Majiteli Křetínskému nešlo říct Ne, budu čekat. To tvrdí David Holoubek v obsáhlém rozhovoru pro magazín Coach, v němž se ohlíží nejen za nabídkou vést A-tým fotbalové Sparty, ale také za chybami, které na lavičce udělal. Také ví, co by dnes udělal jinak. Celý rozhovor si můžete přečíst jenom v dnešní příloze deníku Sport!
Zůstaly vám po zkušenosti s A-mužstvem Sparty nějaké jizvy?
„Určitě zůstaly… Že jsem tu práci nemohl dodělat. Vysníval jsem si, že by to šlo dotáhnout dál. Měl jsem to připravené na mnohem delší a příjemnější cestu, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.“
Muselo to být? Myslím přechod k áčku. Nemohlo to počkat?
„Ono to začalo tak nějak postupně. Já jsem byl trenér ´devatenáctky´ a stal jsem se asistentem u pana trenéra Ščasného. To mi přišlo celkem normální, a i když to bylo časově hodně náročné, ta práce mě bavila. Byl jsem stále hlavní trenér U19, ale zaučoval jsem se, nebo poznával jsem kategorii A mužů Sparty Praha. Pak prostě zničehonic nastala situace, kdy trenér Ščasný skončil, hledaly se nějaké možnosti a vznikla varianta Holoubek na přechodné období, do zimy. Myslím, že prostě nešlo říct ´ne, budu čekat´. Byl jsem osloven, cítil jsem se na to. Cítil jsem, že jsem schopný s tím něco udělat společně s klukama a s realizačním týmem, tak jsem do toho šel. Navíc ten začátek dopadl relativně dobře. No a přišla zima a samozřejmě zase byly nějaké varianty řešení. Jednalo se se spoustou trenérů a zase jsem z toho vyplul já, protože všichni oslovení to odmítli. A přišlo setkání s panem majitelem Křetínským. V takové situaci se vám strašně blbě říká: ´Já na to nemám, já to dělat nechci´. Já jsem prostě musel říct ´ano, tak to cítím´. A vzal jsem to.“
Vy jste tam prosazoval mladé hráče, je to tak?
„Ono to bylo dané i okolnostmi. Bylo hodně zraněných hráčů a já k těm mladým měl důvěru, protože jsem si ověřil, že na to mají. Jsou schopní plnit roli sparingpartnerů v tréninkovém procesu A-týmu. Najednou jsem zjistil, že když je tam necháte týden, měsíc, tak jsou plnohodnotnými členy týmu a jsou schopní odehrát i utkání. My hráčů ze Strahova chrlíme strašné kvantum, a jestliže bylo hodně zraněných, tak jsme si vypomohli mladšími. A za druhé: od té zimy… Já jsem prostě cítil, že… Jak to říct? Prostě já jsem to tak chtěl.“
Můžete být konkrétnější?
„Chtěl jsem hrát rychlý, dynamický fotbal, a jestliže chci takto hrát, musím k tomu najít vhodné typy hráčů. A my takové v mládežnické Spartě máme, umíme je vychovat, hledáme je. Proto jsme i tímhle způsobem přemýšleli. A možná to je to, co mi pak ve finále zlomilo vaz. Ale já jsem přesvědčen o tom, že kdyby to trvalo déle, kdo ví… I když v áčku Sparty nemáte čas to zrealizovat.“
Já jsem se lidí znalých prostředí ve Spartě tehdy ptal: Je Holoubek dobré řešení? A dostával jsem odpovědi: „Ano, je to dobré řešení v případě, že vymění celý realizační tým.“ Bylo to skutečně téma? Pokládal jste to tehdy za nutné, nebo ne?
„No… Realizační tým… Ono to celé má takovou dějovou linii ze zimy. Jak se začalo dařit a dělali jsme dobré výsledky, tak všichni, celý realizační tým stál za mnou. Já to tak alespoň cítil. Když pak přišlo oznámení, že to mám od zimy převzít, tak jsem o sestavení realizačního týmu přemýšlel. Bylo tam strašně moc proměnných. Jednak jsem neměl licenci, zodpovědnost tedy byla rozmělněna mezi mnou a Tomášem Požárem, který tam musel být de jure napsaný. Já jsem vlivem těchto okolností neměl takovou rozhodovací moc směrem k realizačnímu týmu. Uvědomoval jsem si, že bych tam chtěl něco změnit, že by to bylo bývalo správné, ale neměl jsem tu moc. Jediné, co jsem si byl schopen prosadit, byli asistent Petr Havlíček a fyzioterapeut Lukáš Marešovský. Neměl jsem tedy úplně možnost změnit všechno podle svých představ.“
Byla to chyba, že jste to nemohl… Měl jste ho změnit?
„Mělo se to udít, protože si myslím, že by to okysličilo realizační tým i celý klub a pomohlo by to všem. Jak mně, tak Spartě.“
Co jste se naučil za tu dobu?
„Určitě mě to obohatilo v tom, že mám zkušenosti s největším týmem a s nejlepšími hráči v Česku. Měl jsem tu možnost je trénovat a vést. Naučilo mě to znát slávu i pokoru. Ono to bylo tak strašně rychlé, že vlastně… Když o tom ještě teď přemýšlím, říkám si, vždyť to bylo vlastně před třemi, čtyřmi měsíci, že je to hodně blízká minulost.“
Představte si, že jste porazili Inter Milán a dostáváte nabídku vést Spartu. Co byste dneska udělal jinak?
„Chtěl bych mít maximální kompetence směrem do celého klubu. Chtěl bych jednat jenom s majitelem. Vybral bych si tým lidí, maximálně bych propojil Strahov a Letnou, jak to jen jde, a rozjel bych tady s těmi lidmi Spartu.“
A co třeba uvnitř týmu? Stále se bavíme o situaci, že už tu kompetenci máte.
„Uvnitř týmu? Tam je to o analýze hráčů, jejich výkonů, aby to bylo dobře věkově poskládané, protože ono se do toho úplně jednoduše vstupovat nedá. Například vyházet tři, čtyři hráče a přivést nové, to bohužel takhle nejde. Přestavba týmu je dlouhodobější proces. Zařadil bych tam mladší hráče, určitě z naší akademie. Založil bych B-tým. Okamžitě. Taky bych chtěl mít dlouhodobější perspektivu, to znamená dlouhodobější smlouvu, aby se to mělo šanci prokázat. Aby to nebylo tak, že prohraju tři zápasy a Holoubek odchází se svými kompetencemi a realizačním týmem.“
Jenomže ve vrcholovém sportu to tak nejde, protože i majitel se dostane pod tlak médií, ultras a podobně. Čili dlouhodobá smlouva je výborná, ale realita je jiná, ne?
„Možná to ani nejde, ale tady se pořád točíme v bludném kruhu. Zkoušíme trenéry a Sparta není úspěšná. Dlouhodobě není úspěšná, tak člověk přemýšlí: čím to je? To není otázka na mě, ale něco se změnit musí…“
Ale to už je věc Sparty, že? Rád bych se zeptal na problém staří, mladí. Nevylámal jste si zuby na starých?
„Něco se psalo, ale tak, jak to uváděla média, jsem to úplně nevnímal. Vycházel jsem z tréninku, z přípravných zápasů a snažil se dávat do zápasu ty, kteří měli nejlepší aktuální formu, i ty, kteří jsou svým způsobem perspektivnější pro Spartu do budoucna. Takhle jsem to cítil. Možná jsem otázku staří - mladí i svým způsobem podcenil…“
Ale v určité chvíli se zdálo, že někteří staří se k vám obraceli zády. Bylo to tak?
„Uvnitř jsem to takto necítil, ale samozřejmě jsem si uvědomoval, když se pak kluci vyjadřovali do médií, bylo to cítit. Ale vůči mně konkrétně… Já jsem nic takového nepociťoval. Se všemi hráči jsem komunikoval úplně normálně. Na druhé straně zase chápu je, že mohli být uražení, naštvaní, že třeba nedostávají tolik prostoru. Ale já jsem to dělal s úplně čistým svědomím. Dělal jsem to nejlepší pro klub. Takhle jsem to prostě cítil, že to je správně. Že se to pak nějak otočilo proti mně? Necítím to tak.“
Kompletní rozhovor najdete v magazínu Coach, který pouze dnes vychází jako příloha deníku Sport!
Co ještě nabízí čtvrtletník Coach:
Coaching: umění komunikace s týmem
Sportovní psychologie: emoce a rozhodovací procesy
Téma: mají ženy mít ve sportu místo, nebo ne?
Pohled sportovce: florbalista Matěj Jendrišák
Reflexe: kdo, nebo co zabíjí kreativitu?
Top 10: trenérské rošády
