Informace o jeho chystaném příletu do Stockholmu navnadila fanoušky, těšila spoluhráče z reprezentace. Zbyňku Michálkovi porodila jeho žena dceru Ellu dříve než se předpokládalo a zdálo se, že cesta na šampionát je otevřená. Vzápětí však spadla závora po výsledku vyšetření u specialisty v Nashvillu.

Tu prohlídku kyčle jste měl plánovanou?
„Ano. Když se nám narodila naše malá, nechtěl jsem nikde lítat za doktory a nechávat manželku doma samotnou. Až pár dnů potom jsem vzal výsledky magnetické rezonance a odletěl za jedním z vyhlášených specialistů na kyčle. Abych věděl, na čem jsem. A tam se rozhodlo, že na mistrovství nebudu moct přijet. Doktor mi doporučil operaci.“

Kdy na ní jdete?
„Přesný termín nemám, ale čím dřív půjdu, tím líp. Vidím to na příští týden.“

Od kdy vás poranění trápilo?

„Zlobilo mě to hodně dlouho, postupně se to ozývalo víc a víc. Poslední dobou mě to bolelo už docela dost, navíc doktor říkal, že se to může jen zhoršovat. Operace je jediným východiskem proto, abych se zbavil problémů. Tvrdil mi, že s kyčlí není radno si zahrávat a protože můžu mít ještě docela dlouhou kariéru, byla by škoda, kdybych si ji zničil a přišel tři, čtyři roky hokeje.“

Věřil jste do poslední chvíle, že by kyčel mohla být v pořádku a na šampionát mohl odjet?
„Určitě. S panem Hadamczikem jsem byl v kontaktu hodně dlouhou dobu. Jasně jsem mu říkal, že do té doby, než se nám malá narodí, nepřijedu. Ale kdyby přišla na svět dřív, hned se mu ozvu. A to jsem také udělal. Zároveň jsem ale věděl, že s kyčlí mám problém a v klubu jsme se dohodli, že to budu po sezoně řešit. Celé se to protáhlo tím porodem… Hrozně mě mrzí, že nemůžu přijet. Moc jsem se těšil. Hrát za nároďák je pro mě vždycky velká čest, navíc bych se znovu potkal s bráchou. Trenérovi jsem pak psal omluvnou textovku. Vím, že na mě čekal hodně dlouhou dobu, čehož si hodně vážím. To jsem mu taky napsal. Bohužel ale v téhle situaci je zdraví přednější.  Doufám, že to reprezentaci vynahradím v příštích letech. Moc bych si to přál.“

V týmu se vtipkovalo, že kouč Hadamczik dokázal zařídit dřívější porod, ale že o kyčli nevěděl, tak z vašeho příjezdu nic není…

(směje se) „S manželkou jsme si taky dělali srandu, jak to hezky vyšlo, že ještě stihnu mistrovství. Ale to jsme nevěděli, jak dopadne setkání s doktorem. Nedá se nic dělat. Klukům hrozně fandím, držím jim palce. Budu rád, když je ode mě budete všechny pozdravovat. Na Dánsko jsem se díval.“

To jste vydržel?

„Jo, celý zápas. Nebylo to samozřejmě ideální, ale z vlastní zkušenosti vím, jak náročný je takové zápasy dobře zvládnout. Hlavně v takové atmosféře, když je na tribuně asi pět set lidí. Všechno šlo proti nám. Hlavně, že kluci vyhráli.“

Pro vašeho bratra Milana nebo Davida Krejčího to musel být obrovský skok, z vyprodaných arén v prvním kole play off skočit do prázdného Globenu…

„Určitě. Jsou zvyklí na fantastickou kulisu ze Stanley Cupu a teď přijedou do té komorní atmosféry. Muselo se jim hrozně špatně hrát. Co vím, ve Stockholmu to hokejem nežije.“

U vás doma je to zrovna teď asi přesně naopak, že?

„To je pravda, máme doma blázinec. Teď tedy malá na chvíli usnula, náš tříletej kluk si hraje s hračkami. Máme tu i babičku, která nám pomáhá. Až budu chodit o berlích, ženský budou v ještě větším zápřahu. Jinak musím říct, že narození dítěte je nejhezčí životní zkušenost, kterou znám. Rodina je pro mě vždycky na prvním místě, celý můj život. Nejdřív mě zalilo velké zklamání z vyřazení z play off, ale když se vám pak narodí malá a držíte ji v rukou, všechno ostatní včetně hokeje jde stranou. Každodenní starosti jsou najednou úplně nicotný.“