Jeho čtyřicátiny se blíží, skikrosař Tomáš Kraus se ale v olympijské sezoně znovu chystá bojovat s nadupanou mládeží. Dvě praskliny v pánvi po pádu na březnovém mistrovství světa v Norsku se mu dávno zahojily a dvojnásobný světový šampion si užívá přípravu na svou poslední olympiádu.
Jak na tom jste pět týdnů před startem sezony?
„Mám za sebou rekonvalescenci po pádu na březnovém mistrovství světa. Rekonvalescence se nakonec zkrátila na nejkratší možnou dobu. Po sedmi týdnech jsem se cítil ve stoprocentní pohodě.“
Musel jste posunout start přípravy?
„Posunul jsem ho, ale o měsíc zpátky. Jsem zvyklý si dát měsíc volno, ale začal jsem hned rehabilitovat a s tím souvisela i fyzická příprava. A najednou jsem v květnu zjistil, že už mám za sebou to, co mívám normálně za sebou v červnu. Je to vynucený experiment, který mi připadá bezvadný. V tuhle chvíli se cítím tak dobře, že jestli budou další sezony, tak to budu určitě aplikovat.“
Bylo složité se po nepříjemném zranění vracet zpátky?
„Já jsem se nebál tolik o tělo, ale o hlavu. Abych se netěšil na závody tak, že bych byl v lednu vyzávoděný a bylo by po sezoně. V tuhle chvíli se cítím tak, že tělo drží dobře a na závody se těším.“
Bylo těžké se na jaře srovnat s tím, že výborná sezona, v níž jste po čtyřech letech opět vyhrál závod Světového poháru, končila místo úspěchu pádem?
„Já se přiznám, že vzhledem k tomu, jak jsem se cítil po těle, jsem tyhle věci moc neřešil. Pak jsem se dostal plynule do rehabilitace a myšlenky nějakého možného úspěchu, který nepřišel, nebo formy, kterou jsem nezužitkoval, jsem prostě neměl. Měl jsem jiné starosti.“
Před minulou olympiádou ve Vancouveru, která byla pro skikrosaře premiérovou, jste byl jako jasný favorit pod obrovským tlakem, jste teď v příjemnější pozici?
„Je pravda, že to považuju za příjemnější. Před Vancouverem jsem vyhrával jeden závod za druhým a málokdo vidí, co se děje vevnitř. Věcí, co se musí sejít, je opravdu hodně. Teď to lidi pochopili. Myslím, že moje pozice bude příjemnější.“
Pomůže vám v něčem zkušenost z Vancouveru?
„Jsem rád, že jsem ve Vancouveru byl. Nějaké zkušenosti z dění a z formální stránky olympiády jsou dobré. I sport za tu dobu vyzrál. Je dobré, že i lidi okolo sportu viděli, jaké to je. Teď do toho znovu jdou. Na ledovcích je z těch týmů stres cítit…“
V březnu vám bude čtyřicet, co vás pohání dál?
„V tuhle chvíli mě hodně pohání to, jak jsem absolvoval celé léto, co dělám proto, abych mohl fungovat a s těmi šestnáctiletými závodit. Když hledám motivaci, tak pro ni nemusím chodit daleko. Vím, že jsem najezdil tolik na kole, tolik jsem naběhal. Příprava je dlouhá a zahrnuje spoustu věcí. Opravdu mě to pořád baví. Asi největší ta část je z toho, že mám rád ten sport.“
