Jediný vyhraný zápas za dva měsíce nové sezony. Bleskový konec spolupráce s trenérem Tomášem Krupou. Jak bárka na rozbouřeném moři je smýkán osudem dvaadvacetiletý tenisový talent Jiří Veselý. Věří však, že již našel bezpečný přístav. Dohodl se na spolupráci s koučem Jaroslavem Machovským, jenž ho před lety dovedl až na pozici světové juniorské jedničky. A návrat ke kořenům zažívá Veselý i tento týden. S daviscupovým týmem zamířil do Hannoveru, v jehož okolí strávil většinu dětství.
Vytkl si za cíl dostat se jednou do nejlepší desítky žebříčku ATP. Zdá se však, že čím déle se o něj pokouší, tím víc je mu vzdálený. Jiří Veselý, aktuálně 55. hráč světa, po nevýrazném roce 2015 začal i novou sezonu ve znepokojivém útlumu (bilance 1:5).
Skoro dvoumetrový levák ale věří, že se vše začíná v dobré obracet. Dohoda s jeho „juniorským“ koučem Machovským u něj vyvolává vzpomínky na staré časy, kdy mezi mladíky vyhrál Australian Open a vládl žebříčku.
Takže se vracíte ke kořenům…
„Je to návrat k člověku, který mi pomáhal vlastně celou juniorskou kariéru dostat se až nahoru. Už jsem měl jeho jméno v hlavě delší dobu, ale asi nebyl ještě správný čas. Spolupráce s Tomášem Krupou nedopadla, ale Bob (Machovského přezdívka) je ten člověk, se kterým si dlouhodobě moc dobře rozumím. I když jsme se rozešli, pořád jsme k sobě měli blízko. Věřím, že on je ten správný člověk, který by mi mohl pomoci najít zase sebe sama.“
Ze všech trenérů vás zná taky nejlépe, ne?
„Byli jsme spolu sedm let. Máte pravdu, že kromě rodičů mě nikdo tak nezná. Vlastně jsem o nikom jiném ani nepřemýšlel, šel jsem tak nějak na jistotu.“
Sezona 2016 se vám zatím hrubě nevede, ze šesti zápasů jste porazil jen Lukáše Rosola. Jak se s mizérií perete psychicky?
„Ono to není nic nového, plácám se v tom už poslední roky. Ale řekl bych, že už jsem zase na cestě ven z toho černého období, i když samozřejmě je to boj a běh na dlouhou trať. Moje výkony jsou pořád nahoru dolů. Chybí mi spousta vyhraných zápasů, ale snažím se dívat na to, co je tady a teď, než abych pořád řešil, co bylo nebo co mě čeká.“
Jste známý tím, že se neúspěchy hodně užíráte. Brzdí vás tahle nátura?
„Určitě je to jedna z věcí, která v mém tenise teď chybí – jistota a vyhrané zápasy. Ale není to jen o tom.“
Jde si vůbec napravit hlavu, poradit se s někým?
„S tím jde těžko radit. Záleží na osobnosti člověka. Každý těžší časy vstřebává jinak, někdo hůř a někdo líp. Každý si musí najít svůj způsob, jak z těchto těžkých období, která v tenise nastávají celkem pravidelně, vylézt co nejlíp. Já se to pořád učím.“
Kolik jste už letos rozštípal raket?
„Dvě. Moc rakety nelámu, ale někdy mi už ujely nervy.“
Je současný daviscupový týden vítanou změnou v turnajovém stereotypu?
„Davis Cup je vždycky prospěšný, dokáže odlehčit některé věci. Víc tam trénujete a zaměřujete se na detaily, i z toho hlediska se na něj těším. Navíc se hraje v Německu, kde jsem vyrůstal, takže je to natěšení větší. Jsou to malinké impulzy, které mi snad zase pomůžou najít dobrý pocit ze hry.“
V Hannoveru si tedy nebudete ani připadat jako host.
„Žil jsem asi 40 minut jízdy autem od Hannoveru, takže to mám víceméně za barákem. Mám na to místo skvělé vzpomínky, celé dětství jsem prožil v téhle oblasti, takže určitě přijde spousta známých a bývalých spoluhráčů. Je to pro mě speciální událost a motivace navíc.“
Navíc na turnajích v Německu a Česku, vašich dvou domovech, se vám obvykle daří.
„Ano. Na turnajích, kde se cítím doma, mám většinou dobré výsledky. Ale za poslední dobu jsem jich odehrál málo. Chtělo by to zabrat i všude jinde po světě.“
Související články
