Martin Hašek
12. srpna 2016 • 17:59

Vetchý před Riem potkal šampiona Krpálka: Rozebrali nejen judistické oslavy

TOP VIDEA
V Plzni budu až do smrti, řekl kapitán Petržela. Divil se zprávě o odchodu Ďuriše V Plzni budu až do smrti, řekl kapitán Petržela. Divil se zprávě o odchodu Ďuriše
Trenér Třince Kýhos po výhře v Plzni o kauze Polanský: Tým to utužilo Trenér Třince Kýhos po výhře v Plzni o kauze Polanský: Tým to utužilo
VŠECHNA VIDEA ZDE

Lukáš Krpálek, čtvrtý dan. Ondřej Vetchý, druhý dan. Když si tihle dva sedli ještě před olympiádou v Riu de Janeiru u jednoho stolu v malebné zahrádce jedné z vinohradských kaváren, bylo hned jasné, který sport je jejich životem. Krpálek, téměř dvoumetrový chlapák a dnes už olympijský šampion. Vetchý sice o hlavu menší, ovšem s vysekanými svaly kulturisty. Témat pro rozhovor těchto dvou osobností by se našla spousta. Ale tohle povídání bylo jenom o judu. Vetchý už sice není závodníkem, ale jeho vášní je sport jemné cesty stále. Bylo to znát. Připomeňte si mimořádné setkání dvou výrazných osobností.



Je třeba přiznat, že novinář jako moderátor k téhle diskusi ani nebyl potřeba. Bylo to povídání dvou kamarádů, kteří se znají spoustu let. Oba vyrůstali v Jihlavě, bydleli jen pár set metrů od sebe. Řeč přišla na to, že má Krpálek potíže s menšími protivníky a po olympiádě se posune mezi obry do těžké váhy. Vetchý zase vysvětloval, proč v Činoherním klubu schovává před lidmi své judem ztrápené prsty. A slovo zlato? To za celou dobu ani jednou nepadlo, ačkoliv se nakonec v Riu stalo realitou.

Vetchý: „Bojíš se?“

Krpálek: „Čeho? Olympiády? Tak doufám, že ne. Ale těším se, až to bude za mnou.“

Vetchý: „Já se chci zeptat na spoustu věcí. Vtipné na tom celém je, že naši se odstěhovali do stejného města, odkud je Lukáš. Já jsem tam prožil školu i dospívání. Taky jsem tam dělal judo a ještě jsme skoro z jedné ulice. Lidická kolonie a Musilova?“

Krpálek: „Tylova.“

Vetchý: „To je takový téčko, kolmá ulice na tu naši. Kdybych to vzal letecky, jsou ty baráky tak dvě stě metrů, se zatáčkou možná tak tři sta. Můj brácha má syna, Martina. A on mi vždycky říkal o Lukášovi: Hele, já kamarádím s tím Lukášem Krpálkovým. Myslíš, že bys ho přepral, strejdo? A kolik mu je? On řekl dvanáct. To víš, že bych ho přepral!“

Krpálek: (směje se)

Vetchý: „A ptal se každý rok. Kolik mu je? Šestnáct. To víš, že bych ho přepral! On je ale, strejdo, dobrej! Ale jestli je mu šestnáct, tak nemá šanci. A pak jsem zjistil, co je to za hovado… Tam je průser v tom, že když má člověk tak ohromnou sílu, jakou Lukáš má, tak vy se ho chytnete, on vás vezme za ruku a cukne, vytáhne vám články z prstů, třeba tři a vy jste vlastně paralyzovaný. Máte ty klouby úplně v háji a nejste schopen se prát dál. Když jsem zjistil, co to je za přírodní úkaz, tak jsem řekl: Už bych ho asi nepřepral…“

Sport: Myslíte, že je to právě Lukášova silová vybavenost, která z něho dělá tak dobrého judistu?

Vetchý: „Dřív byla síla jedna ze tří dominant toho sportu. Když byl někdo strašně šikovnej a neměl fyzičku, nemusel prohrát. Když byl někdo takticky vyspělý a odolný, tak taky nemusel prohrát. Teď se všechno zdynamizovalo a síla převálcovala úplně všechny. Lukáš je jako Jirka Sosna, kterému se říká Strom. Byl tak strašně silný, že celý svět v jeho váze musel posilovat, aby eliminovali vzdálenost toho rozdílu. A Lukášovi se stalo asi to samé. Jak je strašně silný, tak všichni taky musí být strašně silný. (Vetchý vstává a předvádí chvat) Na o soto gari se musíte dostat na úroveň toho chlapa, nastoupit naplno, vůbec nenaznačit. A Luki byl zvyklý, že nohu zahákl a mrdnul ho. To nefunguje. Teď se ptám, co jsi vymyslel, abys jim zase utekl?“

Krpálek: „Je to těžký, no. Člověk musí furt něco vymýšlet. Takže vymýšlím nové techniky. Techniky, které mám natrénované a dělal jsem je odmala, ty dělám pořád. Ale do toho jsem musel přidat plno jiných technik. Dřív jsem vyhrál osmdesát devadesát procent jenom na zemi.“

Vetchý: „Když jsi přešel na zem, byl sis jistej, že na zemi toho frajera udržíš. Jenže oni jsou teď tak silní, že už je taky na zemi neudržíš…“

Krpálek: „Je to těžký. A když si mě po Londýně načetli… Od té doby jsem vyhrál na zemi hodně málo zápasů. V Londýně jsem na zemi udržel Japonce, který byl favoritem turnaje (Takamasu Anaie – pozn. red.). Jenže od té doby tu techniku všichni znali a už jsem ji neudělal ani jednou.“

Bývalý judista Vetchý vyzpovídal medailovou naději Krpálka

Vetchý: „Protože jsi je přinutil se to naučit… Řekni, ty jsi před třemi roky uvažoval o ukončení kariéry, jak tě zlobila ta záda. Jak jsi měl ohromné úspěchy v dorostu a v juniorech, jako bys byl úspěchem už nasycený. A tehdy jsi uvažoval o tom, že bys chtěl být profesionální hasič. Drží tě to? 

Krpálek: „Drží mě to furt… Ale nečekám, že to bude v nejlepších letech. Nevím stoprocentně, jestli nezůstanu u juda, jestli se nebudu snažit trénovat někoho podobnýho.“

Vetchý: „To bys ho musel udělat, aby ti byl podobnej…“

Krpálek: „Vždycky mě to hrozně bavilo. Ta myšlenka jednou dělat hasiče mě vždycky naplňovala, pomáhat lidem, dělat něco dobrýho. Myslím, že je to jedno z nejlepších povolání. Samozřejmě, jsem vyučený truhlář, to mě taky hrozně bavilo.“

Vetchý: „A řemeslníků je málo. Tak to máš hezký. Můžeš být hasič a umíš truhlařinu. Já doteď nevím, co budu dělat… Ty to máš vymyšlený, máš ohromnou výhodu… Já se tě ještě zeptám na Mongoly. Těch je tak milion a půl. Vysvětli mi, jak to, že jsou tak dobrý…“

Krpálek: „Jejich hlavní sport není judo, ale zápas. A tam se všichni perou. Když tam kluci byli na turnaji a potom si šli někam sednout, tak se jim kolikrát stalo, že chvilku popíjeli a pak je Mongolci, kteří seděli v té hospodě, vyzvali, jestli se nechtějí venku potahat. Samozřejmě, někteří se toho chytli, tak se šli ven tahat. Samozřejmě nic pěstmi, jenom se potahat, kdo je lepší…“

Vetchý: „Popasovat…“

Krpálek: „Tam to dělá úplně každej. Každej je zápasník, každej se pere, každej zápasí. A judistická základna je tam obrovská. Judista z mojí váhový kategorie do sto kilo, co vyhrál v Pekingu olympiádu a v Londýně byl druhej (Naidangiin Tüvshinbayar – pozn. red.), toho, kdyby člověk viděl svlečenýho, tak si řekne: Co to je za povaleče? Jenže oni jsou dobrý. Jak se odmala perou za pásky, tak mají hrozně dobrý kontakt. Je to s nimi těžký.“

Krpálek: Těžší je bojovat s těžšími než s vyššími

Sport: A vy, Lukáši, tyhle špalky nemáte moc rád, že?

Vetchý: „Ty špalci jsou totiž silní.“

Krpálek: „Jako dají se porazit, ale je to mnohem těžší než s těmi vyššími.“

Vetchý: „V judu, když je někdo vysoký, tak se zdá, že má velkou výhodu. To prostě není pravda. Tam je výhoda, když máš sto osmdesát. Tenhle vysokej frajer se musí ohnout.“

Krpálek: „Já když to vezmu zpětně z mistrovství světa nebo olympijských her, tak medailisti vždycky byli nižší somatotypy.“

Vetchý: „Ono to tak je. On je v tomhle unikátní, a proto ho taky bolela ta záda, kvůli tomu, že on se musel ke všem těm klukům skrčit.“

Sport: Však taky Lukáš po olympiádě plánuje přechod do těžké váhy, kde ho naopak čekají obři hodně nad sto kilo…

Vetchý: „Uvažoval jsi, že přejdeš? Seš dobrej! To je supr výzva…“

Krpálek: „Ve stovce jsem víceméně dokázal všechno. A hlavně to hubnutí, viď… Já třeba kolikrát hubnu osm devět kilo…“

Vetchý: „To je strašný…“

Krpálek: „Je to hrozně moc. Manželka je z toho vždycky hotová. Když hubnu, s nikým se nebavím. Řekla mi, ať přejdu do těžký, ať si mě může pěkně vykrmit. Takže poslední turnaj a pak bych to chtěl zkusit.“

Vetchý: „To ti naletí svaly. To budeš hovado, můžeš mít tak sto patnáct kil…“

Krpálek: „To už jsem skoro měl. Nejvíc jsem měl sto dvanáct kilo.“

Vetchý: „Jako aktivní hmoty?“

Krpálek: „No.“

Vetchý: „Ty jo… Jaký to je? Je to jiná síla?“

Herec Ondřej Vetchý se sešel s judistou Lukášem Krpálkem, který se chystá na olympiádu v Riu
Herec Ondřej Vetchý se sešel s judistou Lukášem Krpálkem, který se chystá na olympiádu v Riu

Krpálek: „Já se cítím hrozně dobře. Když mám tolik kilo, tak se cítím silný. Já jsem se už na třech turnajích pral v těžké váze a taky jsem tam porazil lidi, kteří měli medaile na mistrovství světa, mistrovství Evropy. Takže vím, že se tam dá prát. Ti lidi jsou silní, jsou dobrý, ale většina z nich je dobrých tak dvě tři minuty. Začátek je těžký, než jim dojde síla, ale potom se to dá. Těším se na to.“

Vetchý: „To se těšíme všichni! Budeš tam mít velký chlapy a nebudeš se muset ohýbat. S tím Francouzem Rinerem (sedminásobným mistrem světa a olympijským šampionem z Londýna – pozn. red.), pral ses s ním?“

Krpálek: „Já se s ním dost často peru na kempech. Právě to mě motivovalo jít do těžký. Protože vím, že se to dá se s ním prát. Na těch kempech jsem ho kolikrát i hodil. Samozřejmě, bude to těžký. To je hovado… Dva metry pět, sto čtyřicet kilo… Nařezanej hrozně…“

Vetchý: „Zeptám se tě, kolik vás, judistů, jede?“

Krpálek: „Tři.“

Vetchý: „Pan Ježek jede? A Páča? (Pavel Petřikov – pozn. red.) Řekni, že je všechny moc zdravím. Panu Ježkovi řekni, že nesmírně obdivuju, že se na mistrovství republiky pral ve váze svého kamaráda, který bohužel umřel. (reprezentant Alexander Jurečka vloni zahynul při potápění – pozn. red.) Normální lidi by šli do hospody, kam spolu chodili, a dali by si, co on pil. Kdyby kouřil, zapálili by si za něj cigáro. A on šel jeho váhu, to mě teda dostalo. A ještě, že to vyhrál, to bylo jak kýč… A ještě se tě zeptám. Když jsem se pral já, v každé váze bylo deset dvanáct dobrých judistů. Teď třeba máte jednoho nebo tři. Stačí vám peníze na to, abyste se mohli prát s těmi dobrými lidmi v trénincích?“

Krpálek: „Je jasný, že u nás se to nedá. Člověk fakt musí trénovat v zahraničí a jezdit všude možně po kempech. U nás je to dobrý na to přijet, udržovat se, lehce se poprat. Když chce člověk udělat pořádnou přípravu, musí do zahraničí.“

Vetchý: „Kolik tak příprava na rok stojí?“

Krpálek: „Nevím. Nemůžu říct. Ale třeba jedno soustředění v Japonsku, ubytování, letenka… Jedna příprava třeba stojí sto tisíc. Vždycky odletíme, jsme někde čtrnáct dní. Pak se vrátíme, chvilku trénujeme tady u nás, pak do toho ještě objíždíme i závody. V tomhle je to blbý.“

Vetchý: „Já miluju svoji ženu, a když musím někam pryč, tak se mi chce ráno brečet, že jedu od dětí a od ženy. A jsem vůči tomu, co mám dělat, takovej nepřátelskej. Jak to zvládáš ty?“

Krpálek: „Je to těžký, zvlášť když jedeme někam na dlouho. Dokud jsme neměli malýho, jezdila manželka občas se mnou, když to šlo. Samozřejmě na závody, na tu přípravu ne. To máme vždycky dvakrát denně trénink, ještě k tomu cestování. Takže na kempu se to nedá skloubit, abychom byli společně. To jsou vždycky dlouhé chvíle. Když jsem tři týdny v Japonsku, kolikrát mi to přijde nekonečný.

Vetchý: „Při samotných zápasech, vzpomeneš si na ně, že chceš vyhrát, aby měli radost?“

Krpálek: „Samozřejmě, mě to vždycky hrozně motivovalo. Když jsem vyhrál svoje první mistrovství Evropy, to byl první turnaj, na kterém byla. Vím, že tam to šíleně pomohlo. I v zápase jsem si říkal: Támhle sedí, kouká se na mě. O to víc mě to motivovalo. Potom se mnou jezdila furt skoro všude a dost se mi dařilo. Takže mě štve, že do Ria se mnou nemůže.“

Vetchý: Z Ria jsem byl úplně otřesenej

Vetchý: „Upřímně řečeno, kdo byl v Riu, tak tam jede se skřípáním zubů. Já jsem byl úplně otřesenej. Copacabana? Když tam člověk přijede, všechno je oprejskaný, rozpadající se. Pak jsem tam skočil do vody, tam plavalo všechno možný. Pozvracel jsem se a už jsem do tý vody nikdy nešel. Viděl jsem dva starší lidi, které se snaží někdo utopit. Pak tam někoho zastřelili a nechali ho ležet na pláži. Dvakrát jsem vyběhl za chlapem, kterýmu ukradli kameru...“

Krpálek: „Já si myslím, že se to tam hodně změnilo. Dřív to bylo šílený. Na ulici se nedalo být. Když jsme tam byli v roce 2013 na našem mistrovství světa, už tam chodili policajti. Kvůli olympiádě a šampionátu ve fotbale se snažili. Myslím, že se to hodně změnilo. Ale je pravda, že na našem mistrovství světa přepadli předsedu svazu a chtěli ho tam obrat.“

Vetchý: „My, když jsme na Spartě měli po tréninku, tak jsme šli na pivo. Kluci z USK chodili taky na pivo. Ptal jsem se trenéra Laciny: Chodíte někdy na pivo? To vůbec! To nepřichází v úvahu! Teď už prostě nemůžeš jít po tréninku na pivo… Teď rozhoduje i co člověk sní, jak spí. Je to tak strašný?“

Krpálek: „Úplně tak hrozný to není. Samozřejmě, když je před nějakým větším turnajem, tak se člověk snaží to omezovat. Většinou se chodilo, když člověk někde uspěl. S klukama si chodíme každé úterý sednout. Někdo si dá pivo, někdo si dá jenom jídlo. Snažíme se to udržovat. Protože dřív ty bandy taky chodily. Oni chodili po každém tréninku, nám to stačí jednou týdně.“

Vetchý: „Ještě se tě zeptám. Judisty, když jsou v náladě, poznáš všude. Díky tý tělesnosti, jak se furt chytaj a masej, tak když jsou pak ožralí, furt chytají ostatní lidi. (Vetchý na ukázku chytá Krpálka za ruce). Takže uvidíte partu, která se takhle drží a hází se.“

Krpálek (usmívá se): „Je to tak, to je furt… Proto se při všech oslavách uzavřeme do místnosti, popereme se tam spolu…“

Vetchý: „Hele a funguje to tak, že když se někdo do osmnácti nějak víc zrakví, že skončil: Když si utrhne křížáky…“

Krpálek: „Většinou u toho ještě zůstanou, ale když je toho hodně… Třeba brácha byl snad na šesti operacích a před dvěma rokama se na to vykašlal. Ale to jsou hlavně lidi, kteří normálně pracujou. Musí chodit do práce, do toho jdou na trénink, a když se jim tam něco stane, je to průser.“

Vetchý: „Já si pamatuju, že mi jednou utrhli palec, takhle mi visel. Já jsem to vůbec neřešil, dokud se mi nestalo, že jsem vzal děti a ony mi propadly na zem. Tak jsem si řekl: To si nemůžu dovolit. Teďka maskuju prsty. V Činoheráku je to strašnej kousíček, lidi jsou třeba metr od tebe. Ty tam stojíš, hraješ nějakýho intelektuála, a máš tyhle odporný ruce. A teď všichni koukají: Ty vole, co má s rukama? Tak to takhle schovávám za sebe.“

Vše o LOH Rio de Janeiro 2016 čtěte zde >>