ROZHOVOR PŘÍMO Z HYDE PARKU | V extrémně rychlém závodě bojovala dlouho o medaili, nakonec tempo neudržela a brala 9. místo. Dálková plavkyně Jana Pechanová si na Hrách v Londýně trať dlouhou 10 km podobně jako mnoho dalších soupeřek protrpěla. Zničující frekvence Maďarky Risztovové zanechal na tělech vytrvalkyň mnoho škod.
Tak bleskový závod na 10 km snad ještě neabsolvovala. Zatímco loni se v jezírku londýnského Hyde Parku plavalo 2 hodiny a 2 minuty, během olympijského boje o medaile to bylo o pět minut méně. Jana Pechanová patřila navzdory kvalitní formě k těm, kteří na změnu poměrů doplatili. Po osmém místě z Pekingu 2008 potichu snila o medaili, proto devátou příčku málem obrečela.
Překvapila vás rychlost soupeřek?
„Bylo to rychlý od začátku jsem to cítila, bylo to moc rychlý. Jelo se od začátku na krev, jen výjimečně byl čas odpočívat. Pocit ze závodu je ten, že to bylo rychlý od začátku do konce.“
Co říkáte na to, že Jihoafričanka zvracela a Brazilka málem omdlela?
„No bylo to rychlé. Tak rychlé, že jsem vůbec neslyšela ani fandit lidi a neužila si to. Pořád se to točilo. Škoda, že nebyla větší zima, to bych měla větší šanci, více lidí by vymrzlo. Strašný tempo.“
Byl to důvod, proč jste v posledních dvou kilometrech nabrala minutovou ztrátu?
„Nevím, prostě tam vznikla díra. Asi to bylo tím, že jsme s Australankou plavaly vedle sebe a zbytečně jsme se tam bili. To nás zpomalilo, pak zničehonic bylo z pěti metrů patnáct. Měly jsme si plavat svoje a ne se bít mezi sebou. Vím ale, že jsem zrychlit nemohla.“
Byla o pozice velká tlačenice?
„Tomu se nikdy v našem sportu nevyhnete, ale teď to bylo to spíš zbytečné. Plavaly jsme ani ne metr od sebe, to je takové, že nemáte svůj prostor na záběr, bijete se a ztrácíte rychlost. Nevím, jela jsem doleva, Australanka taky, doprava, ona taky, pak jsem šla z druhé strany před obrátkou a hned jí předjela, ale dohnat už ztrátu nešlo.“
Dálkoví plavci se často schválně kopou a škrábou. Jste ze soubojů hodně potlučená?
„To jsme všechny, ale nyní šlo spíš o nechtěné rány, protože nepřišly nikdy dvakrát po sobě. Australanku jsem ale skoro chtěla potopit. Když do mě pořád narážela, měla jsem chuť jí zatáhnout za vlasy, nebo dát jí loket.“
Kdy jste se smířila s tím, že o medaili už bojovat nebudete?
„V posledním kole (jeden okruh měl 1,7 km). Cítila jsem se silná a chtěla bojovat o nejvyšší příčky. Bojovala jsem, ale pak už jsem se vnitřně prala s psychikou a rezignovala, jen poslední metry jsem trochu začala finišovat. Je fuk, jestli jste čtvrtý, pátý, desátý nebo dvacátý. To si nikdo nebude pamatovat.“
