Byl to skličující pohled. Světová jednička plápolá na své straně kurtu jak vlajka, její soupeřka diktuje hru a rozhoduje o svém vlastním osudu. Má den, čili vítězí a sen Plíškové o grandslamovém titulu se odkládá minimálně do sezony 2018.
Pokud ho chce naplnit, musí změnit přístup k vedení velkých zápasů. K tomu, abyste se stala šampionkou v Melbourne, Paříži, Londýně či New Yorku, potřebuje vyhrát sedm utkání za sebou.
A byla by velká náhoda, pokud by na ni ani v jednom případě nevyrukovala silná soupeřka, jež si půjde aktivně pro body. Tak jako ve středu. S opatrností a rozehráváním balónů, jaké české tenistka předvedla ve čtvrtfinále US Open, jde porážce jen naproti. V takové fázi největších turnajů už se jednoduše musí hrát vabank.
Plíšková nemá riskantní tenis v nátuře. Připadá si trapně, pokud trefí dvoumetrový aut. Líbí se jí kontrolované riziko. Od toho je ale jen krůček k pasivitě. Měla by obětovat stabilitu výkonů, díky nimž se stala světovou jedničkou, ve prospěch něčeho většího – grandslamového titulu.
Ať některé zápasy po „kvitovsku“ vyhází, ale ať dostává do krve, že důležité je rozhodovat o svém osudu sama. Její tým to dobře ví, upozorňuje na to. Přesvědčit svéráznou tenistku není ale zcela snadné.
Dokud sama tuhle myšlenku nepřijme za svou, své jméno ze seznamu čekatelek na grandslamový titul vymaže jen stěží.
Související články
