Natálie Elinor Mullen patří mezi elitní české snowboardisty. V snowboardcrossu jsou jejími dosavadními největšími úspěchy jsou 14. místo z MS na Novém Zélandu v roce 2018 a vítězství na Českém poháru v Peci pod Sněžkou z téhož roku, působí také v SBX týmu, jehož součástí je i čerstvá mistryně světa Eva Adamczyková. V roce 2020 ovšem Mullen cestu v nadějné kariéře zkřížila pandemie covidu, měla omezené možnosti trénovat a přišla také o svoje poslední mistrovství světa juniorů. Následovalo i několik zranění.
Jaké jsou vaše nejhorší vzpomínky na pandemii covid-19?
„Zmínila bych dvě věci. Rušení závodů ve velkém, což vám asi řekne většina sportovců. Člověk se celý rok na něco připravuje a pak to nemá kde využít. Jako snowboardisti jsme navíc měli smůlu, že nám lockdown v roce 2021 zasáhnul téměř celou sezonu. Tenkrát to bylo opravdu hodně zrušených závodů. Pak jsme si kvůli každým závodům museli udělat covid test pokaždé, když jsme přejížděli z jednoho místa v zahraničí do druhého. Takže jsme se testovali každou chvíli. Pak bylo ve snowboardrossu ještě spoustu dalších opatření, které se sice daly překousnout, ale taky mi nebyly úplně příjemné. Například roušky. Jako závodníci jsme je museli nosit v podstatě všude a úplně po celou dobu pandemie. Měli jsme je i na startovní plošině, sundali nám je jen před vjezdem do tratě, a v cíli jsme si je zase museli hned nasadit. Trochu vtipné taky bylo, že třeba při medailových ceremoniálech musely být jednotlivé stupně vítězů alespoň dva metry od sebe. Ale to bylo v jiných sportech asi taky.“
Jak jste prožívala začátek pandemie v březnu 2020?
„V té době by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude nakonec tak vážné. V březnu už jsem měla po sezoně a příchod covidu jsem ze začátku brala vlastně docela dobře, protože zbývaly mi dva měsíce do maturity. Já i moji spolužáci jsme byli rádi, že byl lockdown, mohli jsme zůstat doma a v klidu se učit. Další sezona ve snowboardcrossu pro mě byla hodně důležitá a na jaře jsem ještě rozhodně nečekala, že to na ni může mít nějaký vliv.“
Jak nakonec pandemie ovlivnila vaši kariéru?
„Určitě mě nejvíc mrzí, že jsem nemohla jet na svoje poslední mistrovství světa juniorů, které zrušili. Měl to být jeden z vrcholů mojí kariéry a já se na něj dlouho připravovala. V dalších sezonách se mi potom přihodilo několik zranění, které mě úplně vyoutovaly. Na podzim 2020 jsem si v tréninku přetrhla přední křížový vaz a meniskus v pravém koleni, z čehož jsem se dostávala úplně celou sezonu. Pak jsem jela na první Světový pohár až v prosinci 2021, kde se mi ten vaz zase urval, což znamenalo další stopku na rok. Takže jsem na tom po konci pandemie nebyla vůbec dobře. Teď na sobě ale pracuju a výkonnostně se chci vrátit zpátky tam, kde jsem byla ještě před všemi těmi zraněními.“
V době obou lockdownů měli lidé v Česku zakázané vycestovat ze země. Jak jste se s tím vypořádala po tréninkové stránce? Snowboardross je přece jenom zimní sport a podmínky u nás nejsou takové jako třeba v Alpách...
„V SBX týmu jsme naštěstí mohli cestovat skoro celou dobu pandemie a myslím si, že to bylo i částečně v lockdownu. Jen jsme museli být naočkovaní a podstoupit test před každou cestou. Když byl ale ten nejtvrdší lockdown v zimě 2021 a nebyly otevřené sjezdovky v Česku ani jinde v Evropě, trénovali jsme doma ve speciálních podmínkách. Svahy a kolikrát celá střediska jsme měli úplně sami pro sebe a místo vleku jsme využívali skútry. Na tyhle zážitky z lockdownu i docela ráda vzpomínám. Kdybych to měla srovnat, v některých ohledech takové tréninkové podmínky vlastně nemáme ani teď.“
Nebyly po otevření hranic vidět výkonnostní rozdíly mezi Vámi a jinými snowboardisty, kteří ten lockdown strávili třeba někde v těch Alpách?
„Samozřejmě, že ti, co strávili lockdown ve Francii nebo Itálii a měli tam ty velké hory, byli ve velké výhodě. Na druhou stranu si ale myslím, že po otevření hranic tam žádný velký výkonnostní rozdíl vidět nebyl. V roce 2021 dokonce Sára Strnadová od nás z týmu vyhrála mistrovství světa juniorů a dodnes mi říká, že to byla její nejúspěšnější sezóna.“
To svědčí o tom, že jste trénink dokázali výborně nahradit. Jak jste si poradili se suchou přípravou v době, kdy byla zavřená fitness centra, atletické stadiony a další vnitřní prostory?
„V Praze na Dukle nám naštěstí nechali otevřenou privátní posilovnu. Jinak my hodně trénujeme atletiku, kolo, běh nebo nějaké kruháče. To je všechno suchá příprava, která se dá v nejhorším nějak zvládat i venku. Takže zavřené fitka nebo stadiony mě až tak moc neomezily.“
Prodělala jste covid-19?
„Ano, a vlastně to bylo docela nedávno. Celou pandemii jsem si myslela, že jsem imunní, ale pak mě to koncem září 2022 dostalo. A to už jsem za sebou měla čtyři dávky očkování…“
Jaký jste měla průběh nemoci?
„Tři dny před tím, než mě to skolilo úplně, mě docela dost bolelo v krku. Pak jsem další čtyři dny ležela s tím, že jsem měla teplotu, rýmu, kašel a i docela dlouho po uzdravení se mi nechtěla vrátit chuť a čich.“
Ovlivnila nemoc dlouhodobě vaši sportovní formu?
„Asi ano, i když jsem kvůli tomu nikdy nebyla u žádného doktora. Po prodělání nemoci mě totiž trápily věci, které jsem nikdy dřív neřešila. Byla to hlavně silná bolest zad, se kterou jsem bojovala několik měsíců a nemohla jsem kvůli ní pořádně trénovat. Kromě toho se mi i zhoršila imunita. Například jsem měla docela nepříjemný zánět v uchu, což se mi nikdy předtím nestalo. Díky bohu se u mě ale nedostavily žádné větší následky jako třeba únava nebo zadýchávání při trénincích, s čímž bojovali někteří moji kolegové. Jedna holka od nás z týmu měla po prodělání nemoci tak hroznou fyzičku, že skoro rok pořádně nezvládala tréninky. Tehdy nedokázala ani sjet celou trať v kuse.“
Ve snowboardcrossu a obecně v zimních sportech je hodně důležitý sponzoring. Jak velký problém tohle byl v době pandemie, kdy sportovci nebyli nikde pořádně vidět?
„Český tým sponzory měl a pořád má, protože ve snowboardcrossu se ty spolupráce odvíjejí spíše od výsledků nebo umístění ve světě než třeba od vysílání v televizi nebo jiné mediální propagace. Hodně těch sponzorů nám zůstalo i díky Evce Samkové (nyní Adamczykové), které se zkrátka daří pořád.“
A co vaši osobní sponzoři?
„Obecně bych řekla, že v mém sportu osobní sponzoři nejsou zdaleka tak důležití jako týmoví, bez kterých by to nešlo. Určitě jsou i závodníci, kteří si dokáží zajistit svoje sponzory ohledně oblečení nebo třeba dostávají nějaké peníze, jenom tohle by jim ale nestačilo. Dřív jsem mívala také svoje sponzory. Teď už jsem o ně ale přišla, protože jsem byla v podstatě tři roky zraněná a pořádně nezávodila.“
Abychom to nějak shrnuli, jaké dopady podle Vás zanechala pandemie covid-19 ve světě snowboardcrossu?
„Když jsem dnes někde na svahu, vnímám, že mezi snowboardisty ještě pořád zůstává opatrnost z dob covidu. Některé týmy nosí roušky nebo třeba dodržují jiná opatření. Nevím, jestli to mají jako povinnost, nebo je to jen tím, že jsou z Kanady nebo USA. Kdyby se z nich někdo nakazil, je to pro ně všechno mnohem složitější." Dalším dopadem je taky to, že v důsledku rušení závodů neměli někteří závodníci na začátku této sezóny dostatek bodů, aby mohli závodit na světových soutěžích. Museli se proto nejdřív účastnit jenom českých nebo evropských soutěží, aby ty body dohnali. Ale to už teď snad problém není.“
