Tři roky slýchá, jak má NHL blízko. Jakub Vrána byl před třemi lety českou jedničkou draftu NHL. Washington Capitals ho však vypustili do voliéry až v minulé sezoně. Zatím na 21 zápasů. V našlapané konkurenci těžko hledal místo, navíc v klubu z něj nechtěli dělat rychlokvašku. Zdá se však, že v nové sezoně nebude už jen zalepovat díry.
Z transparentu na Ice Areně v pražských Letňanech shlížejí Jakub Vrána s Václavem Karabáčkem: „Tady jsme se naučili hokej,“ připomínají hrdě dva čekatelé na NHL. První z nich do ní už nakročil. „Chci ukázat, co umím. Nejde se prosadit do týmu, ale stát se jedním z lídrů,“ říká před novou sezonou 21letý talent v rozhovoru pro Sport.
Už před rokem o vás generální manažer Brian MacLellan řekl, že jste hráčem do prvních dvou lajn. Tentokrát to vypadá, že dostanete pořádnou příležitost. Bylo na čase, co myslíte?
„Rok po roce se tomu přibližuju. Začínal jsem na farmě, minulou sezonu dostal šanci na dvacet zápasů. Tuhle sezonu by to mělo vyjít. Ale nemůžu tam jít s tím, že něco dostanu zadarmo. Musím si to vybojovat, potvrdit svoje umění, co dokážu na ledě. Snad to vyjde a zůstanu celou sezonu.“
Capitals ovládli základní část, ale v play off opět neuspěli. Myslíte, že vám pomohly následné odchody Justina Williamse a Marcuse Johanssona?
„V útoku se tím otevřela nějaká okénka. Minulou sezonu měl Washington tým hvězd, byl hrozně nabitý. Jakmile vypadl ve druhém kole s Pittsburghem, zavládlo obrovské zklamání. Nálada nebyla úplně nejlepší, ale to je hokej, čeká nás další sezona. Mužstvo bude vypadat zase trošku jinak. Myslím, že oba dostanou víc prostoru, jak Williams v Carolině, tak Marcus v New Jersey. Výborný hráč, bude hodně vyčnívat. Na mně je, abych využil šance. Uvidíme, jak tým postaví.“
T. J. Oshie nedávno prohlásil, že přišel čas, aby mladí mužstvo víc táhli. Všiml jste si toho?
„Je to výzva. Já se hrozně těším, že snad dostanu významnější roli. Chci ukázat, co umím. A nejde jen o to prosadit se do týmu, ale stát se jedním z lídrů. Dávat góly, pomoct ofenzivně i v obraně.“
Tvrdí se, že byste mohl hrát vedle Kuzněcova s Ovečkinem. Po jeho boku jste v NHL debutoval. Jaké to bylo?
„Na pár zápasů jsem s ním hrál. Je to parádní. Takový hokejista, v NHL je v podstatě už legenda, dává každou sezonu třicet nebo i padesát gólů. Chtěl bych s ním nastupovat celý rok. A jelikož jsem taky střelec, ofenzivně bychom na tom mohli být dobře.“
Jak se tihle hráči chovají, když vstoupíte do kabiny jako kluk z farmy?
„Berou to profesionálně. Jednou všichni patříme do stejného týmu. Všichni umíme hrát hokej a navzájem se respektujeme. Občas přijdou srandičky, to je normální a myslím, že mladým se někdy i líbí, když si z nich někdo starší vystřelí. Člověk taky nesmí být vyjukaný, koho vidí kolem sebe.“
A byl jste?
„Právě že ani ne. Sám vím, že jsem dobrý hráč. A chtěl bych třeba jednou taky mít takovou historii jako Ovečkin. Dá se od něj hodně pochytit, když můžu sledovat, jak se chová na ledě i mimo něj.“
Zažil jste s ním taky nějakou zábavnou příhodu?
„Letěli jsme do Tampy na můj první zápas venku. Doma jsem si zapomněl tašku s osobními věcmi, vzal si jen tu hokejovou v hale. Přitom jen jediný hráč z týmu si nebere na tripy tašku, a když něco potřebuje, tak si to kupuje. Ovečkin. Šli jsme z letiště a jediní dva hráči neměli tašky. Já na svém prvním zápase venku a on. Dělali si ze mě srandu, Ovečkin přišel a povídá: Dobře se učíš.“
Jako mladý hráč si nemůžete dovolit úplně všechno...
„Přesně tak. Kdyby se mladší podle těchhle zásad neřídili, určitě jim dají pocítit, co se sluší a co ne. Ale jsme profíci, víme, jak se chovat. Na druhou stranu si od těch zkušenějších necháme poradit. Třeba při nácviku přesilovky a tak. V týmu máme dobrou partu, ale i přísná pravidla. A nezáleží, jestli to je zrovna Ovečkin nebo někdo jiný. Někdo přijde třeba pozdě na rozbruslení a kvůli tomu pak klidně nehraje zápas. Nebo se dávají peníze do společné kasy. Například když se vyhraje.“
Tam ale asi neplatí pro všechny stejné sazby, když Ovečkin nebo Kuzněcov berou ročně deset milionů dolarů, zatímco vy něco přes osm set tisíc. Je to tak?
„Já zaplatil asi pět set dolarů za první zápas. Když se pak vyhrálo, Ovečkin přišel a dal tam tisícovku. Měli jsme i společnou večeři, ale jinak spíš chodili Rusové a Švédové zvlášť. Já to střídal, párkrát jsem šel se Švédy, jindy s Rusy (směje se). Jenže oni se mnou mluví pořád rusky. Nevím proč. Když jsem s nimi, nezazní angličtina. Já pak nevím, jak jim mám odpovídat. Když jsem hrál s Kuzněcovem, mluvil na mě na ledě taky jen rusky. Tak jsem mu začal odpovídat česky, protože jsem mu nerozuměl. On pak byl naštvaný, že neví, co mu povídám.“
Takže lajna, kterou vám předpovídají, nakonec nemusí fungovat, jak se předpokládá.
(zvážní) „Tak to zase ne. Já jsem trošku pochopil, co chce nebo co tím myslí. Rusky neumím, jen pár slov. Oni se to pak někdy snažili promíchat s češtinou a to byla teprve hrůza. Vždycky přišli a začali: Dóbry, dóbry? Normalno?“ (směje se)
Z mladých útočníků se v posledních letech prosadil trvale do útoku Švéd Andre Burakovsky. Dá se vaše cesta přirovnat k té jeho?
„U něj to bylo jiné v tom, že v době jeho příchodu neměli Capitals ještě Oshieho a další, kádr nebyl tak našlapaný. Tým udělal trošku dřív, ale taky začínal ve třetí lajně, teď dostane jinou roli.“
Vy jste se do NHL podíval ve dvou vlnách. Podruhé, když vypadl právě Burakovsky.
„Ano. A poprvé, když se zranil Oshie. Nahoru a zase dolů do Hershey jsem šel několikrát, pár zápasů jsem seděl. Je to náročné hlavně na psychiku. Povolají vás, potom čekáte, jestli vás pošlou zase zpátky, nebo ne. Hráč v takové situaci neví, co si má myslet. Jestli dělá něco špatně nebo zda to dělají kvůli dodržení platového stropu.“
Pastrňák se chytil a je výborný
Máte smlouvu ještě na dva roky. David Pastrňák byl draftovaný ve stejném roce až po vás, ale dneska je o kus dál, jedná o nové megasmlouvě. Jak vnímáte, že to v jednom týmu to jde a v jiném to je mnohem těžší?
„Šli jsme podobnou cestou, přes Švédsko a po draftu se rozdělili. Někdy klub potřebuje hráče hned, jindy chce, aby se ještě rozvíjel. V tom jsme to měli každý úplně jiné. On měl místo v Bostonu a chytil se. Je výborný hráč. To já taky. Ale vím, v jaké organizaci jsem a jak těžké je se tam dostat. Jestliže to jde pomaleji, tak to tak prostě je, musím se s tím vypořádat. To je osud. Ovšem ať jsem byl dole nebo nahoře, vždycky jsem se snažil hrát svoji hru.“
Není však přece jen svazující, když se potřebujete předvést, chcete, aby to vyšlo?
„Já jsem věděl, že hokej umím. A když jsem dostal šanci, tak myslím, že jsem ji i využil. Ačkoli nemůžu tvrdit, že jsem byl spokojený. Vždycky to může být lepší. Hlavně vyrovnanost výkonů. Udržet si ji bývá v takové konkurenci taky obtížné, každou chvíli hrát s někým jiným, trenér mě zkoušel v různých lajnách, navíc člověk ví, že ho jiný může okamžitě nahradit. Tyhle věci vám občas leží v hlavě, ale když se s nimi člověk dokáže vyrovnat, svoje místo má a udrží si ho. Někdy jsem měl hodně dobrý zápas a hrál třeba osmnáct minut, jindy jen deset.“
A co na farmě?
„S play off jsem nebyl moc spokojený. Utrpěl jsem lehčí otřes mozku, stalo se to v prvním zápase druhého kola. Ani předtím jsem tam moc času nestrávil. Od konce listopadu jsem byl měsíc pryč, pak ještě v březnu. Když to srovnám, minulý rok jsem byl tři měsíce mimo kvůli zranění ruky, ale měl jsem na farmě svoje místo. Jakmile hráč neustále pendluje, je to trochu složitější. Trenér chce mít i tam útoky nějak připravené, aby mezi těmi kluky fungovala nějaká chemie.“
Když jsme se bavili o Davidu Pastrňákovi, pořád jste spolu ve spojení?
„V létě spolu trénujeme. Hráli jsme proti sobě, když přijel Boston do Washingtonu. Napsali jsme si, ale dřív to bylo jiné. Na repre jsme spolu bydleli v pokoji, ve Švédsku jsme se taky často vídali.“
Vaším parťákem se stal brankář Vítek Vaněček. Má šanci proniknout do NHL?
„Myslím, že určitě. Jako nováček podával parádní výkony. V jeho věku se většina gólmanů na farmu ani nepodívá. On tu šanci dostal. Naše jednička Joe Cannata měl pár blbých zápasů a Vaňous za něj skvěle zaskočil. Jednou byl dokonce vyhlášen v AHL hráčem týdne. Gólmani to mají určitě trošku pomalejší, konkurence je silná: Holtby, Grubauer, k tomu v záloze Samsonov i Copley, jehož jsme trejdovali ze St. Louis. Ale Vaňous na to má. Byli jsme jak bráchové. Na farmě jsem s ním bydlel, všechno jsme dělali spolu. A v pohodě. Divil jsem se, že už si nelezeme na nervy.“
