Tomáš Kraus je zvyklý na ostré souboje na skikrosařských tratích. Tentokrát si ale vyzkoušel naprostou volnost skalnatých sněhových pláních na Aljašce.
S freeriderem Robinem Kaletou a snowboardisty Michalem Novotným a Martinem Černíkem přespávali v karavanech na parkovišti, ale přes den zažívali lyžařskou pohádku.
Helikoptérou na špičatou skalnatou hranu a pak prudkým sjezdem dolů po panenském sněhu v průsmyku Tompson Pass, tenhle zážitek skikrosařského šampiona Tomáše Krause dostal.
Jaké to bylo?
„Pro mě to byl velký skok do neznáma. Byl pak odměněný skvělými zážitky. Jsou to pocity, na které se dobře vzpomíná i těžko zapomíná. Nemohlo to vyjít líp. Bylo pořád příjemné počasí. Lidi, co tam provozují helikoptéry, říkali, že to byly jedny z nejlepších čtrnácti dní. Přijeli jsme a hned první den jsme letěli. Pak tři dny sněžilo, byla mlha, ale pak jsme zase mohli lyžovat.“
Neměl jste z prudkých svahů obavy?
„Já jsem měl strach, že dělám něco, o čem nevím, jak je nebezpečný. S Michalem Novotným jsme dali první slušnou jízdu na rozjetí a připadalo nám, že víme, jak na to. Druhou jízdu jsme oba spadli a začali dávat trochu pozor. Pocit vysazení na sněhovém hřbetu je dost silnej adrenalinovej zážitek, stejně jako odpíchnutí do jízdy. Pod kopcem je každý hrdina, ale při odpíchnutí je to náročný.“
Co by se stalo, kdyby se někdo zranil?
„Průvodci byli strašně v klidu. Jeden říkal: Já tady nejsem, abych vás zachraňoval, ale abych sebral zbytky z vás. Některé věci vypadaly opravdu hrůzostrašně.“
Neříkal jste si někdy, že jste měl raději zůstat dole?
„To byla moje noční můra, že mě nahoře vysadí a já zavolám do vysílačky: Tak mě můžete svést dolů. Někdy jsem neměl pomění kudy jet, a jestli to sjedu. Ale poptal jsem se a dali jsme to dohromady.“
Jaký je na Aljašce sníh?
„Svahy byly krásně vysněžený prašanem, který se v Evropě hledá těžko. Navíc všechny linie byly úplně čistý. Sjeli jsme dolů na ledovec, kterým končily svahy, a neviděli jssme ani jednu sjetou linii.“
Nehrozilo, že se s vámi utrhne lavina?
„Nejtěžší bylo právě to, jak do toho najet a vyrovnat se s pocitem, že to za námi může spadnout. Ale věnovat se tam nahoře čemukoli, než se rozhodnout, kam jet dolů, je nebezpečný. Zacvaknul přezky a jel jsem. Jednou jsem si boty zapomněl zapnout a měl jsem problémy to kočírovat. Klasická blbá chyba, z níž může pramenit nepříjemnej pád.“
Užil jste si létání v helikoptéře?
„S Martinem Černíkem nás jednou vysazovali na špičce, které se helikoptéra dotýkala jen jednou lyžinou a rotorem skoro škrtala o svah. Otevřeli dveře a tam byla díra, to který jsme měli najet.“
Důvěřovali jste pilotům?
„Jsou chvíle, kdy člověk musí někomu důvěřovat. Tady to jinak nejde. Je to Amerika. Je jednodušší jim důvěřovat, než kdyby to bylo v Rusku. Mají nalétáno strašně moc. Když z jedné strany foukal vítr a římsa byla moc malá, pilot řekl, že nás nevysadí.“
Výlety helikoptérou jsou drahé, jak jste to řešili?
„Funguje tam i skútrtaxi, pak jsme vyšplhali na protější kopec a zase jsme si mohli sjet čistou lajnu. Helikoptéru jsme ani nepotřebovali. Na skútrech jsme si i zajezdili. Jsou to krásný stroje, dokážou fakt pěkný věci. Jestli jsou skútrama v Americe posedlí, tak na Aljašce jsou nemocný. Každý má auto na velkých kolech a k tomu minimálně jeden skútr.“
Co vám nejvíc zůstane v paměti?
„Rozumně to budu moct popsat až po delší době. Jsem strašně rád, že jsem to mohl zažít. Splnili jsme si dlouholetý sen. Byla tam skupinka lidí, se kterou by jel člověk kamkoli, ale na Aljašku dvakrát. Taky jsme si na to už plácli.“
