Pokud máte rádi filmové pohádky, jedna bude mít 10. srpna premiéru. Je to pohádka fotbalová, vypráví o historicky nejlepším střelci české reprezentace. Dokument Jan Koller – Příběh obyčejného kluka měl původně jít do kin už v únoru, jenže pandemie odložila první promítání o půl roku. „Jsme natěšení a v očekávání,“ říkají režisér a producent Petr Větrovský s Janem Kollerem ve dvojrozhovoru pro iSport.cz a deník Sport. Co všechno během pestrého natáčení zažili a kdy s nimi cloumala nostalgie?
Dlouhé čekání končí, velká premiéra se blíží. Co to s vámi dělá, pánové?
Koller: „Nemůžu se dočkat a jsem moc zvědavý na ohlasy. Myslím, že jsme na posunutí premiéry z února na srpen nakonec vydělali. Kolem filmu je spousta doprovodných akcí, exhibičních zápasů a budeme promítat i na hřištích. Tím pádem by to mohlo mít ještě zajímavější atmosféru. Ambice na trhání diváckých rekordů nemám, ale budu rád, když se film bude lidem líbit a třeba jim i něco dá.“
Větrovský: „Já byl nejdřív zklamaný, že nám covid únorovou premiéru zrušil, ale teď souhlasím s Honzou. V zimě to byla spíš psychická komplikace: oba už jsme byli nachystaní, a nic. Aspoň jsme měli čas vymyslet doprovodnou Dino Tour, s kterou objedeme Česko, a připravili jsme i film o filmu.“
Vraťme se na úplný začátek a první, lehce konspirativní schůzku v časech tuhých lockdownů. Bylo to dobrodružné?
Větrovský: „V pražském hotelu Alcron jsme si museli koupit pokoj, abychom mohli jako hosté přijít do hotelového baru. Mluvili jsme spolu čtyři hodiny.“
Koller: „Během covidového bezčasí jsem neměl co dělat a filmování mi na první pohled připadalo jako fajn zpestření. Postupně jsem se nadchnul, i když překážek bylo kvůli pandemii hodně. Třikrát jsme museli rušit natáčení v Dortmundu a pak i u nás na vesnici. Lidi byli opatrnější. Kdybychom se ve Smetanově Lhotě objevili během největší vlny s celým štábem, asi by nebyli úplně rádi.“
Petře, jak vás vlastně napadlo točit fotbalovou variaci příběhu o českém Honzovi, který dobyl svět?
Větrovský: „Musím začít už u filmu Attila o bojovníkovi MMA Véghovi. Nečekal jsem, že by to mohlo mít úspěch, ale nakonec se film uchytil i na HBO či Netflixu. Byla to spíš sranda a nadšenecký projekt, ani nemám filmové vzdělání. Nadřel jsem se na tom a natrápil, už nikdy jsem nechtěl nic točit.“
Čím to, že jste změnil názor?
Větrovský: „Za to mohla pandemie. Myslel jsem si, že po měsíci bude konec, ale ono ne. Poprvé v životě jsem byl nezaměstnaný a časem se mi na prstech udělaly puchýře od hraní na PlayStationu. Manželce jsem řekl, že budu muset něco natočit. Oslovil jsem několik lidí, o kterých jsem si myslel, že by jejich příběh stál za zfilmování, a nejlepší byla reakce od Honzy Kollera. Na tom prvním setkání v Alcronu jsem mu líčil páté přes deváté, až jsem se bál, abych ho tím nevystrašil. Na konci ale řekl, že do toho jde. Byl to zásadní moment, pak už to šlo rychle.“
Tak rychle zase ne, už jsme zmínili komplikace způsobené pandemií. Onemocněl i hlavní hrdina, viďte?
Koller: „Bohužel. Museli jsme kvůli tomu zrušit natáčení v Bruselu. Všechno bylo domluvené, místa i lidi, ale padlo to. Museli jsme jet jindy.“
Větrovský: „Zajímavé to bylo i v Dortmundu. I přesto, že jsme byli očkování, museli jsme každé ráno poctivě chodit do testovacího centra Borussie. Režim byl striktní, ale pochopitelný: klub nechtěl, aby se mu nakazily největší klenoty. Dortmund byl celkově hodně inspirativní, zázemí i každodenní chod klubu jsou na top úrovni. A všichni jsme byli překvapení, jak hezky tam Honzu uvítali. Pro fanoušky i všechny lidi kolem klubu pořád hodně znamená.“
Koller: „Zastávka v Dortmundu byla moc příjemná. V té době už jsem byl otrkanější a uměl jsem si natáčení užít.“
Dlouho jste se s kamerami a štábem sžíval?
Koller: „Je pravda, že na začátku to pro mě bylo složitější. Pomohlo mi první setkání s Petrem, s kterým jsem se předtím vůbec neznal. Ovšem i během kariéry jsem o soukromí mluvil nerad.“
Větrovský: „Honza není typ člověka, který by vyhledával slávu a plnil bulvár. První natáčení u sebe v bytě zastavil už po třech minutách. Byl nervózní a těžko hledal slova. Všude kolem bylo plno kamer a světel, bylo to pro něj nové a složité.“
Koller: „Ale postupně jsem se otevřel a natáčení mě posunulo i jako člověka. Už nejsem tak uzavřený jako předtím.“
Větrovský: „Potvrzuju. I náš vztah se proměnil: teď už snad můžu říct, že Honza svůj příběh vyprávěl kamarádovi. Svoji pestrou kariéru znovu prožil v myšlenkách a ve finále vznikl silný a dojemný příběh. Příběh, který není jen o fotbale.“
Honzo, nezaskočil jste svoje okolí natáčením filmu?
Koller: „Když jsem řekl tátovi, že by měl mluvit v dokumentu o mně, poslal mě někam. Moc tomu nevěřil a opakoval: ‚Proč?‘ Nakonec se ale rád zapojil a těší se na premiéru. Totéž kamarádi a bývalí spoluhráči, před kamerou se jich protočilo dost.“
Větrovský: „Kamkoliv jsme přijeli, nebyl problém. I ty největší hvězdy dorazily na minutu přesně. V Dortmundu nepřišel dohodnutý překladatel, takže jsem rozhovory musel vést já se svojí nedokonalou němčinou.“
Jak to dopadlo?
Větrovský: „Všichni to vzali naprosto profesionálně. Brankář Roman Weidenfeller mi říkal: ‚Já česky neumím vůbec, ty jsi na tom s němčinou mnohem líp.‘ Byl skvělý, stejně jako Mario Götze nebo Mats Hummels. Diváci budou překvapení, kolik známých jmen ve filmu je.“
Koller: „Krásná setkání! Bez filmu bych se k těm klukům jen tak nedostal. Třeba Brazilec Dedé měl cestu do Německa o tři týdny později, ale když se dozvěděl o filmu, naplánoval si to tak, že přiletěl dřív. Potěšilo mě to, bez mých spoluhráčů by ten film neměl smysl.“
Větrovský: „Honza si to moc užíval, viděl jsem to na něm. Velká nostalgie ho přepadla třeba v Lokerenu.“
Koller: „Aby ne, nebyl jsem tam přes dvacet let.“
Jaký byl návrat do města, které vám změnilo život? Ze Sparty jste tam přicházel jako nepotřebný a do Anderlechtu jste přestupoval jako nečekaná hvězda belgické ligy.
Koller: „Nebyl jsem tam od té doby, co jsem odešel. Bylo fajn potkat se s trenérem Reyndersem, pod kterým jsem udělal největší progres. Viděl jsem i další lidi z klubu, kteří tam pořád pracují. Podíval jsem se do míst, kde jsem to měl rád, včetně stadionu. Nenašel jsem jen svůj byt.“
Čím to?
Koller: „Vzpomínky jsou už trochu zamlžené. Ale v Dortmundu jsem svoje dávné bydlení našel. Pravda, trochu s námahou.“ (usmívá se)
Větrovský: „Při vší úctě, Honza jako kluk z vesnice na první pohled není úplně člověk do světa. Ovšem všude se dokázal perfektně aklimatizovat. Podobný příběh byste ve světovém fotbale hledali těžko. Ještě v devatenácti jezdil na traktoru, pak jeho gól rozhodl o titulu Sparty a do toho se ještě stal nejlepším střelcem reprezentace. Neuvěřitelný příběh.“
Když jste mluvil o traktoru, jak se vám točilo v malé Smetanově Lhotě?
Větrovský: „Kamerami vzbudíte pozornost všude, ale v Honzově vesnici jsou zvyklí. Někteří se trochu styděli, ale zvládli jsme to. Mimochodem, Honza s místními na sebe pořád výborně reagují. Družstvo ve Lhotě vede Honzův bývalý kolega, moc jsem si přál tam točit.“
Koller: „Když jsem měl jet na traktoru, před startem jsem dostal instruktáž. Po skoro třiceti letech jsem dost věcí zapomněl, ale povedlo se to. I díky tomu, že v družstvu bylo liduprázdno. Všechny vyhnali na pole, abych tam neudělal karambol. Zpotil jsem se víc než za 90 minut na hřišti.“
Větrovský: „Jsou to povedené záběry. Honza skočil do Zetoru, zařadil, malinko mu to poskočilo a jel. Já bych ten traktor ani nerozjel.“
A co fotbalové natáčení ve Lhotě?
Větrovský: „Měli jsme štěstí na zajímavý zápas. Honza mi dopředu říkal: ‚Včera jsem hrál hanspaulku, jsem trochu unavený. První půli si dám v poli a na druhou půjdu do brány.‘ Dal dva góly a na konci na něj soupeř kopal penaltu. Křičel jsem na kameramany, aby to chytali, a stalo se to, co jsem čekal. Míč letěl přesně k tyči, ale Honza tam skočil a svými 202 centimetry plus pažemi to vyrazil. Pro místní to bylo, jako když hokejisté vyhráli v Naganu.“
Vážně?
Větrovský: „Jeden přes druhého křičeli: ‚To je Hollywood! Honza to udělal kvůli filmařům!‘“
Dozvěděli jste se díky filmu něco nového? Kariéra jednoho z nejlepších českých útočníků je popsaná zdánlivě dost.
Koller: „Netušil jsem třeba to, že v mém přesunu z Milevska do Sparty měl podíl pan Tichý, můj kolega z České národní banky. Snažil se na Letné orodovat, aby mě zkusili na prvním tréninku. Byla to pro mě nová informace. Myslel jsem si, že můj nástup do Sparty byl trochu přímočařejší.“
Větrovský: „Jasně, tohle je asi nejpřekvapivější věc. Ale není jediná, i já jsem se dozvěděl dost novinek. Například v Belgii se Honza mohl stát králem ligových střelců, ale místo toho, aby střílel do prázdné, zašlápl to a nahrál spoluhráči. Proč? To se dozvíte v našem filmu.“
Koller: „Novinkou je i to, že se ze mě během natáčení stal větší extrovert a vylepšil jsem svoje komunikační schopnosti. Už to není jako ve slavném videu Honzo, Honzo, pojďte k nám.“ (usmívá se)
Větrovský: „Taky jsem tu proměnu sledoval. Honza si na nic nehrál, nedělal ze sebe chudáka ani hrdinu. A za vším si stál, při střihu nešla ven ani minuta. Nic nechtěl předělat. Udělal všechno pro to, aby ten film byl autentický. Když jsme s Robinem Štaffenem stříhali, několikrát jsme u toho brečeli. Z Honzy vyzařuje ryzí člověčina, která mu zůstala i přes všechny jeho úspěchy.“
Jaké je poselství dokumentu o Janu Kollerovi?
Koller: „Že nikdy není pozdě. Když máte víru a sen, nic není nemožné. Pochopitelně ne úplně v každém případě, ale když milujete svoji práci, dostanete šanci ukázat se a máte štěstí na ty správné lidi, může se to povést.“
Větrovský: „Všechno, co Honza dokázal, dokázal díky tomu, že se nevzdal. Ani ve chvílích, kdy se věci nevyvíjely tak, jak chtěl. Odmala se mu posmívali rodiče spoluhráčů. Jeho vlastní táta říkal, že se mu Honza na hřišti nelíbil, a byl horší než brácha. Ve Spartě mu nadávali do neohrabaných kopyt. Opustila ho přítelkyně, přestože jí v Belgii všechno zařídil. V Německu o něm tvrdili, že je to zbytečná posila za spoustu peněz. Ale poražení jste až ve chvíli, kdy to vzdáte sami.“
