Strýcová o kariéře, tlaku na vzhled i nadávkách: Vím, že něco bylo za čárou | iSport.cz
Jan Jaroch
6. května 2021 • 18:30

Strýcová o kariéře, tlaku na vzhled i nadávkách: Vím, že něco bylo za čárou

Autor: Jan Jaroch
Vstoupit do diskuse
3
TOP VIDEA
EURO 2021: Suchopárek se viděl v Hummelsovi a žasl nad Mbappém
EURO 2021: Pařížské předměstí zásobuje reprezentaci. Náhoda?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Byla prckem v zemi urostlých slečen s raketou. Na každé vítězství se nadřela, její tenis bolel. Dvacet let na profesionálním okruhu nebylo pro Barboru Strýcovou procházkou růžovým sadem. „Tam přežijí jen ty nejsilnější,“ vrací se s hrdostí k létům, které z ní udělaly wimbledonskou i fedcupovou šampionku či světovou jedničku v deblu. Ale také líčí, jak se prala s tlakem na vzhled tenistek či partnerským životem.



Přes tisíc profesionálních vítězství v singlu i deblu dohromady, ale také rozvod či pranýřování za hrubozrnnou mluvu. To vše si odžila Barbora Strýcová během tenisové kariéry. A o tom všem otevřeně pro Sport vypráví.

Pojďme si zavzpomínat na časy, když jste byla ještě téměř dítě a stála na prahu profesionální kariéry. Co byste dnes poradila patnáctileté Báře?
„Aby míň trénovala a víc se věnovala mentální stránce. Třeba už od toho patnáctého roku, ne-li dřív. Když jsem si sama pro sebe říkala, co bych na kariéře změnila, bylo to právě tohle. Víc se věnovat psychice a trénovat ji.“

Mentální příprava byla nakonec klíčem, proč jste měla v pokročilém věku nejlepší výsledky. S mentálním koučem Radkem Šefčíkem jste pracovala ke konci kariéry hodně intenzivně, že?
„Určitě, Radek mi strašně moc pomohl. Ale vždycky říkám, že hráč je na kurtu sám a stejně tam musí sám předvést výkon. On mě na něj ale připravil, dobře jsme na tom pracovali, měla jsem různá cvičení a rutiny. I s věkem jsem si sama uvědomila spoustu věcí. Určitě bylo ale dobré mít vedle sebe ještě někoho, kdo vás postrčí dopředu a ukáže vám cestu, jak s psychikou pracovat.“

Tenis se hraje srdcem nebo hlavou. U vás srdce vždy převažovalo, zároveň jste musela ale na kurtu hodně přemýšlet, jak přelstít vyšší a silnější soupeřky. K tomu vám však občas chyběla právě chladnější hlava. Byl to neustálý vnitřní boj?
„Jsem odjakživa takový bojovníček, pořád chci přes něco lézt, překonávat překážky. Moje hra byla možná chytřejší, ale já nic jiného ani dělat nemohla. Nebyla jsem vysoká a urostlá, abych mohla hrát na jednu ránu. Můj tenis musel být postavený jinak a věděla jsem, že chytrost a vyčůranost mi pomáhají uspět. Ale víc jsem hrála srdcem, tím jsem si některé zápasy pěkně podělala.“ (smích)

Když se podíváte do zpětného zrcátka, na co jste nejvíc pyšná?
„Na to, že jsem hrála v pozdějším věku stabilně, neměla jsem výkyvy. Byla jsem dlouho v padesátce i ve čtyřicítce. V deblu jsem se dostala do desítky, dokonce i na první místo na světě. To, že se mi povedlo být dlouhou dobu konstantní, je skvělé.“

A také jste i po dvaceti letech v profitenisu zůstala normální pokornou holkou, to taky každý nemůže říct. Dávala jste si pozor, aby vás tenis nezměnil?
„Člověk se v tom kolotoči změní, ať chce, nebo ne. Tenis je bublina, která není reálná. To poznáte rychle, když přijdete domů a nemáte přistavené auto, když chcete jídlo bez lepku nebo bez laktózy. Nevím, jestli jsem si dávala pozor, abych zůstala pokorná. Spíš mně samotné vadilo, když se někdo choval jako primadona a myslel si, že je něco víc jen kvůli tomu, že hraje tenis. Tak jsem se nikdy chovat nechtěla. Byla jsem vychovaná, že musím mít pokoru k lidem a k tomu, co dělám. Řeknu to ještě jinak: dobře vím, že jsem byla spratek, když jsem byla mladá. Ale nikdy jsem se nechovala špatně k lidem. Na kurtu jsem se vztekala, ale nikdy jsem nebyla diva nebo primadona. A za to jsem moc ráda. Vždyť život není o tom, že hrajeme tenis a jsme něco víc.“

Chtěla jsem vyhrát ještě jeden turnaj v singlu

Podle záznamů WTA jste za kariéru odehrála 976 utkání ve dvouhře a 771 v deblu. Dohromady to dělá 1747 zápasů. To už je úctyhodná cifra…
„Do prčic! To teda koukám, to je hustý číslo. Hrůza!“

Jaký zápas vám nejvíc utkvěl v paměti?
„Bylo jich víc. Třeba když jsem se poprvé kvalifikovala na grandslam. Bylo to v Austrálii a hrála jsem finále kvaldy s Arantxou Parraovou. Pak první zápas ve Wimbledonu na centráku. Wimbledonské semifinále v roce 2019 se Serenou bylo asi největší, ale mám tam i pár dalších. Třeba zápasy, které mě mrzí a dodneška mi leží v žaludku.“

Například?
„Se Sabine Lisickou ve třetím kole US Open, kdy jsem vedla 5:0 ve třetím setu a prohrála ho 7:5. Ten mě dodneška dost štve. Pak třetí kolo proti Sereně na Australian Open. Obě jsme hrály katastrofu, já ještě větší. Nevím, jestli bych vyhrála, ale moc bych si přála ten zápas zahrát ještě jednou a líp. A víte, který zápas mě ještě mrzí?“

Povídejte.
„Proti Karolíně (Plíškové) v Austrálii 2018. Bylo to čtvrté kolo, prohrála jsem 7:6, 3:6, 2:6. Ten zápas mě mrzí, protože jsme obě hrály skvěle, ale ona byla ke konci lepší.“

Mně v paměti utkvěl váš australský maraton s Ruskou Jelizavetou Kuličkovovou, který tehdy ustavil grandslamový rekord.
„Ty vado, 4 hodiny a 19 minut. Pořád se přerušovalo, dohrávaly jsme až druhý den. Ona mi nepodala ruku, byla naštvaná. Drámo.“

Tenistka Barbora Strýcová oznamuje konec kariéry
Tenistka Barbora Strýcová oznamuje konec kariéry

Jste wimbledonskou šampionkou v deblu, semifinalistkou v singlu, vyhrála jste dva turnaje na WTA Tour, šestkrát Fed Cup. Vlastníte olympijský bronz ze čtyřhry. Chybí vám v kariéře něco zásadního?
„Nevím, jestli zásadního, ale chtěla jsem vyhrát ještě jeden turnaj v singlu. Taky mě mrzelo, když jsme byly loni ve finále Australian Open se Sie Šu-wej a dostaly totálně na prdel od Babošové s Mladenovicovou. Ještě jeden grandslam v deblu by nebyl špatný. Všude kromě US Open jsem byla na grandslamu v singlu v osmifinále. Mrzí mě, že jsem to v New Yorku nezvládla, i když šancí bylo dost.“

Na druhou stranu jste toho i dost dokázala, když uvážíme, že jste byla pravidelně tou menší a slabší hráčkou na kurtu. Co vám dávalo převahu při střetech s urostlejšími sokyněmi?
„Moje zarputilost. Být netrpělivý je v tenise hrozně špatné, ale v některých věcech vám to pomáhá. O to víc a rychleji se chcete něco naučit. Díky tomu jsem ze sebe dostala maximum. A taky jsem měla skvělé trenéry v době, kdy jsem je nejvíc potřebovala. Tomáše Krupu v čase, kdy jsem potřebovala fakt makat a dřít jako blázen. Pak přišel David Kotyza, který je spíš přes techniku, statistiky a průpravu na zápas. Všechno do sebe hezky zapadalo. Měla jsem správné typy trenérů ve správný čas. Hrála jsem servis, síť, čop, kraťas. Věděla jsem, že nic jiného neumím a ani by nic jiného nefungovalo. Takže vyšperkovávat můj styl, víc chodit na síť a řádit tam byla moje cesta. Věděla jsem, že takový tenis bude soupeřkám škodit, a snažila jsem se ho pořád zlepšovat. A trenéři mě do toho nutili, protože když je člověk podělaný, nemá sebevědomí a prohraje pár zápasů, na síť se mu nechce. Bylo dobré, že jsem měla kouče, kteří mě k tomu nutili, i když to zrovna nešlo.“

Sedřít se z kůže, jsem měla ráda

Poradila byste dnes holce s postavou jako vy, aby šla hrát tenis? Takové už moc k vidění nejsou.
„Ale když jsem začínala, tenistky byly ještě menší. Vzpomeňte si třeba na Justine Heninovou. Samozřejmě se to hrozně posunulo. Holky jsou dneska vyšší, mají páru, jsou nabušenější. Jsem pyšná na to, že jsem uspěla i v tomhle světě. Dneska malou holku ve špičce skoro nenajdete. Ale taky musím říct, že kvůli tomu mě kariéra stála strašně moc sil. Pořád jsem musela být dobře na nohách, běhat jako blázen a zahrát balón přes síť trochu jinak, než soupeřka čeká. Na to jsem pyšná, protože to nebyla úplná sranda.“

Vy jste o sobě ale prohlašovala, že jste trochu tenisová masochistka a bolest vás baví.
„Bavilo mě to. Byly zápasy, kdy jsem věděla, že ze sebe musím sedřít kůži. Nechci říkat, že to pro mě byl požitek, ale prostě jsem to měla ráda. Pocit vítězství po odvedené dřině byl skvělý. Ale byly taky momenty, kdy jsem to nenáviděla. Šla jsem na kurt, věděla jsem, že zápas bude strašně bolet, a nechtělo se mi tam. To bylo v momentech, kdy jsem nebyla sebevědomá a necítila jsem, že mám tenis pod kontrolou a že hraju dobře. Takže netvrdím, že mě to bavilo celou kariéru. Ale pocit, když jsem zvládla zápas ubojovat, vydřít ho, to pro mě byl hnací motor. Vždycky mě to zvedlo, zase jsem šla a zkoušela to dál. Ono stačí jeden takový zápas, pak se nastartujete a jedete.“

Není obvyklé, že sportovec dosáhne na největší úspěchy v pozdní fázi kariéry tak jako vy. I tohle hezky vypovídá o zaujetí, s nímž jste k tenisu přistupovala.
„Když jsme spolu začínali, řekla jsem Davidu Kotyzovi, že nechci končit kariéru tak, že budu jezdit po malých turnajích, budu tam chodit jako mrtvola a hrát jen pro to, že hraju. To byla odpuzující představa. Bylo pro mě fakt důležitý dokončit kariéru s hlavou vzhůru. A to se povedlo. Akorát mě mrzí, že se to tak sešlo s pandemií. Proto si chci ještě jednou zahrát před lidmi. A ráda bych u nás udělala rozlučku s fanoušky, až bude vše v normálu. Mám opravdu skvělé fanoušky, kteří mě strašně moc drželi. A chtěla bych jim to nějakým způsobem vrátit, rozloučit se s nimi.“

Získala jste spoustu příznivců tím, jaká jste, jak jste hrála. Vnímáte to?
„Mám skvělé fanoušky. Ti, kdo mi fandí, mají rádi můj styl, že hraju srdcem, že na kurtu nechávám všechno, i když se zápas nepovede. Pak jsou samozřejmě ti, kteří mě nemají rádi, nelíbí se jim, jak se chovám. To je normální. Ale moji fanoušci jsou úžasní, doteď mi píšou, ptají se, jak se cítím.“

Mravokárce jste dráždila slovníkem, soundtrackem vašich zápasů bývaly i sprosté výrazy, což nejednou vzbudilo kontroverzi. Váš výraz „m*dá mi v hlavě“ je už legendární. Litujete?
„Taková prostě jsem, nadávat bez sprostých slov neumím. Bez nich se ze mě emoce nedostane. Je pravda, že když jsem se zpětně koukala na některé zápasy, svým způsobem jsem se styděla. Některé bych nejradši neviděla, jak byly přes čáru. Teď už to vím, ale zpátky to vzít nejde. Na druhou stranu i v tomhle jsem na sobě makala, zklidnila jsem se.“

Neřešila jsem, jak vypadám na kurtu, ale mimo něj

V profesionálním tenise jste prožila dvě dekády. Neřešila jste jen výsledky, ale také vlastní postavu. Je už standardem, že jsou sportovkyně a tenistky zvlášť posuzované i podle vzhledu. Jak tenhle problém vnímáte?
„Strašně málo lidí o tom mluví, někteří se o tom mluvit stydí. Ale my ženy přemýšlíme o tom, abychom vypadaly hezky, hubeně. Řešíme, co si dáme k večeři, abychom neměly zítra o půl kila navíc. Já byla úplně stejná. Moje ségra je taky taková. Je to asi způsob, abychom se někomu zalíbily nebo si samy mohly říct, jak jsme hubené a dobré.“

Jak jste se s tímhle tlakem vyrovnávala?
„Já musela jíst, protože jsem do sebe potřebovala dostat energii. Samozřejmě jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala: Ty jo, já jsem tlustá, i když jsem nebyla. Ano, v teenagerském věku jsem byla macatá, ale pak jsem se z toho dostala. A stejně to dál řešila. S postupem času jsem si začala uvědomovat, že to není normální. Trénuju, tak jím, dám si talíř těstovin, kousek dortu. Vždyť to všechno vyběhám. Tohle téma je strašně ošemetné, spousta holek to tak má.“

Ocitla jste se někdy na hraně, kdy jste se bála, že si vypěstujete poruchu příjmu potravy?
„Ne, protože jsem velký milovník jídla. Nebyla jsem nikdy tak daleko, že bych měla třeba bulimii. Spíš jsem si říkala, že jsem si nemusela dát ty gumové medvídky.“

Tak ti jsou přeci na klouby…
„Přesně, to si zdůvodníte, že jsou na klouby, na vlasy.“ (smích)

Je důraz na to, jak sportovkyně vypadá, zvlášť pro tenistky krutý? Jedná se o exponovaný sport, navíc jste na kurtu jen dvě, nikde se neschováte…
„Zvláštní je na tom to, že já neřešila, jak vypadám na kurtu. Záleželo mi na tom, jak vypadám mimo něj. Bylo mi trošku jedno, jestli mi je při zápase vidět špíček. I když není nic příjemného, když vám hejtři napíšou, že jste už tlustá tak, že za chvíli prasknete. Pro nás ženy je v tomhle sport těžký. Musíte vypadat dobře na kurtu, k tomu dobře hrát, prát se s tlakem. Jezdíte většinou po světě bez partnera, jste sama. Na hlavu je to náročnější. Přežijí jen ty silné. Ale když to někomu přijde nezvladatelné, tak fajn, ať to nedělá.“

Vy jste si během kariéry prošla i rozvodem s Jakubem Hermem Záhlavou, jehož jste si brala ve dvaceti. Jak se dá vést osobní život v tenisovém kolotoči?
„Je to ubíjející, protože potřebujete mít partnera, který je tolerantní. My s Kubou byli hrozně mladí. Byla chyba, že jsme do manželství skočili tak rychle, on se pak navíc stal i mým trenérem. Nemyslím, že to je správné, protože rychle zapomínáte na to, že jste partneři, že se milujete. Najednou řešíte jen to, jestli jsem dala dobře tenhle bekhend a tamten forhend. To není úplně zdravé. Partnerství v tenise je obecně hrozně náročné. Chce to mít vedle sebe člověka, který rozumí tomu, co děláte, a akceptuje vztah na dálku. Když tohle vztah přežije, je to skvělý.“

Jak velkým happy endem vaší kariéry je to, že jste nakonec takového člověka v Petru Matějčkovi našla?
„Strašně velkým. (smích) Největším! Petr se mnou nějakou část kariéry jezdil po turnajích, zažil se mnou i velké úspěchy jako třeba poslední Wimbledon. Za to jsem strašně ráda. Pro mě je největší věc, že jsme se našli a že mě podporoval až do konce, když jsem řešila, jestli ještě hrát, nebo ne. On byl právě ten, kdo mě povzbuzoval, ať ještě hraji, že je tady pro mě. To mi moc pomohlo. Proto jsem vydržela tak dlouho.“

Odchází se jednodušeji, když víte, že jste na kurtu nechala všechno?
„Je to zvláštní. Vždycky chcete končit s pohárem nad hlavou, ale to se většinou nestává… Dlouho mi trvalo uvědomit si, že se ze mě stane mamina, tenis už mít nebudu, nebudu chodit trénovat. Každý den si ale taky víc a víc uvědomuju, čeho všeho jsem dosáhla, co jsem překonala. A jsem na sebe pyšná. Protože to nebyla legrace…“ (smích)

A odměnou vám je teď i to, že jste se tenisem díky stabilním výkonům zabezpečila a tím pádem jste i svobodnější. Nemusíte řešit existenční problémy. Říkáte si, že dřina za to stála?
„Je to velké štěstí. V našem sportu to tak jde. Ale já nehrála tenis kvůli tomu, že jsou tam dobré peníze. Nikdy jsem se nekoukala na to, kolik si vydělám, když vyhraju ten a ten zápas. Nemusím nastoupit do práce, nemusím se hned hnát, abych měla plat. Dává mi to svobodu rozmyslet si, co budu chtít dělat dál. Během kariéry vám tenis svobodu vezme, po ní dá. Můžu cestovat, dlouho nepracovat. Fakt si to uvědomuju a jsem za to vděčná, protože je to skvělý a spousta sportovců to tak nemá.“

Máte svůj sen, který by vás kromě rodiny v dalším životě naplňoval?
„Zamilovala jsem si dělat dětské kempy. Hrozně mě baví, když vidím děti, jak se smějí, jak mají radost. Asi by mě bavilo trénovat. Ale moc dobře si uvědomuju, že trénování a hraní na sebe je úplně něco jiného. I tak bych si to chtěla zkusit. U tenisu chci určitě zůstat.“

Jak byste si přála, aby na vás lidé vzpomínali? Až se řekne za 20 let Bára Strýcová, co by si měli ideálně vybavit?
„Potěšilo by mě, kdyby na mě aspoň někdo nezapomněl. A byla bych ráda, kdyby si mě pamatovali jako holku, která to na kurtu nikdy nevzdala, nikdy neodchodila zápas a reprezentovala Česko, jak nejvíc a nejlíp mohla.“

Vstoupit do diskuse
3

Aktuální výsledky

Tenis
Články odjinud


Články odjinud