Kondičně je na tom parádně, mnozí by záviděli. „Cítím se výborně,“ hlásí hokejový útočník Petr Průcha. Tak proč ho nenacházíme v žádné sestavě na ledě? Za vším stojí obavy ze zbytečného riskování, které by světovému šampionovi mohly po sérii otřesů mozku až fatálně uškodit.
To číslo vyhlíží hrozivě. 919. Tolik dnů si Petr Průcha nezahrál mistrák, natož nějakou přípravu. Do práce ho nepustily přetrvávající zdravotní problémy po sérii „přechozených“ otřesů mozku a bezpočtu tvrdých nárazů do hlavy. Tělo řeklo dost, vypnulo. Po dvou a půl letech je bývalému hráči NHL mnohem lépe, řeší jiný problém. „Zda mi za to stojí se vracet,“ vypráví v rozhovoru pro Sport.
| Petr Průcha |
| Narozen: 14. září 1982 (33 let) v Chrudimi Pozice: křídlo Kariéra: Pardubice (2002-05), NY Rangers (2005-09), Phoenix Coyotes (2009-11), SKA Petrohrad (2011-13) Bilance v NHL: základní část 346 zápasů, 146 bodů (78+68), -4/play off 24 zápasů, 5 bodů (2+3), -2 Bilance v KHL: 131 zápasů, 73 bodů (36+37), +27 Bilance v extralize: 209 zápasů, 87 bodů (38+49), +32 Bilance v reprezentaci: 80 zápasů, 36 bodů (22+14), +2 Největší úspěchy: mistr světa z Vídně 2005, bronz na MS v Bratislavě 2011 a Helsinkách 2012, mistr extraligy 2005 |
Co vás dělí od návratu na led, který by vám asi každý přál?
„Všechno je to o mém vlastním rozhodnutí. Jestli to pro mě má cenu, nebo nemá. Nikdo neví, jak by moje tělo reagovalo, kdybych dostal další bombu do hlavy. A to je ten důvod, proč se návratu bráním. Zatím se na to nechystám.“
Co by se muselo stát, abyste se chystal?
„Dobrá otázka... Musel bych usoudit, že mi ten risk za to stojí. Že neriskuju svůj život jen kvůli zábavě, kterou mi hokej dává. Já ho sice miluju, ale není to věc, za kterou bych hodlal položit život. Zkrátka, nešel bych do toho za každou cenu. Jasně, můžu získat další tři, čtyři roky hokeje. Ale taky ztratit mnohem víc... A já bych nerad několik příštích let strávil dostáváním se zpátky tam, kde jsem zdravotně teď. Prostě, jakmile si nebudu na sto procent jistý, nepůjdu do toho. Poslední dva měsíce jsem strávil cestami do špitálu ve Vrchlabí a tam jsem si postupně poupravil pohled na život. Došlo mi, že se všechno netočí kolem hokeje.“
Na co vám tam lékaři přišli?
„Prošel jsem veškerými možnými neurologickými vyšetřeními, žádný doktor na snímcích nenašel nic zásadního. Na druhou stranu ani jeden z nich mi nedoporučil návrat k hokeji.“
S jakým odůvodněním?
„Že mi tělo dávalo jasně najevo, že už mu to všechno stačilo. Že těch ran do hlavy bylo tak akorát. Nebo spíš přes míru. A jestli v tom budu pokračovat, tak ho zabiju, v nejlepším pošlu do důchodu.“
Přitom se cítíte výborně...
„Za poslední dva roky suverénně nejlíp. Chodím si dokonce dvakrát týdně zahrát hokej, z toho mám velkou radost. Je to pořádný posun kupředu. Navíc chodím na kranio terapie (lebkokřížová metoda), dávají mi do kupy svalstvo kolem lebečních kostí. Říkali mi, že tam mají být vlákna pružná, já je měl úplně nepohyblivé. Rovnali mi taky kosti u nosu. Na hlavě mi toho docela dost vyspravili. I když úplně přesně nerozumím tomu, jak ta metoda funguje, na radu kamaráda jsem ji zkusil a cítím, že mi hodně pomohla.“
Mozek vám našli?
(usmívá se) „Jo, ten tam zůstal, i když delší dobu stávkoval. Když se nad tím ale člověk pozastaví, dojde mu, že oproti řadě jiných lidí se zabývá úplnými prkotinami.“
Jak se to vezme. Na ledě zkoušíte zvolna kontaktní způsob hry?
„Vůbec. Nechci to zatím zkoušet, byl jsem se sklouznout asi osmkrát a jsem rád vůbec za tenhle pokrok. Nechci se zabývat srážkami, ani se mi nestalo, že bych se náhodně s někým srazil. Takže ozkoušené to nemám. Jen jednou se přihodilo, že mě rozbolela hlava, protože nás bylo málo a já hrál dvě hodiny skoro nonstop. To ale považuju za normální.“
Ve vaší hokejové partě najdeme i Davida Kočího, bývalého bitkaře NHL. Ten by vás uměl prubnout, že?
„To asi jo, ale nejdu do toho...“ (usmívá se)
Přes léto se na vás vyptávalo hodně extraligových klubů, zda byste to s nimi nezkusil. Jak to vypadá teď?
„Občas mi někdo napřímo zavolá, ale většinou už mi jen dávají vědět, kdybych na tom byl dobře, ať se jim ozvu. Slušný poprask se ovšem strhnul v létě, když o mně do titulku napsali, že bych to zase rád zkusil. Už tam však nebylo to ale. Že když mi to hlava dovolí...“
Vaše Pardubice se vyptávaly?
„Ano, vyptávaly. Ale nemá cenu tady a teď říkat, kdo všechno. Klubům navíc začala sezona, každý má svých problémů dost.“
Tušíte, jak by to s vámi mohlo vypadat dál?
„Jisté je, že se sportem nikdy nepřestanu. Otázkou zůstává, zda tam bude ten vrcholový hokej. Nemůžu říct, že bych se upínal k nějakému datu. Počkám, jestli někdy dojdu do stadia, kdy vycítím, že míra rizika mého návratu není už tak vysoká. Jestli budu přesvědčený, že mě zpátky nevrátí žádná sebetvrdší rána do hlavy, potom bych do toho šel.“
Jenže jak to zjistíte, jak si to ověříte?
„Zrovna během minulé odpovědi se mi tohle honilo hlavou. Podle přístrojů se řídit nemůžete, mohu se zkusit na ledě s někým srazit rameny, co to udělá. Ale nic nevynahradí skutečný hit, kdy vám někdo sejme hlavu.“
A zrovna kaskadérské pojetí hokeje měnit nemíníte...
„Tenhle styl hokeje mám v sobě tak zažitý, že bych jinak hrát nemohl. Chybí mi pud sebezáchovy. Je to pořád stejný. Já si asi vážně myslím, že na ledě všechno přežiju.“
Tak tam vlezte a uvidíte...
„Zároveň mám i rozum, který mi říká ne.“
Nebýt těch obav, můžete z fleku do soutěže?
„Fyzicky bych se do toho určitě dostal hned, natrénováno mám teď dost. Ale jak říkám, teď by to byla hloupost. Riskér jsem býval do té doby, než moje tělo vypnulo. Teď už ne. To zároveň říkám s vědomím, že mi je třiatřicet. Kdo ví, jak bych se k tomu stavěl v pětadvaceti. Možná úplně jinak, asi bych to risknul, což jsem vlastně tehdy udělal.“
Čistě hypoteticky, pojistil by vás někdo?
„To si myslím, že určitě ne. Ani bych to neřešil. Znám se. Musel bych znovu procházet mnoha vyšetřeními kvůli pojišťovně, a to bych nerad podstupoval. Když, tak bych do toho skočil rovnýma nohama bez nějakého papírování.“
Pořád musíte čelit dotazům kamarádů a známých, kdy se vrátíte, co tomu brání a podobně?
„V minulosti to bylo mnohem horší. Už to nemusím omílat pořád dokola. Maximálně se zeptají, jestli je to lepší, zda se můj stav někam pohnul.“
Jak vypadá váš obvyklý den?
„Ráno vstanu a dám si hned posilovnu. Tedy vyjma úterků a čtvrtků, kdy jdu na led, v tom případě si dávám posilku odpoledne. Po obědě si dělám svoje věci a odpoledne jsem měl přes léto buď inline brusle, tenis, nebo ještě něco kondičně náročnějšího. Teď s nástupem podzimu začínám místo tenisu chodit boxovat.“
Na Floridu vyrazíte s kumpány Petrem Nedvědem a Martinem Ručinským?
„Odlétám, ale až po novém roce. Starám se tu o svoje webové stránky, které se snažíme pořád vylepšovat. A když už si myslíme, že je můžeme spustit v novém designu, přijdeme na to, že by to šlo vymyslet ještě lépe. A to přeprogramování samozřejmě trvá.“
Na stránce www.vimkdebydlim.cz shromažďujete reference lidí, jak se jim v té které lokalitě bydlí, kde je například skrytý problém. Má to velký ohlas?
„Jasně, všichni díky nám vědí, kam se nastěhovat... (usmívá se) Ale vážně. Postupem času to chceme proměnit v realitní web, kde by zájemci inzerovali svoje nemovitosti. A my budeme propojovat nabídku nemovitostí s lokálními recenzemi. Chceme lidem poskytovat co nejpřesnější informace o místu, kam se stěhují nebo plánují stěhovat. Teď pracujeme na propojení realitní inzerce s uživatelskými recenzemi a do budoucnosti i službami.“
Povídejte...
„Chce to ještě trochu času na pořádnou zásobu referencí. Pak bude veřejnost mít solidní přehled o všech možných lokalitách a ulicích, kde číhá nějaké nebezpečí a kde se naopak nemusí strachovat koupit byt či dům, nebo si jen něco pronajmout. Znám to z vlastní zkušenosti. Každý barák může mít problém, který na první pohled není absolutně vidět, ani v realitce o něm nevědí. Každá zkušenost, negativní i pozitivní, pomůže, a proto je důležité, aby tam lidé o svých zkušenostech napsali.“
Zajdete občas na extraligu?
„Ještě jsem nebyl. Díval jsem se jednou v televizi, osobně jsem žádný zápas nenavštívil. Určitě se brzy půjdu nebo zajedu podívat na Pardubice, na Količe (Jana Koláře). Buď v Praze, nebo se vydám do Pardubic, kde mám pořád rodinu.“
