Skokan Malec vypráví: prodej slavné medaile, tajní na závodech i životě po kariéře
Co je to medaile? Kus plechu. Ano, je hezká, ale člověk se z ní nenají, pokud ji nepromění v peníze. Pro mě je důležitější to, co jsem prožil. Vzpomínky, zážitky jsou víc než medaile, říká Jiří Malec. Bývalý skokan na lyžích a bronzový olympijský medailista z Calgary vypráví svůj životní příběh. Darujte roční iSport Premium za zvýhodněnou cenu >>>
Narodil jsem se na podzim 1962 v Zásadě. Matka pracovala jako účetní, otec byl projektant. Když byla po válce všeobecná budovatelská mánie, vstoupili do komunistické strany. Asi si mysleli, že vytvoří novou republiku. Otec byl ale zklamán, a nakonec ho v osmdesátém šestém ze strany vyhodili. Matka v ní zůstala, v tom byli docela rarita. Trochu jsme na to doplatili. Sestra sice měla samé jedničky, přesto ji nevzali na lékařskou fakultu. Šla do nultého ročníku, dostala dobrý posudek, nakonec vystudovala s červeným diplomem a je z ní dětská lékařka.
Já jsem se po vojně rozhodoval, co dál, a chtěl jsem zůstat v Dukle. Výsledky jsem měl. Jenže pak přiběhl trenér a říkal, že ví, že mého tátu vyloučili ze strany. Zachránilo mě, že politruk jel do mé rodné Zásady a tam zařídil, aby mu na národním výboru vydali posudek, v němž stálo, že táta byl vyškrtnutý, ne vyloučený. To slovíčko tehdy znamenalo hodně, vyškrtnutí nebylo tak zlé. Vděčím mu za to, díky tomu jsem mohl zůstat v Dukle.
JIŘÍ MALEC:
- Ikona skoku na lyžích
- Věk: 63 (*24. listopadu 1962 v Zásadě na Liberecku)
- Kariéra: ve 12 letech se stal členem oddílu TJ Sokol Vlastiboř, začínal jako sdruženář. Po maturitě nastoupil na vojnu do Dukly Liberec a začal se věnovat skokům na lyžích. Jako první skákal stylem V, za který se strhávaly body, oficiálně byl uznán a masivně používán až poté, co kariéru v roce 1991 ukončil. Pracoval jako trenér, sloužil i v armádě u chemické jednotky v Liberci. Do civilu odešel v roce 2001 a od té doby pracuje jako učitel tělocviku.
- Největší úspěchy: bronz (střední můstek) a 4. místo (týmy) na ZOH v Calgary 1988, vítěz univerziády ve Vysokých Tatrách (1987), celkový vítěz Evropského poháru (1987/88)
V dětství jsem byl trochu lotr, dnes by se asi řeklo, že jsem měl ADHD. Lítali jsme jako děcka po smeťácích, hráli jsme si na vojáky, skákali jsme. Kamarádi mě hecovali, ať skáču co nejdál, a mně to šlo. Když jsem přinesl domů sestřiny třetí zlomené lyže, to byla mela. Máma mě honila s vařečkou kolem stolu. Táta usoudil, že by se s tím něco mělo dělat, a sehnal mi první jasanové dřevěné skokačky.
Motal jsem se uprostřed
Asi v páté třídě jsme psali slohovou práci na téma „Čím chci být“, a já napsal, že profesionální hokejista nebo fotbalista. Ve dvanácti jsem přišel do Vlastiboře na můstek, kde byla skupina TJ Sokol Vlastiboř, a pod vedením trenéra Kopala jsem začal s prvními skoky na lyžích jako sdruženář.
Objížděli jsme závody, já byl vždy první ve skoku a poslední v běhu. Takže jsem se motal uprostřed. Pak jsem usoudil, že bych se měl přeorientovat na skoky.
Rád vzpomínám na Tatranský pohár v roce 1981. Tehdy jsem chytil formu. Poslední skok zabírali v televizi, byla to euforie, skočil jsem 108 metrů. Tenkrát jsem měl pocit, že jsem se stal slavným. Díky tomu mě vzali do reprezentace.
Maturoval jsem na gymnáziu a nevěděl, co dál. Lanařili mě na vysokou školu textilní do Liberce, ale já měl zmatek v hlavě.
Trenér Motejlek ukecal tátu a já nastoupil do Dukly Liberec. Než bych si užíval prázdnin, zakopával jsem se ve výcvikovém středisku, kde se odehrával vojenský přijímač. Byl jsem z toho vykulený. Nebyl jsem zvyklý na žádný řád a vojna mi připadala tvrdá. Nosil jsem delší vlasy, tak mi je ostříhali a smáli se mi. Po složení přísahy jsem už ale mohl jen trénovat. Dynamiku, rychlost, skoky. Takže se mi dětský sen, že budu profesionální sportovec, nakonec splnil.
Skákal jsem véčko
Tehdy se skákal styl Raška, to znamená nohy u sebe, ruce u sebe. V mém pojetí skoku šel hrudník napřed a lyže do stran. Ať jsem se snažil sebevíc, lyže ani ruce jsem k sobě nedokázal dát. Pořád jsem slyšel, ať dám ruce i nohy k sobě. Nakonec ale trenér Kopal vycítil, že lyže potřebují vztlak a najdou si cestu samy. Nekřičel na mě, nehonil mě a pod jeho vedením jsem začal skákat dobře. Pak jsem nastoupil na Duklu a už jsem zase pořád slyšel: ruce k sobě, nohy k sobě. Ale když jsem to udělal, skočil jsem krátké metry.
