PŘÍMO ZE ŠPANĚLSKA | Na olympiádě v Soči se její přilba slavně rozkřápla jako skořápka vajíčka. Na světovém šampionátu v Sierra Nevadě měla snowboardistka Šárka Pančochová trochu víc štěstí. Na veliké trati v tréninku přelétla poslední skok a letěla přímo na hlavu. Pár dní poté však na terase hotelu Monachil na nepříjemnou chvilku vzpomínala s lehkým úsměvem. Mistrovství světa pro ni ještě nekončí.
Úvod šampionátu, asi nebyl podle vašich představ, že?
„Hele, nebyl. Ve slopestylu jsem měla v tréninku intenzivní pád, že jsem byla ráda, že jsem z toho odešla. Na posledním skoku jsem to přelítla asi o čtyřicet metrů skoro na placku dolů a byla jsem ráda, že jsem v jednom kusu. Pokusila jsme se ještě trénovat, ale byl to trošku šok. Další den se trénovalo se od devíti, to bylo na kost ledový a tři holky si zlomily záda plus nějaký klíční kosti, nebylo to jednoduchý…“
Trenér Martin Černík říkal, že se o vás hodně bál…
„Letěla jsem napřed hlavou do dopadu a trošku jsem si říkala, že to už je prostě konec. Zvedla jsem se a podívala se na sebe a říkala si, že to není možný, že z toho odejdu. Nějak jsem dole udělala parakotoul. Nevím, jak jsem to zachránila, ale postavila jsem se a odešla, což nikdo nechápal.“
Spadla jste na hlavu?
„Spadla, šla jsem hlavou dopředu, ale ne úplně. Těsně jsem to zabalila, nebylo to tak hrozné. Trošku jsem otřesená byla, Nechápu, že jsem odešla, to byl úlet.“
Byl to největší pád od Soči, kde jste ve druhé finálové jízdě přelétla skok a po následném drsném pádu vám praskla přilba?
„Byl to trochu šok, ale nevypnula jsem se. Bouchla jsem se do hlavy, ale pádů je spousta. V našem sportu padáme furt. Pořád něco je, že to ani nepřijde, jsou to maličkosti.“
Nejdou už pořadatelé ve snaze připravit atraktivní závody za bezpečnou hranu?
„Robbie (ředitel závodu Roberto Moresi – pozn. red.) se snaží udělat, co to jde. Ty skoky nejsou úplně největší, co jsme kdy skákaly, ale někdy to dělají úplně zbytečně velký. Obzvlášť pro holky, co nemají tolik zkušeností. Pak se tam nějaká zranění nastávají. Ono je to těžký, protože ráno to je zmrzlé a pak se to změní na břečku. Když se zařízneš do skoku a nějak ti to nevyjde… Skoky jsou docela velké, ten poslední má pětadvacet metrů.“
Dá se slopestylová trať srovnat s tou na US Open, kde jste minulý týden závodila v sérii World Snowboard Tour?
„Na US Open byly podobné podmínky, ale foukalo a bylo škaredě. Kickery byly větší než tady. I tam padali všichni, i kluci. Sněhové podmínky ale byly v Coloradu stabilnější.“
Navzdory tréninkovému pádu v závodech pokračujete. Ve slopestylu, což je vaše nejlepší disciplína, i v U-rampě, kde jste startovala kvůli boji za olympijskou kvótu, jste ale neprošla z kvalifikace.
„Ve slopestylu jsem to bohužel rychlostně nezvládla na prvním skoku. Možná jsem byla trošku v šoku z toho pádu den předtím. Jednou jsem nedolétla první skok a pak malinko přelétla, jak se to pořád měnilo a byly prodlevy. Bohužel jsem spadla. Nejsem z toho odvařená, protože by bylo příjemné odjet jízdu a postoupit do finále, což bylo v klidu, kdyby se mi podařilo odjet jízdu. Byla jsem z toho docela špatná.“
Disciplína, v níž jste v závodě Světového poháru v listopadu v Miláně skončila třetí, vás ještě čeká, jak se na ni těšíte?
„Baví mě to, je to jiná atmosféra. Většina Big airů je ve velkých městech jako Milán, Moskva. Je to úplně něco jiného, ale musím říct, že jsme si na podzim moc nezajezdily. Byly čtyři Big airy po sobě a tam si skočíte třeba dvacetkrát ten stejný trik. Celkově jsem si za měsíc skončila stokrát, což je úplně nic oproti tomu, co skáču za den, když si jdu zajezdit do parku. Je to ubíjející, když je jeden závod za druhým.“
