30 LET OD MS 1990 | Coppa del Mondo FIFA Italia 1990. Když se o památném mistrovství světa zmíníte před Ivanem Haškem, po tváři se mu rozlije nostalgický úsměv. Tehdejší československý kapitán měl sladké časy: v listopadu 89 mluvil k revolučnímu davu na Václavském náměstí a půl roku nato velel marši mezi osm nejlepších týmů fotbalové planety. „Tohle zažijete maximálně jednou,“ říká v rozhovoru pro druhý díl seriálu deníku Sport o povedeném šampionátu.
Osmdesátá léta? Pro Ivana Haška byla kouzelná i hořká zároveň. Se Spartou vyhrával jeden titul za druhým, ale už od jednadvaceti k němu létaly nabídky z ciziny, které musel kvůli zavřeným hranicím odmítat. Navíc se mu pořád připomínala dotěrná armáda: Co takhle vojna, soudruhu Hašku?
Koncem magického roku 1989 se všechno zlomilo. Václav Havel ho instruoval, jak má z balkonu Melantrichu řečnit na důležité protirežimní demonstraci: „Ivane, potřebujeme rozhoupat chlapy, kteří v hospodách koukají na fotbal.“
Povedlo se – a za pár měsíců mohli Haškovi a jeho parťákům tleskat nejen československé hospody. Všechno se báječně sešlo: euforie z nové svobody a cesta do čtvrtfinále mistrovství světa, největší fotbalový úspěch od zlaté olympiády 1980.
Krásné vzpomínky?
„Nejkrásnější! Životní turnaj, vrchol kariéry. Na tohle období vzpomínám nejvíc, bylo to něco neskutečného. Tohle z paměti nezmizí.“
Nepřipadal jste si v té době jako ve snu? Revoluce, změna poměrů, čtvrtfinále mistrovství světa…
„Mělo to šmrnc. Sen to nebyl, byla to realita. To je ještě lepší. Všichni jsme tušili, že tým má potenciál na velký výsledek. Ten přišel, protože jsme měli špičkové trenéry Vengloše s Ježkem a zajímavé hráče s parádní fazonou. Mrzí mě jen porážka ve čtvrtfinále s Německem. Necítili jsme, že bychom byli vyloženě horší. Škoda, teď už s tím nic neuděláme.“
Zpátky na začátek: pomohlo vám, že jste těsně před startem mistrovství světa podepsal smlouvu se Štrasburkem?
„Moc. Podepsal jsem to den před prvním zápasem s Amerikou, abych byl v klidu. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, ale Francie mě lákala nejvíc. Táta mluvil francouzsky a i já tu zemi chtěl poznat. Štrasburk jsem viděl, zalíbil se mi a kývnul jsem.“
Šest titulů se Spartou vám stačilo?
„Chtěl jsem zabezpečit rodinu. Platové rozdíly mezi Československem a Západem byly daleko výraznější než dneska, nad sedm tisíc korun se u nás tehdy nešlo. Tak jsem Štrasburku v Itálii podepsal papíry a šel si lehnout. Měl jsem nádherně čistou hlavu.“
|
Ciao po 30 letech Seriál deníku Sport k MS 1990 |
| Středa - Kauza návratu dvojice - K+K do reprezentace Čtvrtek - Rozhovor s „Bomberem“ Tomášem Skuhravým - Přízrak Schillaci Sobota - Vše o čtvrtfinálové křivdě s Německem, vzpomínky klíčových aktérů - Nejošklivější finále historie |
I po úspěšné kvalifikaci? Postup jste si pojistili v povznesené listopadové atmosféře.
„Jak se režim měnil, cítili jsme obrovskou podporu. Ve společnosti byla úplně jiná nálada a lidi nás na Letné neuvěřitelně tlačili. Celá země byla v euforii a nechtěli jste ji zklamat.“
S čím vás do Itálie vyprovázela nová šéfka olympijského výboru Věra Čáslavská?
„To vám řeknou úplně všichni. Každý si to jedno slovo i po třiceti letech dokonale pamatuje.“
Které slovo?
„Kuráž. Vyslovila to s francouzským er, dala si záležet. Oslnila nás, všichni jsme k ní vzhlíželi jako k nejlepší české sportovkyni všech dob.“
Jejím přikázáním jste se na mistrovství světa řídili, došli jste daleko.
„Jen v tom čtvrtfinále jsme měli mít kuráže víc. Jinak to byla pohádka. Těch fanoušků, co za námi přijelo!“
Taky jste slyšel o smolařích, kterým v Alpách kolabovaly škodovky?
„Mám pocit, že největší srdcaři by do Itálie dojeli snad i na kole. Sám jsem tam měl spoustu kamarádů. Souviselo to s fantastickou porevoluční náladou: každý byl šťastný, že po letech může za hranice. I pro nás to byl sváteční pocit; do té doby jsme nezažili, že by nám v cizině fandili Češi.“
Jezdili za vámi fanoušci i na hotel?
„Bylo určené, kdy můžou a kdy ne. Vždycky někdo dorazil. Na hřišti jsme jim to chtěli vrátit. Jezdili po střechu narvanými auty, jedli konzervy, spali všude možně. Hráli jsme pro ně. Navíc jsme měli v případě postupu slíbený příjezd manželek, to byla taky příjemná motivace.“ (usmívá se)
Díky nim jste prošli až do čtvrtfinále?
„Spíš díky tomu, že nám turnaj všem sednul. Všem. Nikdo nezklamal, ve formě byli i kluci na lavičce. V týmu vládla báječná atmosféra, což byla naše hlavní zbraň. I když jsme třeba před čtvrtfinále věděli, že Němci jsou silnější, chtěli jsme se jim vyrovnat kolektivním výkonem. Naší výhodou byla i ustálená sestava v systému 3–5–2.“
Žádný slabý článek?
„Vůbec, začínalo to spolehlivým brankářem Stejskalem. Stopeři Straka, Kocian i Kadlec byli konstruktivní a míč na slovo poslouchal i Kubíka s Chovancem, kteří uměli přihrát ve správný čas. Napravo kmital šikovný Moravčík a vpředu váleli Knoflíček se Skuhravým, který v Itálii nasázel pět gólů. Míša Bílek hrál halfbeka z levé strany a já z pravé, často jsem mohl chodit do koncovky.“
To bylo vidět už v první partii proti Spojeným státům: zařídil jste dvě penalty a vstřelil třetí gól.
„Upřímně, před zápasem byly lehké obavy. Nevěděli jsme, do čeho jdeme. S Lubošem Kubíkem jsme hráli na mistrovství světa dvacítek, ale tohle bylo něco úplně jiného. A Amerika? Videa se tenkrát tak často nedělala, moc jsme toho o ní nevěděli. Ovšem věřili jsme si na ni, ve fotbale nebyla nikdy význačná. První zápas, první vítězství, ideální scénář.“
Kde jste přišel k rozevlátému „letadlu“, kterým jste slavil svoji trefu?
„Momentální nápad. Měl jsem obrovskou radost a chtěl se o ni podělit, aby to všichni viděli.“
Následovala těsná výhra nad Rakouskem a postup ze skupiny.
„S Rakušáky jsme to měli padesát na padesát – a urvali jsme to my. Ve třetím zápase proti Itálii už nám o nic nešlo, ale chtěli jsme znovu vyhrát. Nevyšlo to kvůli zbytečným chybám a neuznanému gólu Standy Grigy. Na druhou stranu, kdybychom vyhráli skupinu, šli bychom na Uruguay, což jsme nechtěli. Kostarika měla být schůdnější.“
V osmifinále se to potvrdilo, vyhráli jste 4:1.
„Kostarika hrála v Itálii dobře, ve skupině zvládla Skotsko a Švédsko, ale věřili jsme si jako na Ameriku. Říkali jsme si: Není to tým, který by se nedal porazit. Povedlo se, hodně nám pomohl hattrick Tomáše Skuhravého. Potkávali jsme se odmala: já hrál za Nymburk, on za Přerov nad Labem. Ta jeho hlava! Jako když kopne kobyla…“
Jenže v bitvě o semifinále s Německem zůstal na nule, stejně jako celý tým.
„Nemyslím, že bychom byli o tolik horší než Němci. Cítili jsme, že je rozhodčí tlačí, ale v osudové penaltě jedu taky. Nemusel jsem padat na zem, mohl jsem Klinsmanna zastavit. A červená pro Moravčíka za nakopnutou kopačku? Když jsem viděl zpomalený záznam, tak jsem se Lubošovi nedivil, ale sudí si to obhájí. Druhý den ráno jsem se probudil a nevěřil jsem, že jsme prohráli.“
Byla čest dělat kapitána čtvrtfinalistům mistrovství světa?
„Obrovská čest. Byli tam starší a zkušenější borci jako Pepa Chovanec nebo Franta Straka, ale už hráli v zahraničí a na některé zápasy nemohli přijet. Zaskočil jsem za ně a už mi to zůstalo. Netvářili se kysele, nikdo mi nic neřekl.“
I ve fotbale platí, že po hodech přichází půst. Proč vám nevyšla kvalifikace na EURO 1992 ani na další mistrovství světa?
„Já byl dva roky marod a po operaci břišních svalů už jsem na tom nikdy nebyl tak dobře jako předtím. V kvalifikaci na svět jsem přijel jen na poslední zápas do Belgie. Nevyhráli jsme a nepostoupili. Přitom jsme na to měli, Belgičani byli v deseti a já věřil do poslední chvíle. Sudí zapískal konec a nejeli jsme nikam. Mimochodem, na tenhle zápas jsem vyrazil i přesto, že mi to ve Štrasburku zakázali. Trenér mě pak poslal do béčka, ale nelitoval jsem. Za půl roku jsem odešel do Japonska a poznal další nádhernou zemi.“
Nebyl problém i v tom, že většina z vás po revoluci odešla do ciziny a museli jste bojovat o místo?
„Jasně, ani ta sounáležitost už nebyla taková jako třeba v Itálii. Individuální kvalitou jsme byli výš než na mistrovství světa, ale nestačilo to. Končilo Československo, rozcházeli jsme se. Otevřely se nové obzory a vytvořilo se jiné mužstvo. Aspoň že jsme stihli tu Itálii, to už nám nikdo nevezme.“
Je vám líto, že se samostatná česká reprezentace dostala za čtvrt století na jediné mistrovství světa?
„Světová kvalifikace je vždycky těžší. Postupuje nejen tým, ale celá atmosféra v kvalifikaci. Zastávám názor, že národní tým by se měl vždycky budovat směrem k mistrovství světa. EURO je jen přechodná fáze, vrcholem je svět. Kvalifikační klíč zůstane drsný, ale dnešní mladí kluci z nároďáku by za dva roky mohli být zase o kus dál. Proč by v Kataru nemohli zažít to, co my?“
