Máme za sebou smutný konec předcházejícího týdne, kdy svou mezinárodní misi neúspěšně zakončili čeští fotbalisté i basketbalisté. Volejbalisté naproti tomu na mistrovství Evropy po hladových letech postoupili do čtvrtfi nále a skončili na 7. místě, což je rozhodně úspěch. Nicméně fotbalisté i volejbalisté okusili, jak hořce chutná německý políček. A o něm to dnes bude.
Tyto dvě prohry se od sebe podle mého podstatně lišily. Zatímco německý volejbalový nároďák je především tý- mem jednoho muže, ten fotbalový – to jsou ony švýcarské hodinky, o nichž jsem psal předminule. Ale pěkně popořádku.
Jeden z nejlepších smečařů světa Georg Grozer dostává v zápase tolik nahrá- vek, jako zbývající dva smečaři jeho týmu dohromady. Byl to právě on, kdo nakonec zlomil odpor skvěle hrajícího českého nároďáku.
Trenér Nekola se na Grozera se svým týmem velmi dobře připravil a postavení našeho prostředního zadního hráče v poli jeden až dva metry za hřištěm tuto světově proslulou mlátičku dlouho trápilo. Leč síla se nakonec projevila.
Českému mužstvu tedy popřejme, ať jeho výkon není jen situačním záchvěvem, ale trvalou hodnotou. Moc to potřebuje nejen český volejbal, ale prostředí českých kolektivních her vůbec, jelikož sebevědomí českých týmů je již dlouhodobě otřeseno.
Německý fotbalový tmel
Pak je tu tým fotbalových mistrů světa. Ten mě tolik baví, jelikož jejich hra je demonstrací týmovosti, až mrazí. A je zde znovu, jako už vícekrát, příležitost slo- žit hold fenoménu zvanému přihrávka, která je víc než herní činností. Je „maltou stavby hry“ a druhem neverbální komunikace par excellence.
Vyžaduje vyšší podíl herní inteligence, jejíž důležitou složkou je schopnost „vidět hřiště“. Skrývá v sobě podíl periferního vidění, odhad pohybu hráčů vlastních i soupe- řů, vhled a vcítění do situace, herní představivost či předvídavost a jistě i intuici. Přihrávka je rychlejší než jakákoliv jiná činnost ve hře.
Němci zřejmě bytostně uvěřili tomu, že nejvíc se dá hra zrychlit přihrávkami, a zdají se být neporazitelní. Kvalitní přihrávka je prostě královská činnost pro vyvolené. Možná i proto Němci kralují jako úřadující mistři světovému fotbalu. Jsem snad expertem na volejbal, nikoliv na fotbal, ale přesto budu tak troufalý a řeknu, že Němci podle mého hrají nejhezčí fotbal na světě.
Všechno je rychlé na jeden až dva doteky, což samozřejmě vyžaduje ochotu hráčů neustále se nabízet pohybem. Ve hře Němců je součinnost přirozeně a dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. To je cejch hry Němců a pro užaslého pozorovatele je to okouzlující podívaná. A anonymní pohyb, o němž jsem tu už také psal, je nejen pojítkem hry, ale také příznakem herní morálky.
Ta anonymita jde u německého týmu tak daleko, že vám jako divákovi nestrhne pozornost žádný konkrétní hráč, jako třeba Messi nebo minulý týden na Spartě Rosický, ale tým. Německý manšaft prostě nepůj- čí soupeři míč a jde to až do takového extrému, že brankář během zápasu vůbec nevykopává, poněvadž by tím vznikla soupeři šance získat míč, a o to Němci nestojí. Raději se účastní rozehry jako dvanáctý hráč, daleko od své branky.
Činnost německého týmu určuje samozřejmě vždy hráč, který je toho času u míče, který musí číst hru a s přihrávkou vysílá i myšlenku. Zároveň nepřetržitě aktivuje spoluhráče bez míče, kteří stálým pohybem iniciují přečíslení soupeře. Herní rozestavení se jako celek dynamicky mění a jako celek i dynamicky po hřišti přesunuje. Jejich souhra je výsledkem skvěle zvládnutého individuálního řemesla, nezištné spolupráce a skvělé kondice.
Možná hra německého nároďáku působila strojově a studeně, jako by ji hráli roboti. Ale němečtí fotbalisté nejsou roboti, jejich herní mozky jedou naplno a produkují systém hry, který bych nazval: „přihrávka a pohyb hráčů bez míče povýšené na zákon“.
Harmonie
A ještě něco. V Praze teď probíhá festival Dvořákova Praha. Jsem pravidelným hostem a musím říct, že německý fotbalový tým mě dojal stejně jako mistrem Bělohlávkem vycepovaná Česká filharmonie. Obojí na stejném základě. Muzikanti – hráči hrají více spolu a více pro hudbu – pro fotbal.
My všichni, sbratření prostředím kolektivních her, máme neskonalou úctu k mistrovské podobě souhry na hřišti. Je to víc než součinnost, je to pocit, je to styl, je to druh umění. Na tomto základu může dokonce vzniknout i vzájemná lidská náklonnost. Kdo poznal tu „kombinační slast“, ví, o čem je tu řeč.
To mě vrací opětovně k tématu lásky k činnosti, a to už bych znovu musel psát o amerických vojácích v Afghánistánu, kteří byli ochotni postavit bezpečnost jednotky nad svou vlastní. Riskovali svůj život pro ostatní. O druhu citového propojení, téměř nedosažitelného v civilním životě, který je rozhodujícím faktorem úspěchu v boji, i v tom sportovním, bez něhož se nedá dosáhnout něčeho velkého.
Mluvím o posvátné týmové harmonii, jestli si rozumíme…
Témata:
fotbal, Česko, reprezentace, blog, volejbal, Německo, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Volejbal na Heureka.cz
Související články
