Je to pořád dokola. Jakmile se přiblíží zápas Arsenalu, vzedmou se naděje na to, že kapitán české reprezentace Tomáš Rosický dostane konečně „spravedlivou“ šanci a už se jí nepustí. Poslední příklad: středeční utkání Ligy mistrů s Galatasarayem Istanbul, kdy londýnskému klubu vypadlo ze sestavy několik hráčů. Výsledek? Příznačný. Na hřiště šel „Rosa“ v 68. minutě…
Český fotbal se často nechává kolébat v houpací síti iluzí. Svou pozornost upíná na dny, a mezitím uplynou týdny, měsíce a roky. To zásadní se dávno událo, ale jako by si to nikdo nechtěl ani ex post připustit.
Platí to bohužel (opakuji BOHUŽEL) i na situaci Rosického v Arsenalu, za který do středy v této sezoně odehrál pouhých 125 minut ve čtyřech zápasech, ale ostatně i na druhého klíčového tuzemského hráče Petra Čecha , jenž skončil jako náhradník v Chelsea.
Domácí optika mnohým ještě nedovoluje prohlédnout, že je to stav, který se prostě nezmění, byť by nakrásně přišlo pár zápasů slibujících obrat. Je to stejné, jako když se fans Arsenalu vždy nadchnou ve víře, že jejich tým ještě někdy vyhraje nějakou velkou trofej, a pak jsou zase v depresi…
To, jak trenéři Arséne Wenger či José Mourinho nakládají s Rosickým i Čechem (za přihlížení jejich agentů), zapadá do logiky, s níž vedou své kroky, ať si o ní myslíme cokoli. Líbezná slova na adresu obou hráčů jsou při tom prázdná. Potěší, ale změnu nepřinesou. Věci jsou moc daleko.
U Rosického záleží ještě víc než u Čecha (tam je to jasné) na jeho zbývajících ambicích a touze po výsadním postavení. Jeho věk (v sobotu mu bude 34 let) ho tlačí víc, což může hovořit pro setrvání v jistotě, byť maximálně ve vedlejší roli, i pro odchod. Jestliže má ještě síly a chuť na poslední větší trefu, nemá smysl, aby zůstával.
Jinými slovy: buď Rosického úloha odpovídá tomu, na co v současnosti doopravdy má, nebo musí dokázat, že to tak není – a jinde. To druhé bych si moc přál.
Související články
