Chceš na kabaret? Řekni Nicolovi! Kodeš vzpomíná na velikána Pietrangeliho (†92)
Italský tenis ztratil muže, který byl jeho první superhvězdou. V dvaadevadesáti letech zemřel legendární Nicola Pietrangeli, dvojnásobný šampion Roland Garros a ikona tenisu na Apeninském poloostrově. „Jsem z toho hodně smutný,“ vzpomíná na rekordmana v počtu daviscupových vítězství (120) i proslulého bonvivána Jan Kodeš.
Urostlá postava, velké charisma, výtečný antukový tenis a nesmírná popularita. Až taková, že se po konci kariéry stal oficiálním ambasadorem italského tenisu spolu s někdejší hráčkou a později novinářkou Leou Pericoliovou.
V téhle roli před sedmi lety na římském Foro Italicu, kde druhý největší dvorec nesl již dávno jeho jméno, ocenil Nicola Pietrangeli za zásluhy o tenis také Jana Kodeše. „Před plným centrkurtem jsem od něj dostal zlatou raketu a pak jsme šli na večeři. Byl to nesmírně inteligentní a zábavný společník,“ vybavuje si devětasedmdesátiletá česká legenda.
Kodeš je o třináct let mladší, s Pietrangelim si i tak zahrál dva zápasy. V roce 1967 s ním hladce prohrál semifinále turnaje v Monte Carlu, dva roky poté ho už zdolal v Římě v pěti setech. „Byla to s ním hrozná dřina. Byl silný a vůbec nekazil. Na síť chodil málo, ale měl velmi dobrý kraťas. A na Roland Garros jím ničil soupeře,“ vybavil si Kodeš a přidal i ještě osobnější vzpomínku na moment, kdy jako mladý zatoužil v Paříži navštívit vyhlášený a neustále vyprodaný kabaret Le Lido. „Poradili mi, ať jdu za Nicolou, že mi to zařídí. Zvedl telefon a jen mě instruoval, kdy a kde mám být. Posadili mě na bar a ani jsem nic neplatil. Měl všude neskutečné kontakty,“ směje se Kodeš.
Začátek kariéry v zajateckému táboře
Ve Francii byl Pietrangeli pojem. Vždyť se narodil v roce 1933 v Tunisu, který tehdy ovládala Francie a do Itálie se poprvé podíval až po konci druhé světové války. To byl již obeznámený s tenisem, který začal hrát v zajateckému táboře, kde byl po spojenecké okupaci internován jeho otec.
Rodina byla z Tunisu posléze vyhoštěna a usadila se v Římě. „Až do devatenácti jsem byl lepší fotbalista než tenista,“ vzpomínal Pietrangeli, jenž hrál v mládežnických kategoriích za římské Lazio a vynikal. K tenisu nakonec přimknul proto, že rád cestoval. A nelitoval.
Dvakrát po sobě vyhrál Roland Garros (1959, 1960), další dvě finále ztratil s velkým kamarádem Manolem Santanou, průkopníkem španělského tenisu. Byla to éra bujarých večírků a pospolitosti mezi hráči, kde mělo kamarádství přednost před vidinou výdělku.
Ten byl ostatně v amatérském tenise mizivý. Pietrangeli vzpomínal, že za druhý pařížský triumf inkasoval 150 dolarů. „Často jsem slýchával, že kdybych víc trénoval, víc bych toho vyhrál. To je pravda, ale taky bych si užil mnohem méně zábavy,“ líčil Pietrangeli, o němž kolovaly legendy.
Jako například ta, že v pět hodin ráno v den finálového zápasu Roland Garros proti Chilanovi Luisi Ayalovi byl viděn ve známém baru Regine´s zcela opilý. „Pil jsem jen colu a o půlnoci byl na hotelu. Byla to nestoudná lež, ale vlastně taky kompliment. Musel bych být superman, abych pak s Ayalou dokázal hrát čtyři a půl hodiny a porazil ho,“ smál se Ital, jenž se přátelil s hereckými celebritami jako Marcello Mastroianni, Brigitte Bardotová či Claudia Cardinalová.
Podle záznamů italské federace vyhrál 48 turnajů, ohromnou stopu zanechal hlavně v Davis Cupu. V něm odehrál 164 utkání a ze 120 odcházel jako vítěz. Oba rekordy jsou dodnes platné. Vášeň pro tuhle týmovou soutěž v něm zůstala do jeho posledních dní. Ještě letos v říjnu ostře zkritizoval Jannika Sinnera za to, že se z letošního ročníku doma v Boloni omluvil. „Je to obrovská facka pro celý italský sport. Nechápu, když mluví o těžké volbě. Šel by hrát tenis, ne do války.“
