Ve vlastním pásmu vzal puk. Jedno tempo, druhé. A najednou se řítil sám na winnipegskou branku. Byl večer 5. listopadu 1991 a do svého prvního střídání v NHL právě vletěl Pavel Bure. Kanonýr, jehož stylu se dodnes nikdo jiný ani nepřiblížil.
Tehdy gól nedal. Výjimečně. Vancouverské fanoušky ale i tak nadchnul. Co chvíli po jeho akcích hučeli obdivem a vstávali ze sedaček, aby mohli zatleskat svému novému idolu. Šlachovité tintítko se okamžitě zapsalo do jejich srdcí. Takového hráče ještě klub v historii neměl...
Chlapi jej obdivovali za to, co prováděl na hřišti, ženám se podlamovala kolena z těch zářivých modrých očí.
Když Pavel Bure vkročil na led NHL, zdálo se, že tu musí existovat ještě nějaká další, lepší liga. Taková, kde by mu stačili. Ostřílení obránci se ve světle jeho kmitajících nohou a magicky rychlých kliček jevili ukrutně neohrabaně. Geniálního Rusa znali hlavně podle čísla na zádech jeho dresu. Tak jej totiž nejčastěji sledovali. Jak jim prchá.
| Pavel Bure |
| - narodil se 31. března 1971 v Moskvě * - kariéru začínal v CSKA Moskva, v NHL hrál za Vancouver, Floridu a NY Rangers - v roce 1992 získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka ligy, třikrát byl nejlepším střelcem NHL (1994, 2000, 2001), v letech 1993 a 94 dvakrát po sobě nastřílel 60 branek, což od té doby nikdo nedokázal - ze 100 nejlepších střelců historie NHL mají pouze Mario Lemieux a Mike Bossy vyšší průměr vstřelených gólů na zápas než on (0,623) - z ZOH má stříbro a bronz (1998 a 2002), je mistrem světa v seniorské (1990) i juniorské (1989) kategorii - kariéru ukončil kvůli vleklým potížím s koleny, poté byl generálním manažerem ruského týmu na ZOH v Turíně 2006, stejnou funkci by měl plnit i na následujících Hrách ve Vancouveru 2010. - špičkovým útočníkem býval i mladší bratr Valerij |
„Nejrychlejší sovětský výrobek od Sputniku,“ napsal o něm brzy vancouverský novinář Iain MacIntyre. Podle toho vznikla přezdívka Ruská raketa, která se okamžitě vžila. Silně výbušná zbraň zažehla své motory a vydala se dobýt hokejový svět.
Nejdřív Bure vyfouknul Nicklasi Lidströmovi cenu pro nejlepšího nováčka ročníku, pak ve své druhé a třetí sezoně nastřádal vždy 60 gólů. Takový kousek od té doby zatím nikdo nezvládl. Ani Alexander Ovečkin.
NHL byla unešená z toho, co tenhle mladík předváděl. Jak třeba dokázal s pukem dvakrát obkroužit obranné pásmo soupeře a pak ještě vymíchat gólmana. Protihráči okolo místy až srandovně popadávali v zoufalé snaze jej zastavit, zatímco on mezi nimi jen lehoulince proplouval.
Kdo sledoval Bureho neopakovatelné akce, cítil, jako by po ledě rozséval noty. Jednou tvořily sladkou melodii, jindy rockovou vypalovačku. Ale vždy poutavě. A není to jen prázdné přirovnání, fandové Canucks o něm napsali a nahráli pár oslavných písniček.
Jak to, že byl tak nadlidsky rychlý? Vždyť ještě v šesti letech, kdy jej otec Vladimir, ruský olympijský plavec, přivedl do hokejové školy, srandovně šmajdal. Jenže právě tehdy od táty slyšel: „Buď se naučíš pořádně bruslit, nebo s hokejem skončíš.“ A to malý Pavel chtěl jako poslední na světě. A jak se obrovsky snažil, vytvořil si specifický návyk.
„Většina hráčů používá k odrazu svou vnitřní hranu brusle skloněnou asi na 45 stupňů, Bure ale startuje na vnější hraně.
Pak ji překlopí a díky tomu dělá mnohem přímočařejší tempo,“ vysvětloval Peter Twist, kondiční trenér Canucks. „Tak do nich dává víc síly a během chvíle nabere maximální rychlost.“
A jeho herní styl? Hrát v jednom útoku s Pavlem Burem obnášelo jediné - moc se mu tam nemotat. Přihrávání, to jako by pro něho byl jen doplňkový sport. Stalo se dokonce, že se ve Vancouveru po jedné své akci, kterou nedotáhl ke gólové tečce, začal vztekat a třískat hokejkou. Nezajímalo ho, že spoluhráči se zatím o kousek vedle objímali, protože jeden z nich puk úspěšně doklepl.
Jenže Bure parťáky jako by nepotřeboval, hlavně pak na Floridě, ve svém druhém zámořském angažmá. Když někam přijeli Panthers, mělo se spíš uvádět Bure a Panthers. Mistr a kompars. Zatímco podprůměrný klub se plácal ve spodních patrech ligy, jeho výstavní hvězda dvakrát po sobě získala Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce soutěže.
V sezoně 2000-01 vyhrála Ruská raketa produktivitu týmu s 92 body. Druhý Viktor Kozlov, její centr, jich nasbíral 37. Bure byl autorem téměř každého třetího gólu mužstva v sezoně (29,5 %).
Ani genialita na ledě ale nezakryla jeho svéráznou povahu. Jaký byl s pukem, tak se choval i v životě. Inrtovertní individualista. Ač jednu chvíli kapitán, mizel z kabiny, jakmile to šlo. Proto jej kritizovali, že nežil s ostatními a jen si hleděl svého.
Něco na tom bylo. Vždyť už přesun na Floridu si přímo vytrucoval, většinu sezony 1998-99 kvůli tomu nehrál. I když měl ve Vancouveru ještě roční smlouvu na 8 milionů dolarů, už za něj nechtěl dál nastupovat. Proč? „Osobní důvody,“ vysvětloval.
Později tvrdil, že si jej vedení Canucks od prvního dne dostatečně nevážilo. V březnu 2001 ještě přestoupil do Rangers. Jenže ne nadlouho. Víc a víc se ozývala poničená kolena. Ročník 2003-04 musel celý vynechat.
Nekonečné operace, z nichž ta první přišla už v roce 1995, jej pak donutily po výluce v NHL 1. listopadu 2005, v pouhých čtyřiatřiceti letech oznámit konec kariéry. Pavla Bureho nedokázal zastavit nikdo, jen jeho vlastní zdraví.
