Sakala navazuje na tátu: Jednou chci lety vyhrát! Ale je to jiný sport
Genius loci? Na mamutím můstku Letalnica ve slovinské Planici skokan na lyžích FILIP SAKALA kouzlo místa cítí. Jeho tatínek Jaroslav tady v roce 1994 slavně vyhrál letecký světový šampionát. Oba tady kdysi strávili společné dva roky. A dnes bude známé jméno na startovce mistrovství světa opět.
S tatínkem jsou oba tvrdé hlavy, Filip Sakala vůbec nemá problém to přiznat. „Díky povaze, kterou má, je mistrem světa. Doufám, že se mi povede stejný kousek,“ usmívá se. Do startu dnešní kvalifikace světového šampionátu v letech na lyžích, který nahrazuje původní jarní termín, ale půjde po sérii kalamit na úvod sezony.
Ve Wisle neprošel kontrolou kombinézy, v Ruce upadl. A pak se navíc zamotal do kauzy domněle pozitivního testu na COVID19, který hrozil celému českému týmu dvoutýdenní karanténou. „Teď se těším na lety. Mám je rád,“ říká syn slavného otce.
Pojďme od začátku, co stálo za diskvalifikací ve Wisle?
„Byl to takový hřebíček do rakve toho dne. Udělal jsem dobrý trénink, chtěl jsem víc. Ale kvalifikaci jsem pokazil, a že mě diskvalifikovali, byla smůla. Kvůli kombinéze... Na konci sezony se změnila pravidla a já kvůli covidu nejel žádné závody. V malé se mi závodit nechtělo, tak jsem vzal hranu. Moje chyba. O podvádění se však nedá mluvit. Ve skoku hrají roli centimetry a můžete jít ven.“
Ve Finsku jste v kvalifikaci upadl a pak přišly zmatky s testem na COVID...
„Bylo to celkově složité. Kvalifikace se jela z hrozně nízkého okna, což mi nesedí. Na dopadu jsem to tahal, co to šlo. Proto přišel pád, zase moje chyba. A test? Koronu jsem prodělal, mám v těle hodně protilátek a PCR test mi vyšel pozitivní. Ukázalo se, že protilátek mám tolik, že to testy zkresluje. Naštěstí jsme mohli odjet domů. Dopadlo to dobře, měli jsme čas se trochu srovnat. Když má skokan vstup do sezony jako já, je lepší zatáhnout ručku. Slétnout nohama na zem, vzpamatovat se, dát se do kupy. Teď jsme skákali na menším můstku v Planici, ale profilově podobnému mamutu. Mělo by to být ku prospěchu.“
Jaké pro vás bude se teď přesunout na slavnou Letalnicu?
„Já se těším, lety mám rád, je to adrenalin. Ale vstup do sezony nebyl ideální, ještě nemám to sebevědomí. Doufám, že se první skoky povedou, pak mi to půjde dobře od nohy. Predikce si nedávám, vím, co udělat. Když to vyjde, budu mít na čem stavět a snad se to zlepší. Smůlu jsem si snad vybral, nejsem typ člověka, který by se hned zhroutil.“
Sakala a Planice už vždycky bude pro české skoky zlatý symbol triumfu vašeho otce z roku 1994. Vnímáte to stejně?
„Určitě jsem si toho vědom. Vyhrát na letech je jeden z mých cílů. Ale můj táta vyhrál před šestadvaceti lety. I kdybych vyhrál mistrovství světa šestkrát za sebou, nemůže se to srovnávat. Je to trošku jiný sport, táta byl nejlepší ve své době. Nebudu říkat, že si to nepřipouštím, malý tlak tam je.“
Jaké je to být skokan a nést jméno Sakala?
„Vyrostl jsem v tom. A že by mně to vadilo, to se říct nedá. Snažím se jména nezneužívat. Myslím, že skoky jsou jinde, všechno je jiné.“
Opakovaně říkáte, že chcete vyhrát letecké mistrovství světa. Jak dlouho máte tenhle sen v sobě?
„Dlouhodobě. Se svojí postavou i pojetím skoku mám na lety předpoklady. Věřím, že je to pro mě jednoho dne proveditelné. Momentálně nemám formu na to, abych nad něčím takovým přemýšlel. Tady jsme nohama na zemi. Lety jsou nezvykle takhle brzy, v prosinci, což nikdy nebývá. Je třeba na tyhle cíle zapomenout. Udělat skoky, na které mám. Co přinese budoucnost, je ve hvězdách.“
Ve Slovinsku jste dva roky žil, když tady váš tatínek trénoval mládež. Cítíte se tu pořád speciálně?
„Bydlel jsem tu, jsem tady doma. Planice i Slovinsko jsou mi hodně blízké. V Planici trénuju, je to příjemné prostředí. Mám tu kamarády, pěkné vzpomínky, umím slovinsky. Pokaždé, když jsem se slovinskými skokany, snažím se to oživovat. Jsou hovorní, jsem za to vděčný.“
Co vám daly předchozí zkušenosti na mamutích můstcích?
„Byl jsem ve Vikersundu, Kulmu a Planici, kde se mi jakžtakž dařilo. Mám skočeno dvě stě šest metrů. Ale dneska se skáče dvě stě padesát, takže musím přidat.“
Co jste si odnesl z předchozího závodu v Planici vloni na jaře?
„Můstek je velmi náročný. Není těžké tady skočit dvě stě metrů, ale přeletět hranici dvě stě dvaceti, kde se láme druhé kolo. Mamut je dobrý v tom, že se lítá vysoko. Skokan nemusí řešit, jestli se dostane zpátky na křivku. Jde o to si věřit, najít si pozici v nájezdu. Důležité je, že se tady vždycky skákalo dopoledne v protivětru, teď za umělého osvětlení. Předpokládám, že bude bezvětří, zadní vítr. Jedeme od nuly, uvidíme, co přijde.“
Jak zvítězil „Saki“
Svou životní zlatou medaili dostal Jaroslav Sakala za odvahu. V roce 1994 na tehdy největším můstku světa v Planici čelili závodníci silným větrným poryvům, několik skokanů se při pádech vážně zranilo. Slavní Němci Diether Thoma s Jensem Weissflogem nehodlali riskovat, radši vůbec nenastoupili na start.
Sakala, známý pod přezdívkou Saki, se nebál a skoky dlouhé 189 a 185 metrů mu zajistily triumf před tehdejším favoritem, Norem Espenem Bredesenem. Tehdy se v Planici poprvé, aspoň v tréninku, skákalo přes 200 metrů. V závodě však platilo pravidlo, podle něhož se do výsledků počítal maximální výkon 191 metrů.
Sakala patří k historicky nejúspěšnějším českým skokanům. Kromě leteckého titulu má i tři medaile z mistrovství světa v klasickém lyžování, bronzovou olympijskou medaili ze soutěže družstev v Albertville a byl i celkově třetí na Turné čtyř můstků.
Fanoušky fascinoval. Tím, jak neohroženě létal a jak mu z pod helmy vlály kudrnaté vlasy. Když cítil, že české skoky začínají ztrácet kontakt se světem, šel si klidně vlastní cestou. Bojoval s trenéry i funkcionáři. Stal se z něho skokanský soukromník, který kdysi ve finančních potížích bydlel ve frenštátské chalupě. Ale byl šampion.
