Peňázova cesta ze dna: Jsme silnější, než si myslíme. Zápasníci nejsou blbci
Vysokou a vyrýsovanou postavou budí respekt. Svým příběhem však ještě větší. Vždycky, když se 27letý bojovník Matěj Peňáz začínal dotýkat hvězd, přišel tvrdý náraz a pád na zem. Vzdát se? Ani náhodou! Vyplatilo se. Dnes zápasník MMA nezadržitelně míří mezi největší superstars do UFC, ještě před tím se ale utká o titul v Oktagonu s Patrikem Kinclem. Svezte se s ním po jeho životní horské dráze, kterou vlastními slovy popsal v rámci projektu Cesta ze dna.
„Slyšel jsem křupnutí, byla tam i bolest, ale v zápalu wrestlingového sparingu jsem ji nevnímal. Zato jsem dobře viděl úplně promáčklý loket na druhou stranu. Začal jsem sprostě nadávat. Naštěstí mi nikdo nerozuměl, protože jsem zrovna trénoval ve Švédsku, kde střídavě žiju.
Kdo by v tuhle chvíli myslel na bolest?
Dostal jsem znovu nabídku od Dany Whitea do contenderu. Měl jsem jít zápas s Vlastem Čepem, a ve vteřině bylo všechno v háji. A tak jsem klel.
Navíc tolerance na bolest je u nás zápasníků větší než u běžných lidí. Dřív jsem během zápasu necítil vůbec nic. Takový nával adrenalinu jsem měl. Čím víc mám zápasů na kontě, tím víc mě něco bolí. Adrenalinu se asi už vyplavuje míň.
Ale teď jsem zprvu necítil nic. Jen obrovský vztek.
Když jsem se uklidnil, zjistil jsem, že ruku nemůžu už ani zvednout z podložky. Loket byl naprosto vypáčený.
Kompletní luxace!
Čekal jsem na záchranku. Nevím, jak dlouho trvalo, než dorazila, ale pro mě to byla věčnost. Hlavou se mi honilo hodně věcí. Nedokázal jsem rukou vůbec pohnout, takže mě samozřejmě hned napadlo: Možná je to konec kariéry!
Ale okamžitě jsem si říkal, že ne. A všichni mě taky uklidňovali, že ne.
Konečně přijela sanitka. Doktoři mi dali morfium. Potom se mně ptali: Můžeš hýbat prsty? Chtěli vědět, jestli mi luxace nepřerušila nervy. Naštěstí se to nestalo.
Prsty jsem mohl normálně hýbat. Doktoři mi udělali velkou fixaci. A jeli jsme do nemocnice.
Na rentgenu to vypadalo škaredě. Říkali, že bude problém vrátit
