Jan Jaroch
25. května 2020 • 15:30

Z tenistky šperkařkou! Benešová o životě po kariéře: Jsem teď šťastnější

Autor: Jan Jaroch
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Mít nadhled jak dnes, mohla být prý lepší a především spokojenější tenistkou. Přesto Iveta Benešová (37), obyčejná holka z Mostu, dokázala mnohé. Vyhrála Fed Cup, dva turnaje WTA, vystoupala na 25. místo žebříčku. I tak tvrdí, že je dnes bez tenisu šťastnější. S mnoha lidmi od kurtů se nestýká, za nepovedeným manželství s rakouským tenistou Jürgenem Melzerem udělala tlustou čáru. Vyrábí šperky, medituje, užívá si finanční nezávislosti a věří v dobré zítřky.



Na rozhovor přijede černým sportovním autem, muži se za ní otáčejí. Silná, nezávislá, úspěšná, tak působí bývalá tenistka Iveta Benešová. Jaká to proměna od časů hráčské kariéry, kdy si prý po porážkách připadala průměrná a nedokázala docenit, co všechno se jí povedlo.

Začněme poklonou. Vypadáte pořád stejně dobře, jako když jste hrála.
„Škoda, že ne líp.“ (smích)

Jak se udržujete?
„Z tenisu mi zůstala disciplína, takže to není obtížné. Cvičím tak čtyřikrát týdně, udržuju se v kondici, abych nefuněla, když vyjdu schody. Je to už můj životní styl. I když už tenis nevyhledávám, teď jsem na Instagramu vymyslela pro své sledující výzvu. Těm, co se přihlásili, jsem slíbila, že si s nimi půjdu zahrát tenis, a slovo dodržím. Nemám ráda, když člověk něco říká, a pak se úplně jinak chová. Zatím je to všechny bavilo a to mi dělá radost.“

Tenis vám jinak nechybí?
„Vůbec. Dělala jsem ho celý život, užila jsem si ho dost. Navíc vím, jak jsem hrála dřív, takže když si jdu teď zahrát, není to ono. Člověk si pamatuje, čeho byl schopný, a najednou to nejde.“

Tenis přece nezapomenete.
„To ne, ale neletí vám to. Netrefíte se, kam chcete. Pohyb je špatný, o prostorovém vnímání kurtu ani nemluvím. Je to spíš nepříjemný zážitek. Děláte něco, co jste uměl super, a najednou si připadáte jako nemehlo.“

Kariéru jste končila kvůli chronickým potížím s levým ramenem. Už je vyléčené?
„Rameno drží, akorát když hraju nad hlavou, cítím ho. Neservíruju nebo nesmečuju. V civilním životě mě ale neomezuje.“

Vídáte se ještě se známými z tenisu?
„V Česku mi z tenisového prostředí zůstaly tři opravdové kamarádky. S pár dalšími známými se vídám jen občas, většinou jde o nějaké společné akce.“

Vy už nejste tenistka, ale především podnikatelka. Jak se daří vašemu internetovému obchodu se šperky jménem Vesteria?
„Já tomu neříkám podnikání, spíš je to moje hobby. Mám ráda kreativní věci, baví mě to. Dělám šperky, které bych sama nosila. Jsou hodně jemné, minimalistické. Nic výrazného. Chci ale, aby byly kvalitní a něco vydržely.“

Bývalá tenistka Iveta Benešová je stále ve famózní formě
Bývalá tenistka Iveta Benešová je stále ve famózní formě

Vyrábíte je sama?
„Navrhuji design. A pak mám své dodavatele, u kterých si vybírám komponenty. Dělám v podstatě všechno od A do Z. Jsem sama sobě šéfovou. To je příjemné, ale naučit se všechno, to byl dlouhý proces. Ono to vypadá jednoduše, ale když se staráte o stránky, fotky, kontakt s dodavateli, zařizujete platební bránu, děláte věci, které jste nikdy před tím nedělal, jde to ztuha. Trvalo mi necelý rok, než jsem stránky spustila. Teď už fungují tři roky, mám radost, že se ke mně někteří lidé vracejí a líbí se jim výrobky. A je to hlavně moje, mám z toho dobrý pocit.“

Jde o regulérní zaměstnání?
„To bych zase neřekla. Pracuju na tom, jak si to naplánuju, kdy mě to baví. Samozřejmě také podle objednávek. Nejsem otrokem práce, nemusí mě to živit.“

Vydělá si obchod na sebe?
„To zase ano. Co jsem do něj investovala, se mi už vrátilo. A vydělané peníze investuji zase do nových věcí. Takže nejde říct, že by mě to živilo, ale funguje to.“

Vy jste byla vždy hodně na módu. Proč vlastně zvítězily šperky?
„Pravda, byla to až druhá možnost. Nejdřív jsem chtěla oblečení, dělat takové jednoduché věci, co se mi líbí. Zkoušela jsem to, ale vůbec by se to nevyplatilo. Nechtěla jsem si výrobky posílat z Číny nebo šít v Turecku. A když jsem oslovila české firmy, byl problém, že musíte odebrat obrovský počet věcí. Chtěla jsem od každého maximálně dvacet třicet kusů, ale většina vám to vyrobí minimálně od stovky. S dobrými materiály a barvami byl problém, výroba je tu docela drahá. Nedávalo to vůbec smysl, tak jsem to vzdala a vrhla se na šperky.“

Děláte i nějaké s tenisovými motivy?
„To ne. (smích) To mě ani nenapadlo.“

A vědí vůbec lidé, že si kupují šperky od úspěšné tenistky?
„Propaguji výrobky na Instagramu, kde mě možná sledují lidé, co mě znají jako tenistku. Tak třeba ano. Ale to přece není důležité.“

Kolik hodin denně věnujete podnikání?
„Tak dvě tři hodinky denně. Ale záleží opravdu jen na mně, někdy u toho strávím i celé dny. První rok byl těžší, teď už je to více na pohodu.“

Meditace a zpěv

Sportovci jsou zvyklí na disciplínu, hodí se pak při takové příležitosti?
„Mně disciplína pomáhá i do normálního života. Jsem vděčná za tenisový talent, který jsem využila, a do budoucna se alespoň nějakým způsobem zabezpečila. Díky tomu si teď můžu žít život, jaký chci. Ale rozhodně to není tak, že ráno vstanu v deset a nevím, co budu dělat. Potřebuju mít řád, každý den se snažím mít naplánovaný.“

Prý chodíte i na hodiny zpěvu.
„No to je úplně jen moje hobby. Vždycky jsem to chtěla zkusit, zpěv mě zajímal. Chodím k učitelce Haně Peckové, hrozně mě ty lekce nabíjejí. Samozřejmě zpívat neumím, ale baví mě to a to je hlavní. Rozhodně se nebojte, že bych někde vystupovala, maximálně mezi kamarády. Jsem soudná.“ (smích)

Projděme si tedy váš den. Kdy vstáváte?
„Před sedmou, pak medituji.“

Jako Novak Djokovič ?
„Nevím, jakou dělá meditaci on, já dělám transcendentální. Už tři roky.“

Pomáhá?
„Je to vážně dobrá věc. Nastartujete den, utřídíte si myšlenky, uklidníte se. Pak se lépe soustředíte, máte jasnější mysl. Poznám na sobě, když meditaci vynechám. Medituji ráno a odpoledne dvacet minut. Musím říct, že mě to někam posunulo. Absolvovala jsem kurz, na jeho konci paní lektorka každému pošeptá jeho mantru. Tu si opakujete při meditaci. Zavřete oči, všemožné myšlenky vám krouží hlavou a tohle je srovná, protože se snažíte myslet na svou mantru.“

Po meditaci pokračuje váš den jak?
„Většinou cvičím. Ráda cvičím brzy ráno, protože to nechci tlačit před sebou. Pak se věnuji tomu, co chci, co je potřeba. Celý život jsem se honila za úspěchy, teď je pro mě důležitější žít úplně obyčejný a jednoduchý život. Jsou pro mě důležité vztahy s mojí rodinou a přáteli. Úplně jinak přemýšlím o životě. Ale nechci vás s tím unavovat…“

Naopak, je to zajímavé.
„V tenise je člověk v bublině, řešíte jenom sám sebe. Cítíte se jako boss úplně všeho, platíte lidi, kteří budou skákat tak, jak vy pískáte. Je to hodně o vašem egu.“

Jenže ono to v tenise asi jinak nejde.
„Asi ne, ale mě na druhou stranu baví lidé, co toho dokázali strašně moc a zůstali sami sebou. Zmiňoval jste Djokoviče, já přidám ještě třeba Federera , Nadala a takových lidí je spousta. A nejen ve sportu. Čím víc toho dokázali, tím jsou pokornější a je vidět, že o věcech přemýšlejí jinak. A pak máte v tenise lidi, kteří pomalu neumí pinknout do míče, a chodí tam jak mistři světa. Takže mě teď baví budovat si vztahy, protože jsem na to neměla celý život čas. Byla jsem často sama v hotelu se svými myšlenkami. V neustálém stresu, protože někde obhajuji body, jindy jsem zase zraněná a plácám se v tom. Prohraju pár zápasů za sebou a jsem dole. Na psychiku to byl velký nápor. Když se povede nějaký úspěch, není moc prostoru si ho užít, protože hned začíná další turnaj. Člověk je hodně ve stresu, žene se za něčím a nemá vnitřní klid. Nebo alespoň já jsem si ho neuměla tak dobře udělat, protože jsem o věcech nepřemýšlela tak jako dnes.“

Pro Djokoviče asi může být meditace smysluplná věc, která mu v kariéře pomůže.
„Určitě ano. Úspěch je i z velké části o tom, co děláte mimo kurt než jenom na něm. Je důležité, jaké máte během dne návyky. Třeba i sociální média. V těch se můžete strašně zamotat a sledovat profily, které vám vůbec nic nedají. Tomu se už dnes vyhýbám. Samozřejmě sleduji fashion stránky, své oblíbené osobnosti, ale pak také různé terapeuty, psychology, autory, lidi, co se zabývají duší, celkovým bytím. Prostě ty, kteří jsou otevření takovému poznání. To mě teď zajímá víc než povrchní život. Sociální sítě dokážou být skvělý nástroj, ale je důležité je umět správně používat a neviset na nich od rána do večera. Tam mi nic neuteče, ale ve skutečném životě ano. Také si dávám pozor na to, jakými lidmi jsem obklopená. Mívala jsem kolem sebe i takové, kteří mi spíš energii brali, byly to až toxické vztahy. Myslím, že to zná každý, když se nad tím zamyslí. Není vůbec nic špatného na tom odstřihnout ze svého života lidi, kteří vás dělají nešťastnými. Naopak je to nejdůležitější, co pro sebe můžete udělat. Úplně jsem svůj kruh nejbližších vyselektovala, a to se pak lehčeji dýchá a někam vás to posouvá, přitahujete podobně nastavené typy. Kým se obklopujete, to dělá vás i váš život a kariéru lepší, kvalitnější.“

Proto vám nezbylo moc přátel z tenisu?
„Asi ano. Byli jsme ve stejném prostředí, tak jsme se bavili. Ale ve finále zjistíte, že nemáte moc společného.“

Když sportovci končí, mají strach, že přicházejí o ty nejkrásnější životní chvíle, když vyhrajete zápas, turnaj. Že už je prostě nic nebude naplňovat tak moc jako sport. S tímhle problém nemáte?
„Já o tom přemýšlím jinak. Úspěch je hezký, ale pouze dočasný. A nejen ve sportu. Momentální radost je super, já spíš ale hledám něco dlouhodobého, pevného. Jasně, když se podívám na turnaj, kde jsem to měla ráda a kde se mi dařilo, tak se mi zasteskne a pohladím si trochu ego tím, že jsem tam byla. Ale jinak nechci, aby mě definovalo to, že jsem byla tenistka. Nezajímá mě, co člověk dělá za profesi, ale jaký je charakter. Můžete něco umět, ale být charakterová nula. Tohle odlišuji. Je mi jedno, jestli jste popelář nebo vítěz Wimbledonu. Nevím, jestli si rozumíme.“

Samozřejmě. Ne každý, kdo něco dokáže, musí být skvělý člověk.
„Přesně tak. A navíc vidíte, jak je tenis dočasný. Jména se pořád obměňují, sport jde dopředu a za pár let o vás nikdo neví.“

Cítíte na sobě, že vaše jméno zapadlo?
„Neřeším to, ale nemám pocit, že by si lidi dneska vzpomněli, že jsem hrála tenis. A vůbec mě to nemrzí, jsou důležitější věci.“

Tenis není středobod

Jak se vy dneska díváte na svou kariéru?
„Doceňuji ji zpětně. Když jsem hrála, trochu jsem se v tom plácala. Připadala jsem si jako takový průměr, nic zajímavého. Až dneska si říkám, že moje kariéra byla fakt dobrá. Dobře, nebyla jsem první na světě, ale byla jsem pětadvacátá, to se taky každému nepovede. Dostat se tak vysoko není sranda, musíte tomu obětovat spoustu času, úsilí, peněz. Až když jsem vystoupila z té tenisové bubliny, řekla jsem si: Ježiši, vždyť to bylo vlastně dobrý… Beru to tak, že se mi povedlo něco, co každý nezvládne.“

A díky tomu jste vydělala víc než tři miliony dolarů, dnes jste finančně nezávislá a můžete si žít podle sebe.
„To jde ruku v ruce s tím, co jsem tomu obětovala, šla za svými cíli a jak se všechno sešlo. Za to jsem samozřejmě vděčná.“

Bavili jsme se o tom, co vám tenis dal. Co vám ale vzal?
„Možná kus dětství, pubertu. Ale já nikdy nebyla typ, který by chodil po párty a potřeboval se tímhle způsobem vyžívat. Asi nejvíc mi vzal čas s rodinou, mými blízkými.“

A co vztahy, partnerský život? Vaše manželství s rakouským tenistou Jürgenem Melzerem se rozpadlo poměrně rychle. Kvůli tenisu vám utekla nejlepší léta, kdy jste se mohla seznámit.
„To je pravda. Kdybych byla doma pořád, byla bych chytřejší a měla víc zkušeností ze vztahů. Takhle se pořád něco lepilo na dálku, to není úplně ono.“

Zasáhl vás rozvod hodně?
„Už je to pět let, dávno jsem ho překonala. Měla jsem špatné dva tři měsíce, pak už jsem byla v pohodě.“

Je vám 37 let a témata jako rodina jsou asi čím dál naléhavější, že?
„Samozřejmě, že o rodině přemýšlím. Momentálně nemám partnera, ale jsem šťastná. Ono by nebylo těžké s někým být. Ale nemám ráda vztahy, které slouží jen jako záplata, něco dočasného, aby člověk nebyl sám. Stejně by se rozhlížel jinde. Věřím, že ten správný člověk přijde ve správný okamžik. Důležitější je pro mě, jak se s ním budu cítit, jaký bude uvnitř a ne navenek. Ze svých přešlapů a chyb, kdy jsem si pustila do života lidi, kteří tam vůbec neměli figurovat, jsem se poučila. Vím, jaké partnerství hledám, s jakými hodnotami a prioritami. A to je důležité. “

Bývaly jste velké kamarádky s Klárou Koukalovou . Na kurtu jste obě působily vždy strašně negativně, ale teď po kariéře jste obě hrozně pozitivní. Ohromná proměna…
(smích) „Já jsem teď daleko šťastnější, než když jsem hrála. Protože tenis je speciálně pro holku strašně náročný na psychiku a velmi lehko se dostanete dolů. Ovládnou vás negativní myšlenky, sám sebe srážíte. To vás dokáže semlít.“

Přijde mi brutální konstatovat, že jste šťastnější teď, když už neděláte sport, který jste přece musela mít ráda…
„Ono vědět tehdy, co vím teď, byla bych i v tenise šťastnější. Ale každý má svůj vývoj.“

Co jste nevěděla?
„Že tenis není středobod světa, že se nezbortí svět, když prohrajete. Máte to brát jako lekci, která vás posune dál, a ne se nechat srážet a říkat si, že jsem úplně nemožná a nic neumím. Proboha, nechci říkat, že celá moje kariéra byla taková, ale bylo tam pár blbých období. Řešíte třeba osobní problémy, ale jste na druhé straně planety. Do toho máte hrát tenis, ale pětkrát prohrajete v prvním kole. Všechno je špatný, máte vysoké finanční náklady, platíte letenky, trenéra, hotely, takže jste v mínusu. Kdybych to měla tenkrát v hlavě srovnané jako teď, tak by špatná období netrvala tak dlouho a dívala bych se na ně trochu jinak.“

Ženskému tenisu chybějí osobnosti 

Vždycky jsem na vás oceňoval, že jste se nebála zastat se Marie Šarapovové nebo říct, že jste fanynkou Anny Kurnikovové . Přitom to nebyly zrovna populární názory.
„Kurnikovová, to je prostě nejhezčí holka. Mě strašně bavila. Spousta lidí jí záviděla. Dobře, nevyhrála grandslam…“

…nevyhrála ani turnaj WTA.
„Jasně, ale byla v desítce, tenis sakra uměla. A všichni jí záviděli, že má lepší kontrakty, víc peněz. Pro ženský tenis byla neskutečně důležitá. Šla hrát a na kurtu bylo vždycky plno. Mě navíc bavilo se na ni dívat. Bavil mě její styl, jak u toho vypadala, jak se chovala. Byla hrozně elegantní, tenis v jejím podání byl skutečně ženský sport. A Šarapka? S tou jsem taky nikdy neměla problém. Že někoho nepozdraví? Tam vás nepozdraví devadesát procent lidí. Kdybyste tohle měli pořád řešit, neděláte nic jiného. Já určitě taky pár lidí prosklila. Jdete do šatny, máte plnou hlavu jiných myšlenek, tak prostě nezdravíte na všechny strany. Anebo to má někdo jako součást strategie. Ona to nakonec řekla výborně. Na tenise nejsme na dětském táboře, kde se budeme seznamovat a hrát si na kamarádky. Toho druhého přece musíte chtít porazit, je to váš soupeř. Úplně s ní souhlasím. I proto jsem ji nikdy nesoudila.“

Jaká podle vás Šarapovová byla?
„Fajn holka, akorát to měla jinak nastavené. Jela si svou lajnu a nekoukala napravo – nalevo. Byla obrovský profík, nikdy jsem jí nezáviděla, že je nejlíp placenou sportovkyní světa. Hrála jsem nějaký čas i v její kolekci, o tom jsme si občas povídaly. Ptala se mě, jak se mi líbí, co bych udělala jinak. Pro ženský tenis toho udělala taky strašně moc, hodně dětí začalo hrát, protože chtěly být jako Šarapovová. Na tohle já se dívám.“

Vy jste tenis i párkrát komentovala v televizi, že?
„Jen poslední dva ročníky Wimbledonu. Na čtrnáct dní si to zkusit bylo fajn, ale celoročně jako Klára (Koukalová) bych to dělat nechtěla. Za prvé nemám už ten přehled. Za druhé bych chtěla komentovat zápasy, které mě baví. A těch je málo. Když si představím komentovat třeba první kolo turnaje v Taškentu, kde na tribuně sedí tři lidi… To by mě určitě nebavilo.“

Jak se vám líbí, kam se ženský tenis vyvíjí?
„Přiznám se, že doma nemám ani jeden sportovní kanál, takže to nechci moc soudit. Spíš jen zahlédnu občas výsledky. Nechci říkat, že moje generace byla skvělá, ale mně osobně tam chybí osobnosti. V mojí éře byly holky z top 10 opravdu TOP. Když jste je porazila, to už bylo opravdu něco. Dneska může světová jednička dostat v prvním kole 6:2, 6:2. To je pro mě problém, chybí mi osobnosti. Spíš mě baví mužský tenis, kde jsou ti tři čtyři frajeři, kteří jsou neporazitelní a na které se ti mladí stále nemohou dostat.“

K tenisu jste se na chvíli vrátila, když jste před pár lety pomáhala trenérsky Tereze Martincové. Bavilo vás být koučkou?
„To bylo období, kde jsem se rozváděla. Chtěla jsem se zabavit, tak jsem si šla zahrát na Štvanici. Potkala jsem tam Terezu, která neměla s kým jet na turnaje. Dohodly jsme se, že s ní pojedu, a ona ten turnaj hned vyhrála. Byla to nějaká pětadvacítka (turnaj ITF s dotací 25 000 dolarů) ve Švýcarsku. Zeptala se mě, jestli jí nechci pomáhat dál. Byla jsem s ní do konce sezony, tři čtyři měsíce, pak už jsme se nedohodly. Musela jsem zase cestovat, to nebylo pro mě. Nikdy neříkej nikdy, ale abych začala zase trénovat, musela by přijít opravdu super nabídka od někoho, komu já bych sama chtěla pomoct.“

Kde máte vystavené tenisové poháry?
„U našich. Některé mají vystavené, ale většina je ve sklepě. Já mám doma jen jeden – za Fed Cup.“

Proč zrovna ten?
„Ten pohár se mi líbil, má hezký tvar. Ostatní vzpomínky mám v sobě, nepotřebuju se kvůli nim dívat na poháry.“

Jaká je nejkrásnější tenisová vzpomínka?
„Vybavuji si spíš hezké momenty s mým týmem, když se mi něco povedlo. Prostě když mělo radost víc lidí než jen já.“

Co považujete za svůj největší úspěch?
„Vydržela jsem hrát poměrně dlouho. Je těžké se nahoru dostat a ještě těžší se tam udržet. Naštěstí vážné zranění přišlo až na sklonku kariéry a ve špičce jsem vydržela hodně sezon. A kdybych měla vypíchnout jeden turnaj, bylo by to vítězství v Acapulku 2004. Na to strašně ráda vzpomínám, byl to první vyhraný WTA turnaj a tenisoví fanoušci v Mexiku jsou jedni z nejlepších na světě. Ti znají každého hráče, jsou nadšenci.“

Také jste wimbledonská vítězka…
„Ale mixu nedávám takovou váhu. Ano, být wimbledonskou vítězkou zní dobře, ale já brala vždycky mix jako doplňkovou soutěž. Byl to dobrý trénink a ještě k tomu placený. Navíc já byla na trávě vždycky špatná, a čím déle jsem hrála, tím jsem se do Wimbledonu těšila míň. Měla jsem z něj blok. Jela jsem tam s tím, že se tam nebudu cítit, nebude se mi tam dařit. Moje hra na trávě byla peklo. Neletělo mi to, neuměla jsem se na tom hýbat. Teď jsem si promazávala Facebook a v roce 2010 jsem tam psala příspěvek, když jsem prohrála zase v prvním kole a dělala jsem si srandu: No nic, tak ten Wimbledon vyhraju příští rok. A my pak vážně vyhráli v mixu… Všechno se to sešlo. Tenkrát nám skrečovali ve čtvrtfinále Huberová s Bryanem, ti by pro nás nejspíš byli konečnou. Pavouk se otevřel a pak už se mohlo stát cokoliv.“

Během turnaje jste se do sebe se spoluhráčem Jürgenem Melzerem zamilovali. Vzpomíná se vám na tenhle úspěch hůř, když vaše manželství nakonec skončilo krachem?
„Měla jsem to v sobě, nevzpomínala jsem na to ráda. Jsou to normální lidské pocity. Ale s odstupem času už to beru jinak. Prostě jsme to spolu vyhráli a navždy jsme vítězové Wimbledonu. To každý říct nemůže.“

Iveta Benešová

Narozena: 1. února 1983 (37 let)
Tenisová kariéra: 1998-2014
Nejvýš na žebříčku WTA singl/debl: 25./17.
Tituly na WTA singl/debl: 2/14
Zápasová bilance – singl: 378:332
Prize money: 3,3 mil. USD
Další úspěchy: vítězka Fed Cupu 2011 a 2012, osmifinalistka dvouhry Australian Open (2011 a 2012), vítězka smíšené čtyřhry ve Wimbledonu (2011)

Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »

Titulní strana deníku Sport 25. května Titulní strana deníku Sport 25. květnaFoto Sport

Vstoupit do diskuse
0

Aktuální výsledky

Tenis
Články odjinud


Články odjinud