Kvitová řekla, jak ukázala na útočníka. Pak si složily poklony se Selešovou
PŘÍMO Z WIMLEDONU | Řízek se salátem, ovocné knedlíky, grilování na zahradě v pronajatého domku. A jen tak mimochodem pár tréninků. Tak se největší favoritka Petra Kvitová připravuje na letošní ročník Wimbledonu. V sezoně je na trávě neporažená, má nejvíc výher i titulů z celého pole hráček WTA. O jejím úspěchu v All England Clubu rozhodne víc než tenis hlava. A tu si osmadvacetiletá slečna hodlá držet čistou, jak jen to půjde. Před úterním vstupem do turnaje proti Bělorusce Aleksandře Sasnovičové se to prý zatím daří.
Naježené objektivy fotoaparátů začaly zuřivě snímat Rafaela Nadala, když se v bílém nátělníku obnažující jeho bicepsy chystal vstoupit na tréninkové kurty Aorangi. Po chvíli dorazila za českými novináři i Petra Kvitová. Laškovně schovával tvář do dlaní, aby ji lidé nepoznali. V posledních měsících je z ní cítit, že prožívá skutečně šťastné období. Snad vydrží ještě dva týdny.
Jaká je nálada v táboře před úterním vstupem do Wimbledonu?
„Dobrá. Přijeli jsme ve středu poté, co jsem se odhlásila v Eastbourne. Včera jsem trénovala s Kontou a odpoledne s Jirkou (Vaňkem – trenérem). Kurty jsou trochu jiné, ještě ne tolik vydupané. Tráva je měkoučká jako koberec. Míče odskakují docela rychle. Počasí je hezké, neprší. Takže super.“
Jaký jste pro letošní ročník vybrala domek na bydlení?
„Máme zase jiný než loni. Je v něm pět pokojů, protože s sebou mám kluky (trenéry Vaňka a Vydru), svou fyzioterapeutku Terezu (Saifrovou) a Katie (mediální asistentku). Zatím jsme jenom grilovali na zahradě, ještě jsme nebyli na jídle v restauraci.“
Domky u Wimbledonu každý rok střídáte. Proč?
„Jsem na rezervování hrozná, odkládám ho na poslední chvíli, takže pak není úplně nejbohatší výběr.“
Kdo vaří?
„Terka. Naštěstí ji to baví. Dělala tvarohové knedlíky. V sobotu jsme měli řízky se salátem. Ale časem určitě zajdeme někam ven, aby taky měla volno.“
Je domácká atmosféra součástí pohody, do které se snažíte dostat?
„Ano. I když jsem nějak extra netrénovala, den mi rychle utekl, což je fajn. Je velice příjemné, že nemusíme někam z domu. Nejvýš na chviličku, na kafe.“
Pořád se vracíte do Wimbledonu jako do svého tenisového ráje?
„Musím říct, že letos se cítím trochu odlišně. Po vyhraných titulech jsem se sem vracela s tím, že tady hraju dobře. Že bych zase měla něco uhrát. Loni to po návratu po zranění bylo úplně jiné - dospěla jsem k metě, za kterou jsem se při rekonvalescenci hnala. Teď si připadám mnohem klidnější.“
Daří se vám zahánět tlak?
„Až na to, že na každém kroku slyším, že jsem jedna z favoritek... Mně to nepřijde. Kandidátek na titul je hodně. Na vítězku mě pasovali taky před rokem, kdy jsem za sebou měla akorát dva turnaje, což se mi zdálo legrační. Takže to ani letos nějak nevnímám.“
Na grandslamech jste letos vyhrála jen dva zápasy a vysvětlovala jste to tím, že na nich chcete uspět tak moc, že vám to škodí. Jak si můžete ve vašem zamilovaném Wimbledonu namluvit, že o titul zase tak nestojíte?
„Ale já o něj stojím. (smích) Ráda hraji grandslamy, toužím na nich hrozně moc něco dokázat, až to někdy přeháním. Třeba Birminghamu jsem se snažila být hodně v klídku a ono to perfektně fungovalo. A snažím se, abych tady byla stejně psychicky nastavená. Samozřejmě to není tak jednoduché, protože tady mám nádherné vzpomínky z minulosti a hrát uvolněně nebude tak snadné. Ale vážně se o to pokusím, slibuji.“
Jak se vám líbil večírek WTA u Temže, který jste absolvovala ve čtvrtek?
„Příprava na něj zabrala víc času než samotný pobyt na něm. Chápu, že musíme WTA Tour udělat reklamu. Ale pro mě znamenal spíš povinnost. Moc jsem se na něm nezdržela.“
Ani setkání s Monicou Selešovou vás nepotěšilo?
„To bylo moc příjemné! Jsem moc ráda, že jsme se potkaly. Původně jsem netušila, že taky přijde. Až na Instagramu jsem si přečetla, že je tváří celé akce. Ona mě chtěla poznat, přišla za mnou sama, bylo to hezké. Obě jsme si prošly něčím podobným.“
Obě jste se staly oběťmi přepadení. Podělily jste se o zkušenosti?
„Navzájem jsme si složily poklonu. Monica říkala, že jsem comeback stihla rychleji. Já ji taky obdivuju. Tím spíš, že se jí to stalo přímo na kurtu a ona se na něj musela vrátit, což pro ni znamenalo podobnou hrůzu jako pro mě návrat do prostějovského bytu.“
Jste ráda, že jste před odletem do Anglie zvládla rekognici, během níž jste poznala podezřelého muže?
„Přesně nevím, co mě ještě čeká. Neřekli mi, jestli půjdu k soudu, nebo nepůjdu. Každopádně mám zřejmě ty nejnepříjemnější věci za sebou. Ještě není konec procesu, takže případ pro mě úplně uzavřený není. Ale ty dveře se snad pomalu dovírají.“
Jak jste psychicky ustála rekognici?
„Pro mě byla strašná hlavně příprava na ni. Několik dní před tím jsem nespala, vůbec jsem si nedokázala představit, jaké to bude, co se bude odehrávat. Před maturitou jsem měla nervy, před zápasy mám jiné nervy a tohle bylo zase úplně něco jiného. Samotná rekognice naštěstí netrvala moc dlouho a po ní už mi bylo líp. Nejhorší byl tedy proces před ní a nejistota, jaké to bude.“
Věděla jste jistě, že podezřelého poznáte, nebo jste se bála, že si nevybavíte jeho tvář?
„Jasně, že jsem se bála. Právě proto jsem nespala. Nechtěla bych označit někoho jiného. Byla to velká zodpovědnost.“
Podle zpráv jste si ale byla nakonec stoprocentně jistá a máte o starost míň. Když se ohlédnete za posledním rokem, přijde vám jako pohádka, jak se vám život zase otočil k dobrému? Vyhrála jste se možná do životní formy, pachatel je dopadený a bude souzený.
„Někdy mám opravdu takový pocit, že to je pohádka. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu mít šest titulů, z toho pět letos, tak to beru jako něco neuvěřitelného.“
Co jste v sobě za ten rok objevila?
„Vnitřní síla mi zůstala, ale trochu s ní jinak pracuji. I když nehraju úplně dobře, snažím se najít cestu, abych se do zápasu vrátila a ještě ho otočila. Samozřejmě mám hodně zkušeností, hodně nahraných zápasů letos. Třeba teď ve finále v Birminghamu proti Rybárikové mi pomohlo loňské finále s Bartyovou. Tehdy jsem taky prohrála první set, na což jsem si vzpomněla a to mi pomohlo otočit zápas. Přijde mi, že dokážu lépe využívat zkušenosti.“
Fyzicky jste na tom možná nejlépe v životě.
„Vydržím delší výměny, holky někdy uvařím na kondici. S Magdou jsem hrála dvě hodiny, obě už jsme mlely z posledního, ale já míň. To je pro mě docela příjemný.“ (smích)
Změnily se vám životní hodnoty?
„Když člověk prohraje zápas, nezhroutí se svět. I tohle myšlení mi pomáhá. Já si myslím, že i kdybych už letos neuhrála ani jeden zápas, tak by to i tak byla skvělá sezona. Z tohohle pohledu je to taky dobrý.“
Lidé, co vás dobře znají, říkají, jak moc jste dospěla. Přestěhování do Prahy vám prý pomohlo, stojíte na svých nohách. Cítíte to na sobě?
Řekla bych, že to všechno je přirozený průběh. Já se plánovala přestěhovat do Prahy už předtím, než se mi to stalo. Přepadení jen všechno urychlilo. Život, který žijeme, nás nutí být dospělejší než naši vrstevníci, i když oni zase mají rodiny, ale my cestujeme, musíme se starat sami o sebe. Asi máte pravdu, jsem dospělejší. Přeci jen mi už je dvacet osm, už bych mohla být vyzrálejší.“ (smích)
