Už pět let je Marian Jelínek mentálním koučem Karolíny Plíškové. Spolupráci zahájili krátce před tím, než se protloukla do finále US Open 2016. Nyní česká tenistka útočí podruhé na grandslamový titul. Už ne jako bezstarostná novicka na velké scéně, nýbrž jako dlouholetá příslušnice nejužší špičky, která překonala řadu trampot, než se vrátila pro repete. Její důvěrník popisuje, co k wimbledonskému průlomu vedlo.
Karolína líčila, že si půjde finále Wimbledonu hlavně užít. Jde to vůbec?
„To je velmi těžké. K takovému přístupu je nutná bytelná psychická odolnost a racionální úvaha:,Tenis není pupek světa, ale wimbledonská trofej je pro mě důležitá. Mám to štěstí, že o ni můžu bojovat. A udělám pro vítězství maximum.‘ Je potřeba vidět vyšší smysl života. Kája není jenom tenistka, ale dcera a žena, která časem bude mít rodinu. Když nezíská talíř, nezblázní se, její život se nezhroutí. Myslím, že tenhle nadhled získala a přijala ho racionálně i emocionálně.“
Karolíně se během sezony nedařilo. Říkala, že tenis přece nemohla zapomenout. Co jí pomohlo, aby v Londýně zase předváděla, co umí?
„Určitě se sešlo víc věcí. Dlouho se snažíme, aby se přestala křečovitě upínat k cíli. Aby se už nemořila myšlenkou, že ten grandslam prostě musí mít. Nejdřív o tom spíš jenom mluvila, ale uvnitř ta její touha pořád rezonovala. Teď se u ní projevuje jakýsi soulad mezi tím, co říká a jak se opravdu cítí. Teprve po ní nastává uvolnění, které můžeme na Karolíně pozorovat v posledních měsících. Grandslam bude? Nebude? Teď to neřešme. A už to nejsou jenom slova.“
Co ještě Plíškovou osvobodilo?
„Jistě znáte ze sportu spoustu případů, kdy člověk dělá, co může... A pak najednou se to zlomí. Ani nevíte proč. Záhady zůstávají. A v ženském tenise se zásadní změny a výkyvy vyskytují častěji. Ukazuje se, že Kájiny zbraně na trávě na soupeřky prostě platí.“
Mats Wilander na Eurosportu obdivoval Karolíninu hbitost a spojoval ji s duševní uvolněností. Souhlasíte s ním?
„Jednoznačně! Kája se v pohybu neskutečně zlepšila. Dobíhá kraťasy a z těžkých pozic je vrací vítěznými údery. Takové věci u ní obvykle nejsou vidět. Stav mysli na ni má vliv. Jakýkoliv stres způsobuje tenzi, omezuje rozsah pohybu, koordinaci a tak dále. I takové drobnosti jsou pak na kurtu vidět.“
Proč do sebe vše zapadlo až teď?
„Jde o proces. Potřebovala se té tíhy zbavit. Nejde mávnout kouzelným proutkem. Jak jsem říkal, nestačí něco tvrdit, musíte tu myšlenku kompletně přijmout. Když někdo mluví o hubnutí, neznamená to, že zhubne. U Karolíny byla podstatná trpělivost. Držela se plánu. Věřila, že zaseje a časem sklidí.“
Nicméně objevilo se pár karambolů, že?
„Ano. Po nešťastném finále v Římě (0:6, 0:6 se Šwiatekovou) se úplně zapomnělo na předchozí postup. Po vyřazení v Paříži následovaly dvě porážky v prvních kolech na trávě. Čekali jsme na zlom. Přišel ve Wimbledonu.“
Na nejslavnějším turnaji...
„Víte, hráčka nemůže být v nejlepší formě na každé štaci. Kája je svědomitá a snažila se pořád držet vysokou úroveň. Do každého mače a každého podniku šla naplno. Držela se skoro pět let v Top 10. Jenže takové nasazení nejde udržet věčně. Na tenisty jsou kladeny obrovské nároky.“
A Plíškové logicky vadilo, že jí stále chybí vysněný grandslam, že?
„Neustále jí to někdo předhazoval. Sama chtěla ten titul získat. Ale dřívější strategie v tomto ohledu prostě nevycházela, a tak ji zkouší změnit. Ne, že by menší turnaje vypouštěla, ale snaží se vyladit formu na čtyři největší akce sezony. Je důležité umět vychytat výkonnostní vrcholy. Spousta hvězd si přizpůsobí kalendář, vezmou si nějaké volno - Ash Bartyová, teď Naomi Ósakaová. Dočerpají energii a vrátí se ve špičkové formě. Nevadí, že někde vypadnou v prvním kole. Žádná tragédie.“
Přispělo k jejímu osvobození, že ji ve Wimbledonu tentokrát nebrali jako favoritku?
„Jednoznačně. Ubíjelo ji, když neustále slyšela, že konečně musí dosáhnout na ten pohár. Nebylo jí předhazováno, že jí pořád chybí. Dostala méně otázek o cílech a šancích. O pár procentíček se jí ulehčilo.“
Kde podle vás přišel zlom sezony pro Karolínu?
„Myslím, že se leccos rozjelo na schůzce ve Stuttgartu, na které jsem seděl s ostatními členy týmu. Nastínil se plán pro další měsíce. V něm se smísila tvrdá práce, Saschova (Bajinova) důslednost a nekompromisnost na kurtu s humorem a dobrou náladou. Ani horší výsledky atmosféru tréninků nepoškodily. V minulosti se někdy stres přenášel i do tréninkových jednotek.“
Co ještě na poradě padlo?
„Myslím, že hlavním výstupem bylo: Hele, ono to jednou přijde. Když budeme takhle dál makat, musí se to dřív nebo později projevit.“