Manželova rodina jsou všichni lyžaři. Manželův brácha Aleš byl na olympiádě, Martin Jakš (bývalý reprezentant) bydlel u Razýmů, chodil tady do školy. Takže lyžování v Plzni tradici má, i když máme mezery ve sněhu. V okolních lesích jsou ale výborné tréninkové podmínky. Není to utopie.“

Kdy jste se prvně na úzká prkénka postavila vy? Předpokládáme, že ne až na vysoké škole.
„Není to tak, že bych ve dvaceti začala s běžkami a předtím na nich nikdy nestála. Pocházím z Postřekova u Domažlic, což je oblast Českého lesa. Nejvyšší hora je Čerchov a pod ní jsme odmalička lyžovali. A pak - pět, šest let, co běhám na lyžích závodně, je dostatečně dlouhá doba, aby si člověk na lyžování zvyknul, pokud není zabedněnej. Navíc pocit jízdy na lyžích už lze obstojně získat také na kolečkových lyžích.“

Byla jste samouk?
„Dřív jsem se v tom tak nějak plácala sama. Naši jsou lyžaři-hobíci a u nás na Chodsku máme i lyžařský oddíl, a tak jsme chodili na lyže. No a po pár stoupnutích na lyže se základy naučíte. Nebyla to žádná technika, ale dalo se s tím normálně běhat.“

Odborná výuka odstartovala kdy?
„Od začátku trénování s mým manželem (Vladislavem Razýmem). On je na techniku specialista a pedant. Na techniku se v tréninku hodně zaměřujeme. Je výhoda, že jsem neměla v podstatě žádné špatné návyky. Učení bylo jednodušší, než kdybych se musela přeučovat něco, co bych měla špatně zažitého.“

Nečekaná česká lyžařská hvězda Kateřina Razýmová
Nečekaná česká lyžařská hvězda Kateřina Razýmová

Pocházíte asi ze sportovní rodiny.
„Když byla mamka mladší, dělala závodně gymnastiku, táta byl odmala fotbalista. Ale když jsem šla dělat atletiku, začal se mnou běhat. Od té doby je z něj běžecký hobík. Fotbal šel stranou.“

Vy jste také proháněla míč.
„Dokud to šlo, hrála jsem fotbal u nás na vesnici s klukama. Od třinácti už bych musela hrát s holkama, a to mě vůbec nelákalo.“

Na jaké pozici jste hrála?
„Většinou na střídačce. (směje se) Ale když jsem se dostala na hřiště, hrála jsem levého záložníka. Když jsme vedli 6:0, naskočila jsem.“

Ale pár gólů jste vstřelila, ne?
„Asi jo. Nebylo to se mnou tak strašný. Zásadní nevýhodou bylo, že jsem poctivě chodila na tréninky, ale pak poctivě seděla na střídačce. Přitom jsem si říkala, že když budu chodit poctivě na tréninky, budou mě určitě nasazovat do základní sestavy. No, nějak to nevyšlo. Ale trenér to asi odhadl dobře.“ (usmívá se)

Aspoň jste se mohla pustit do atletiky.
„Zezačátku jsme měli trenéra, který trénoval sprinty, a to mě nebavilo, protože mi rychlá vlákna nebyla dána. Takže cílem bylo dostat se k druhému trenérovi, Jiřímu Královcovi, který mě pak provázel po celou dobu, co jsem dělala atletiku. Vybíral si k sobě lidi, u kterých cítil perspektivu. To byla pro nás motivace. On dřív závodil za Spartu, byl dobrý mílař, a ve skupině měl hodně dobrých běžců.“

Kde se ve vás vzala láska k běhu do vrchu, kde jste coby juniorka sklízela úspěchy?
„Můj trenér dělal zároveň trenéra Jirkovi Vojákovi, což je výborný běžec do vrchu. Začala jsem s ním jezdit na závody. Když jsem zjistila, že mi to jakžtakž jde, měla jsem nový cíl - vyjet i někam jinam než do Sušice.“

Váš první zahraniční výjezd?
„Do Švýcarska. V běhu do vrchu je to tak, že se střídají disciplíny. Buď se běží závod nahoru a dolů, nebo jen závod nahoru. Tenkrát to bylo nahoru a dolů a já jsem z toho byla pořádně překvapená, protože běh dolů jsem netrénovala. Bylo to vabank, ale zvládla jsem to. Bylo mi patnáct a připadala jsem si hustě.“

Nebála jste se to z kopce rozkulit?
„Teď už bych asi zábrany měla, tenkrát ne. Nahoru se běželo po sjezdovce. Navíc to byl krátký závod – dva kilometry nahoru a dva dolů. Do dvaceti minut bylo hotovo. A tím, že tam byl trenér a kamarádi z oddílu, byla to pohoda. Brala jsem to jako závody doma za barákem. Akorát jsem čekala trochu větší konkurenci.“

Jaký největší krpál jste vyběhla?
„Všechny byly svým způsobem drsné. Ale nejtěžší mi přišel asi závod Red Bull 400, který se běhá na harrachovském skokanském můstku. Tam nejde o nic jiného než o morál. Ale je to zážitek. Vyběhnete nahoru a řeknete si: Jo, je to dobrý! Párkrát jsem to takhle dala. Pro lyžaře je to skvělý trénink, protože se tam používají celkem hodně ruce. Hlavně na skokanském bubnu. Běžíte po čtyřech, trošku jako opice.“

Z pracáku na olympiádu

Co bylo zlomovým impulzem, že atletiku a běh do vrchu vystřídaly běžky?
„To je delší historie. Původně jsem chtěla do Plzně už na sportovní gympl, ale vrátila jsem se zpátky do Domažlic, protože jsem chtěla trénovat s trenérem, kterého jsem tam měla. A ani se mi tady nelíbilo. Byla jsem v létě asi čtrnáct dní na intru a zjistila jsem, že to není nic pro mě.“

Stýskalo se vám?
„Vadily mi tramvaje a intr mi přišel jako králíkárna. Říkala jsem si, že to nedám. A taky jsem to nedala. Ale na vejšce už mi nic jiného nezbylo, než v Plzni zůstat. Dojíždět na atletiku do Domažlic nedávalo logiku a s jiným trenérem jsem trénovat nechtěla. Takže v prváku a druháku jsem se různě poflakovala. Ne že bych si šla zahulit

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud