Stadion ztichnul. Jan Starý řval bolestí, měl zlomenou nohu. Z třineckého ledu ho 11. listopadu 2015 odvážela nosítka. Pardubický útočník si prošel dlouhým martyriem. Hrozilo, že nebude chodit, měl rozdrcené koleno. Téměř na rok přesně od fatální srážky jde na kontrolu, která mu má dát zelenou v návratu na led. „Nevzdám to. Nikdy. Udělám všechno, abych se k hokeji zase vrátil,“ říká pro iSport.cz.
Když se Jan Starý vrátil domů po první operaci nohy, manželka mu oznámila, že čekají druhé dítě. Měl radost, ale vyskočilo i pár jiných myšlenek. Třeba: „Jak se o rodinu zvládnu postarat?“ Místo, aby ženě před porodem pomáhal s domácností, měla ona na krku jeho. „Obdivuju ji, smekám před tím, co všechno zvládla,“ děkuje své paní. Útočník vlastní extraligové tituly, v nejlepší sezoně zvládl i 25 gólů. Teď je jeho meta jiná, vrátit se k hokeji. Zase. Doufá, že se jeho chorobopis už zastaví.
Nejde začít jinak. Co zdraví?
(usměje se) „Těžká otázka. Zatím to jde, všechno se lepší a doufám, že teď se věci už ubírají správným směrem.“
Po zlomenině bérce v Třinci jste měl být mimo tři měsíce a je z toho rok. Co se pokazilo?
„Těžko se o tom mluví, ani se mi moc nechce. To ani snad nejde... Měl jsem rozdrcené koleno. Musím se dívat hlavně dopředu. Rok je strašně dlouhá doba, ale nějak jsem se s tím v hlavě už vypořádal, odpočítávám dny do důležité listopadové kontroly u pana doktora Holibky v Olomouci. Snad mě pak už pustí do plné zátěže na ledě.“
Lezlo už na nervy, jak kamarádi od loňského listopadu chodili a litovali vás?
„Lidi se ptali, kdy to bude v pořádku, co přijde dál... Ale zase tak přehnaný soucit tam naštěstí nebyl. Všechno se táhlo, neskončilo to jednou operací. Někdy na přelomu února a března jsem se dozvěděl, že bude nutné jít zase na sál. V tu chvíli se spoléháte na někoho jiného, jenom doufáte... Musím panu doktoru Holibkovi moc poděkovat, nejde jenom o můj názor, všechno konzultuji ještě s jedním odborníkem, který říkal, že doktor odvedl neskutečnou práci. Díky němu teď dostávám šanci se vrátit zase k hokeji.“
Bylo dlouhé léčení nepříjemné v tom, že najednou ležíte strašně dlouho na posteli a hlavou se začnou honit všechny možné myšlenky?
„Jo, určitě, přemýšlíte a přemýšlíte hodně. Do toho ale najednou přišla zpráva, že čekáme rodinu a v červenci bychom měli mít druhé dítě. Chcete manželce pomáhat a nejde to. Na nohu jsem se mohl postavit tři dny před porodem, až tady jsem mohl být pro ni aspoň trochu oporou.“
Byl jste s ženou i přímo na sále?
„Nebyl, porod nešel přirozenou cestou, nemohl jsem. Ale už jenom to, že jsem manželce mohl odtáhnout kufr, konečně jí s něčím pomoci a nebýt jenom poloviční mrzák, byla výhra. Vím, že ona to se mnou měla hrozně těžký, smekám před ní, jak to všechno zvládla.“
V čem nejvíc se s vámi natrápila?
„Když jsem se domů vrátil po první operaci, to bylo ještě v listopadu, dozvěděli jsme se, že je dítě na cestě. Já byl pak skoro sedm měsíců o berlích, prošli jsme si nějakou krizí. Byla vyčerpaná, všechno stálo jenom na ní, já měl v hlavě, co se mnou bude, jestli budu ještě někdy hrát hokej, nebo, nedej bože, co by se stalo, kdybych už nechodil... Pro všechny to bylo náročné. Máme ještě tříletého kluka, chce řádit.“
A vy jste ho s berlemi nemohl ani pořádně hlídat...
„Právě, nerisknul jsem si jít s ním ani ven. Co kdyby mi někde vletěl pod auto? Manželka všechno najednou musela zvládat sama. Těhotná skákala kolem mě, malého... Hodně nám pomohli prarodiče, kdo ví, kde bychom byli bez nich. Když už jsem začal chodit, začala být pro mě mrňata hrozný relax. Pomalu s nimi zapomenete, co se děje.“
Táhly vás nahoru, při vší té skepsi, myšlenky na druhé dítě, že se najednou bylo na co těšit?
„Je to tak. Když jsem se vrátil po první operaci domů, myšlenky nic moc. Další dítě jsme chtěli, říkali jsme si, aby mezi nimi nebyl takový odstup. Tohle byla skvělá zpráva! Na rovinu, bylo mi jasné, že co se týká zakládání rodiny budu na chvíli mimo... (usměje se) Na jednu stranu tam byla velká psychická zátěž, jak se o rodinu postarám, když ani nechodím. Na druhou to byla obří vzpruha, že se můžeme těšit na strašně krásnou věc. Přivítání druhého prcka na svět tedy nakonec neprobíhalo úplně jednoduše, ale všechno dobře dopadlo.“
Napadne i pak, jakou žena má sílu, že nějaké chlapské bolístky, jsou nic?
„Máte bolest a bolest. Chlapi jsou zvyklí na rány, třeba u hokeje musíte něco snést, ale takovou bolest, jakou musí zažívat ženy... Zaplaťpánbůh, že to příroda chtěla takhle, být to na nás, je dětí asi o dost méně. (usměje se) Obdivuju manželku, za všechno, co zvládla, za to, kolik si toho vytrpěla se mnou a kolik si toho vytrpěla sama. Smekám před ní. Byla mi oporou i těch chvílích, kdy potřebovala, aby to bylo naopak. Mám hroznou radost, že oba kluci jsou zdraví a žena je v pořádku.“
Život se vrací do zajetých kolejí?
„Snad se k nim za chvíli přidám i já.“ (usměje se)
Mám za sebou osm operací
Říká se, že čím horští zkoušky člověk v životě zvládne, nepoloží ho, ale popere se s nimi, tím je pak silnější. Platí to, nebo jsou to jen hezké řeči?
„Taky jsem si tohle pořád říkal, že všechno zlé vás posílí. Ale už jsem těch ran dostal docela dost, celkem jsem během kariéry absolvoval osm operací, na to, že je mi třicet, jde o docela velké číslo. Ale, jestli mě to posílilo nějak vevnitř...“
Nevěříte tomu?
„Těžko říct, co by se mnou udělalo další zranění, nevím, jestli jsem teď už vážně tak silnej, abych zůstal nad věcí a nic se mnou nezamávalo. Vždycky, když se z něčeho dostanete, máte novou chuť, ale přijde něco dalšího. Říkate si, kur.a, proč znova, proč přišlo něco dalšího? Trochu odběhnu od tématu, ale když jsem četl o Tomáši Rosickém, je to pro mě neuvěřitelný chlap, že má vůli se vždycky vracet.“
Přitom by se nikdo nemohl divit, kdyby řekl: „Pánové, už to fakt nejde, končím.“
„Přesně, jeho 36 zranění je něco, co si nikdo z nás nedovede vůbec představit. Nezáleží na tom, co vám je. Ale vrátit se? To je vždycky strašně těžký. Když jste fit, po sezoně vyrazíte na dovolenou, potrénujete a zase se dostanete někam výš, jste zdravej... Jenže takhle se nahoru hrabete ze dna, ať už psychického, nebo fyzického. Chcete zase makat, ale máte nohu, která byla sedm měsíců nečinná, pro tělo je to hrozně znát.“
Je problém dohnat kondici?
„Z toho jsem měl strach. Ale fyzičku už mám, i když nemohu běhat ani skákat, tohle se dá nahradit jinými věcmi, svalová vlákna mají naštěstí paměť, jenže sranda to fakt není. Takže klobouk dolů před Rosou, že tohle zvládl už tolikrát. Potřebujete vůli. Ale to jsem utekl od toho posílení psychiky, co?“
Trochu, ale nevadí...
„No, říkám si, že se mi mohly stát ještě mnohem horší věci, mohlo se něco přihodit manželce, nebo malému. Pak si uvědomíte, že koleno je drobnost, takhle to asi funguje. Kdyby něco bylo s mými nejbližšími, to je už věc, kterou bych nedal.“
Do Rosického má Starý daleko
Na špatné zprávy není člověk připraven nikdy. Tak to myslíte?
„Ano. To platí obecně. Chcete být zdravý, hrát. Ten kdo si myslí, že se vlastně docela máte, protože nemusíte dělat nic, tak je to úplná hovadina. Zdraví je nejdůležitější, máte ho jenom jedno. Když přijde menší úraz, třeba meniskus, jste za tři týdny zpátky. Nevadí mi na sobě makat. Ale tohle, co přišlo teď... Předčilo to i ruku, kterou jsem měl zraněnou v roce 2010 a zachraňoval mi ji pan doktor Kebrle. Hokej se hraje na nohách, když to řeknu blbě, tak i kdybych měl špatnou střelu, hrát se dá. K bráně potřebujete dojet. Nohy jsou hrozně důležitý, už si říkáte, jak se budete připravovat lépe a lépe...“
Že všechno špatné je pryč.
„A něco přijde. Neřeknu, kdyby tenhle můj problém byl svalového rázu, že jsem třeba zanedbal rozcvičku. Ale přišel náraz a moje tělo zareagovalo takhle, holt se stalo. Nevím, jestli mě to posílí. Doufám, že žádné další zranění už nepřijde (klepe na zuby), ale kdyby ano, třeba mě sundá úplně, nikdy nevíte. Sám sobě si ale vždycky říkám, že bych nemohl ani kouknout do zrcadla, kdybych něco vzdal.“
Takže taky v sobě máte touhu se hrabat ze dna, i když na zádech leží těžký balvan, jako zmiňovaný Rosický?
„Do něj mám daleko, ale nikdy to nevzdám, nikdy. Udělám všechno pro to, abych se vrátil a zase si hokej zahrál.“
Vaše budoucnost je tedy teď namalovaná jak?
„Na 9. listopadu mám domluvenou kontrolu u doktora Holibky, proběhnou rentgeny, podívá se, jak vypadá kost a podle toho se bude odvíjet další zátěž. Já už tedy doufám, že to pak půjde naplno.“
Takže třeba leden je reálný, že budete zpátky na ledě?
„No, už třeba i kvůli rodinnému rozpočtu bych potřeboval, aby noha byla v pořádku na ten prosinec. Mimo led pracuju nějaké čtyři měsíce docela dost, kondici mám. Pak by mi mohl stačit měsíc na ledě. Uvidíme, co poví ale doktor, nechci přebíhat. Bylo mi řečeno, že víc operací v krátkém sledu na jednom místě znamená dost výraznou komplikaci. Snad jsem si už všechno vybral.“
Je možné, že byste nastoupil znovu za Pardubice?
„Těžko říct. Jsme s panem Rohlíkem (generální manažer) domluveni, že až dostanu svolení trénovat naplno, budeme se bavit o tom, jak to se mnou bude. Budu rád, jestli mě tady nechají zatím dál trénovat. Jsem jejich hráč, ale smlouvu nemám, takže mě potěšilo, že se ke mně klub postavil takhle. Můžu chodit jak do posilovny, tak pak s nimi na led.“
Vnímáte celý rok tak, že z tmavého tunelu jste už pomalu venku a blížíte se na světlo?
„Kéž by to tak bylo. Pořád musíte doufat v to lepší. Urazil jsem velký kus cesty, abych se vrátil naplno na led. Je to už kousek, říkáte si, že nemá cenu nic uspěchat. Je jedno, jestli se návrat na led posune o týden, nebo o tři dál, z toho bláznit nebudu. Kdybych moc tlačil na pilu, hrozily mi daleko horší následky. Když to řeknu blbě, na jednu stranu se mám kam honit, ale z pohledu zdraví nemám. Dostal jsem tolik varovných upozornění, že čím víc návrat uspěchám, tím dřív skončím. A nejde jenom o hokej.“
Měl jste v hlavě, že z vás mohl být kvůli hokeji nadosmrti mrzák?
„Hokej je můj život, miluju ho. Ale kolem 40 let se končí, pak máte před sebou dalších 20, 30 let života, chcete nějak fungovat, chodit, užít si děti, jednou vnoučata, postarat se o sebe... Nejsem doktor, ale bylo mi řečeno, že tak, jak byla noha udělaná napoprvé, nemohl bych fungovat. Ale víc se do toho pouštět nechci.“
Jestli zvládnete návrat do extraligy, bude to větší výhra než tituly?
„Obě cesty jsou těžký, dojít s vaším klubem až na absolutní vrchol je krásný, udržet se tam, brutálně těžký. S nadsázkou říkám, že teď musím napsat svůj životní příběh. Aspoň takový, že to nevzdám. Pracuju, abych se vrátil, ať už je to na jakoukoliv úroveň, věřím, že se můžu dostat zpátky do extraligy. Uvidíme, co noha, doufám, že vydrží. A snad dlouho.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
