Reprezentoval Československo na olympiádě i mistrovství světa. Měl slávu, peníze i skvělou rodinu. Přesto cyklista Josef Wolf cítil, že mu v životě něco chybí - svoboda. Rozhodl se proto s celou rodinou emigrovat. Jaký byl další osud jednoho z nejúspěšnějších sportovců své doby? Projděte si jeho vyprávění.
Narodil jsem se 11. ledna 1939 v Brně, dětství jsem prožil v Dobrušce. Rodiče tam odjeli, aby v klidu přežili válku. Pak jsme se vrátili zpátky do Brna. S kamarády jsem si tam rád hrál v rozbořených domech, lidé si z nich odnášeli různé věci, které zůstaly po Němcích. Taky jsem něco domů přinesl, ale maminka mi všechno hned vyhodila s tím, že po Němcích nic nechceme.
Tatínek byl krejčí, komunisté mu ale dílnu vzali. Najednou byl každý soukromník nepřítelem pracujícího lidu. Nikdo z nich neměl cenu, byli z nich příživníci. Nikoho nezajímalo, že táta pracoval sám od čtyř od rána až do večera. Šel do uranového dolu, aby nás uživil. Horníci tehdy byli dobře placeni. Vyprávěl mi o politických vězních, se kterými se tam setkal. Některým tajně nosil balíčky jídla, které jim přes něho posílali jejich příbuzní.
Vyučil jsem se strojním obráběčem. Hrál jsem hokej, fotbal, ale nejvíc mě zaujala cyklistika. Ta byla v padesátých letech v Brně velmi populární. Vtahovala mě víc a víc. Byla to i společenská záležitost, protože se kolem ní pohybovali zajímaví lidé. Tehdy režim nic nenabízel, tak jsem ve sportu nalézal maximální uplatnění ve volném čase.
Cyklistika převýšila všechny mé aktivity, studium, práci. Vlastně jsem díky ní přežil ty strašlivé změny ve společnosti. Vnímal jsem, že komunisté si po roce 1948 usmysleli, že budou tvořit nového člověka. Tím se ve mně zrodily nechuť, odpor, averze. Pochopil jsem, že život, který nám chtěli vnutit, je absolutně neslučitelný s mým životním cílem. Tak jsem si život nepředstavoval. Život patří jenom mně, dostal jsem ho od svých rodičů. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale komunisté chtěli do života pořád kecat.
Třicetikilový závoďák
Táta mi dal staré cestovní kolo a já si ho přestavěl tak, aby co nejvíc připomínalo kolo závodní. Vážilo snad třicet kilo. Natřel jsem ho, ale barva neuschla. Byla taková poloměkká, jako žvýkačka. Kluci mi do ní otiskovali palce, což bylo poněkud trapné.
Nebylo mi ani šestnáct, když jsem po vyučení nastoupil do Závodů přesného strojírenství v Brně jako strojní obráběč. Celé dny jsem trénoval, takže na noční směně jsem pak spal. Soudruzi mě obvinili, že tím narušuju budování socialismu. Do té doby jsem se nevzpouzel, ale tohle mi připadalo nespravedlivé.
Tak jsem jim řekl, že celý den trénuju a v noci potřebuju spát, že je mi teprve šestnáct a v noci nezvládám pracovat. Jeden z členů komise se mě zastal a řekl, že šestnáctiletý kluk by v noci pracovat opravdu neměl. Přeřadili mě do opravny strojů.
Zakázaná cola a žolíky pro Rumuny
Dostal jsem se do armádního klubu Dukla a zvítězil v několika mezinárodních závodech. V roce 1960 jsem jel na olympiádu do Říma. Nejvíc si z ní pamatuju, že jsme pořád, od rána do večera, doslova a do písmene chlastali cocacolu. Použil jsem to strašlivé slovo, protože slovo pít se použít nedá.
U nás to byl zakázaný nápoj, který zosobňoval to nejhorší, co mohl kapitalistický svět vytvořit. A tam toho byly hromady, protože už tenkrát byli sponzoři. Tak jsme si ji nosili na ubikaci a furt ji pili.
Čím dál víc jsem si uvědomoval, v jakém světě žiju. Například nám chyběly součástky na kola a kvalitní vybavení. Cyklistika je sport, kde jde o technické vybavení stejně jako o výkonnost. Kdo kvalitní vybavení neměl, byl handicapován, i když byl výkonnostně lepší. Kupodivu jsme ale všichni všechno nějak sehnali.
Neustále jsme se snažili kupovat valuty. Jenže těch šlo koupit málo. Bylo proto potřeba vytipovat, co by se dalo tajně převézt přes hranice, prodat a valuty získat. Ve výsledku všichni obchodovali napříč všemi socialistickými zeměmi. V Bulharsku jsme jednou na korzu potkali lidi v dukláckých dresech. Tak jsme zjistili, že tam před pár roky byli dukláci a prodali úplně všechno, včetně dresů. Já jsem například nakupoval hrací karty, žolíkové soupravy, a prodával jsem je v Rumunsku, kde o ně byl velký zájem. Měl jsem za ně spoustu peněz, problém byl v tom, že rumunských, tedy celkem na nic. A čím dál víc mě to všechno štvalo.
Příležitost utéct
Abych mohl dál závodit, byl jsem zařazen k pardubickému útvaru jako voják z povolání. Dostával jsem se do střetů s velitelem, odmítal jsem vstoupit do komunistické strany. Pořád jsem věřil, že se něco změní, že se rozlézání komunistů po světě zastaví. Jenže se nic neměnilo.
Došlo mi, že podobný život čeká i mého syna, že bude muset sloužit v armádě, přísahat socialistické zemi. Tehdy bylo riziko válečného konfl iktu poměrně vysoké a já se bál, jakou bude kluk mít budoucnost.
Moje žena Radka měla tetu v Západním Berlíně. V roce 1966 dostala povolení navštívit ji na pozvání i s naším synem. Ve stejnou dobu jsem měl jet na závody do Švédska. Tehdy bylo nemyslitelné, aby komunisté dovolili odjet do západních zemí oběma manželům najednou i s dítětem.
Jenže si nikdo nevšiml, že máme povolení vyjet ve stejnou dobu. Tak jsme se rozhodli, že toho využijeme. Řekli jsme si, že už nikdy jindy nebudeme mít možnost vyjet současně. Já jsem váhal, odpovědnost byla na mně. Nevěděl jsem, zda budu schopen zabezpečit rodinu, jestli to cyklistikou v nových podmínkách dokážu. Hodně jsem pochyboval.
Opustíš-li mne, zahyneš
Začátek byl ztížený tím, že jsme si s sebou nemohli nic vzít, protože oproti původnímu plánu jsem s kolegy jel jen jedním autem. Bylo vedro, Radka měla jen tašku s pár kousky letního oblečení a druhou s plínami pro Petra. Já měl tašku se závodními věcmi, masážní mastičky, tréninkový deník a kolo. Nic víc.
Ale přesto jsme si řekli, že to uděláme. Nikomu jsme nemohli říct, co chystáme, na to byl paragraf zamlčování trestného činu. Pro rodiče, sourozence a kamarády by to bylo riziko.
Radka odjela večer z Brna s Petrem rychlíkem do Berlína. Já další den ráno autem na závody do Švédska. Plánovali jsme, že se setkáme v Berlíně. Jenže my se zpozdili a do Berlína jsme se nedostali. Radka tam zůstala.
Ve Švédsku jsem závodil v různých městech a složitě jsme si s Radkou volali a posílali si telegramy. Byl to velký stres a mně nakonec připadalo, že náš záměr nemůže vyjít. Že se odehrála spousta nepříznivých okolností a že nic nehrálo v náš prospěch. Byl za tím můj strach, to, že nám komunisté od dětství tloukli do hlavy: opustíš-li mne, zahyneš. Všichni jsme tím měli propláchnuté mozky a já taky.
Holič, kino, kostel, svoboda
Dva dny před návratem ze Švédska jsem si řekl, že se vrátíme. Nakoupil jsem dárky, utratil jsem hodně peněz. Byli jsme v Trelleborgu a čekali jsme na trajekt. Znovu jsem volal Radce do Berlína. Vzala to její teta a řekla, že když to neuděláme teď, tak už nikdy. A tak jsem tam stál s tím telefonním sluchátkem a během pár vteřin jsem udělal rozhodnutí.
Kluci se bavili vedle v hospodě. Já potřeboval pas, ten byl zamčený v autě. Tehdy to bylo tak, že vedoucí výpravy měl vždycky pasy všech účastníků shromážděné, aby nikdo nemohl utéct. Tak jsem vedoucímu řekl, že jsem v autě nechal foťák a půjčil si od něj klíče. Pas tam byl. Připravil jsem si i tašku s věcmi, kopl jsem ji pod auto. Klíče jsem vrátil a pak jsem si tašku vyzvedl.
Za tři hodiny měl plout trajekt do východního Německa, tím měli odjet kluci. Za čtyři hodiny měla jet loď do západního Německa, kterou jsem potřeboval odplout já. Musel jsem se na tu dobu někde schovat. V přístavu bylo všude vidět, tam bychom se potkali. Tak jsem se rozhodl, že se schovám ve městě.
Kluci nechápali, jak to, že se Pepek nevrátil. Mysleli, že se mi něco stalo, hledali mě. Já to tušil, tak jsem vlezl k holiči. Sedím tam a v zrcadle vidím ven přes výlohu, jak jdou kluci po chodníku. Oni mě fakt hledali.
Chodili v tom malém Trelleborgu po všech ulicích, dívali se do každého obchodu. K holiči je ale jít nenapadlo. Potřeboval jsem zabít ještě hodinu a půl. Tak jsem šel do kina. Když jsem vyšel ven, znovu jsem je viděl. Vedoucí výpravy už zjistil, že v autě chybí můj pas, tak jim řekl, ať nahlížejí i do domů, do dvorů.
Já vyšel v tom davu z kina, dav se rozcházel a já jsem věděl, že zase musím někam zmizet, že si mě kluci za chvíli všimnou. Najednou tam byl kostel. Vklouzl jsem do něj. Byl prázdný, vpředu nějaký kostelník. Já si tam sedl do lavice. Bylo naprosté ticho.
Najednou od vchodu slyším: „Tady asi nemůže být.“ A pak Frantu, vedoucího: „Jen se jděte podívat dovnitř.“ Já si říkal: Ježíšmarjá, jak odtud zdrhnu? Tak jsem si do té lavice lehl. A pak jsem slyšel: „Tady nikdo není, jen nějaký kostelník.“ A pak: „Tak pojďte, nestihneme loď.“ Odešli. A já byl volný. Kostelník se po mně po očku díval, ale nic neříkal. Já taky nic neříkal. Ještě chvíli jsem tam poseděl. A pak jsem si vzpomněl na nějakou tu neznámou moc, která asi odněkud něco řídí.
Až mnohem později jsem se dozvěděl, že mi kluci nemohli přijít na jméno, protože si mysleli, že jsem zdrhnul a nechal doma Radku s dítětem. Ale na československých hranicích na ně čekali dva borci, kteří už věděli, že se vracejí bez Wolfa. A ti jim řekli, že moje manželka je v Západním Berlíně.
Od nuly ve Švédsku
Odjel jsem do Západního Německa požádat o azyl. Musel jsem do Bavorska do azylového zařízení, tam jsem se za několik týdnů setkal s Radkou. Společně jsme podstoupili řízení a dostali status politických uprchlíků. Čekali jsme na odjezd do Kanady. Náhodou jsem ale na nádraží potkal kolegu Ladislava Foučka. Vše jsem mu vyprávěl a on mě přemluvil, ať jedu raději do Švédska, kde dělal trenéra. A tak už padesát let žiju ve Švédsku.
Začínal jsem od nuly. Taková akce vás sociálně vynuluje. A projeví se, jestli na to máte, nebo ne. Ještě jsem dva roky závodil. Jezdil jsem za švédské národní mužstvo, dokonce jsem se utkal na závodech i s kluky z Dukly. Pak jsem pracoval v továrně a vystudoval vysokou školu, mám titul ze společenských věd.
Učil jsem strojírenské obory na gymnáziu, pak jsem se dostal do švédského přistěhovaleckého úřadu. Měl jsem na starost pomoc uprchlíkům, které Švédsko přijímalo. Šlo o lidi zraněné ve válečných konfliktech. Byla to zajímavá práce, zajímavý život.
Nikdy jsem svého rozhodnutí nezalitoval. Neměl jsem na to ani čas. Neustále jsem se musel zlepšovat, posouvat, ale nikdo mi nedával hranice. Ty jsem si dával jen já sám.
Máme tři děti, sedm vnoučat, dvě pravnoučata. Když se sejdeme, je to hezké, všechno je fajn. Jestli se ptáte, co je podstatné, napadá mě, že je dobré říkat dětem: Naslouchejte svým rodičům, řiďte se svým svědomím. Buďte skromní, vytrvalí, ale zformulujte si cíl a jděte za ním. A ono to pak půjde.
Kdo je Josef Wolf?
|
NAROZEN: 11. ledna 1939 v Brně PROFESE: bývalý dráhový a silniční cyklista KARIÉRA: od roku 1953 byl členem armádního klubu Dukla a vedoucím reprezentačního týmu. V roce 1960 reprezentoval Československo na olympiádě v Římě, v letech 1963 a 1964 jel silniční Závod míru. Získal ocenění Mistr sportu. Po emigraci v roce 1966 byl dva roky členem švédské reprezentace. |
