Jestli o sobě někdo v trenérské branži řekne, že se nemá čemu učit, tak před vámi stojí buď Scotty Bowman, který na tuhle větu za svých devět vítězství ve Stanley Cupu má právo, nebo pořádný nadutec. Přijde mi, že Josef Jandač dostal svou největší hokejovou lekci na Světovém poháru. To hlavní? Pokorně ji přijal a chce být lepší. Že tohle nebyla žádná trenérská stáž? Záleží na úhlu pohledu.
Samozřejmě, šlo o prestiž a vítězství ve velkém turnaji. Jde mi ale o to, že trenér mohl přijet z Toronta s tím, že vybral nejlepší hráče podle svého vědomí, hrál s nimi nejlépe, jak šlo a tím všechno hasne. Na víc není, tak mi tady nemelte o neúspěchu.
Nebo ležela na stole ještě druhá možnost - poučit se z toho, jak jeho tým spláchla Kanada, bedlivě sledovat její hru, přípravu, všechen ten šrumec kolem a vzít si pro sebe klíčové body z její hry. A na mě působí, že přesně tohle reprezentační kouč udělal. Turnaj mu pomohl otevřít oči.
Světový pohár a to, že Česko nepostoupilo ze skupiny, může jemu, a tedy i reprezentaci, hodně pomoci. Na Jandačovi je vidět, s jakou pokorou o Kanadě vykládá. Všímá si detailů, proč její hráči vyhrávají souboje v útočném pásmu, že se nesrážejí kvůli díře v mantinelu, ale aby získali puk. Všimnete si i další změny, jak přemýšlí o moderních statistikách. Když je dovedete vhodně interpretovat, získáváte náskok. Takový, jaký má zámoří.
Dřív v hokeji vítězili velcí, silní a ti, co nikdy neuhnuli. Dnes bodují hlavně rychlí, chytří a ti, co se nenechají sejmout. Bylo by fajn, kdyby Jandač pomohl Česko dostat do té druhé skupiny.
Související články
