Současná listina českých sudí a asistentů profesionálních soutěží čítá tři ženská jména – Janu Adámkovou a dvojicí pomezních Lucii Ratajovou a Nikolu Šafránkovou. Na kempu na španělském ostrově Tenerife trénovaly ještě čtyři adeptky z nižších soutěží. Mezi nimi i Kateřina Petrželková (24), nově zařazená na listinu hlavních sudích pro Česko. „Mejdan se nás netýkal,“ odpovídá v rozhovoru pro web iSport.cz nadaná rozhodčí.
Pro Kateřinu Petrželkovou je fotbal vášní, kterou zdědila od svého otce. Včetně touhy řídit zápasy s píšťalkou, s čímž začala už ve 14 letech. Mladá, sympatická sudí si razí cestu mezi elitu z nejnižších pater. Pískala mládež i „pralesní ligy“ v okrese Klatovy, překonávala řadu předsudků a narážek. „No jo, žena mezi tolika chlapy,“ směje se 24letá studentka pedagogické fakulty.
Náročná dráha, kterou si vybere minimum žen, ji nesmírně baví. Tvrdou prací si získala respekt a v kariéře se posouvá k nejvyšší úrovni. Pro jaro se dostala na listinu sudích pro divizi a ČFL, tedy čtvrtou a třetí nejvyšší soutěž. Jako odměnu získala zkušenost na kempu pro profesionální rozhodčí, v lednu odletěla s českou elitou na soustředění na Tenerife. Tam došlo k bujarému večírku, kterým si rozhodčí zbytečně zkazili renomé. „Makaly jsme tam, ale bohužel to nedopadlo ideálně,“ přiznává Petrželková, jejíž otec píská soutěže v Plzeňském kraji.
Jak jste se ocitla ve skupině českých rozhodčích na Tenerife?
„Bylo to určené primárně pro rozhodčí první a druhé ligy, tedy pro profíky. Hodně spolupracuji s ženskou komisí, kromě holek, co působí přímo v lize, to nabídli dalším čtyřem z nás. Dostala jsem se mezi ně i já. Celý týden na Tenerife byla obrovská zkušenost.“
Bohužel pokažená mejdanem některých účastníků.
„Šlo to úplně kolem nás holek, vůbec se nás to netýkalo. V tomhle jsme stály stranou.“
Takže vás na noční akci pánové netahali?
(smích) „Ne, to vůbec, my jsme spaly.“
Na celý kemp to ale vrhlo zbytečný stín.
„Rozhodně. Pro kluky i pro nás to bylo hodně náročné. Každé dopoledne jsme měli tréninky, potom tři, čtyři hodiny volno, pak jsme trávili čtyři až pět hodin na učebně, kde probíhaly přednášky a podobné věci. Byl to náročný seminář, bohužel kvůli tomuhle na to mají lidé jiný pohled. To, co se tam dělo, je trošku nafouklé, takhle to úplně neproběhlo. Makali jsme tam, ale bohužel to nedopadlo ideálně.“
Museli si viníci za trest něco odtrénovat navíc?
„Určitě to měli náročnější.“ (smích)
Kolik ženských sudích se na Tenerife dostalo?
„Tři z ligy jely automaticky. Jana Adámková jako hlavní, pak dvě asistentky – Lucie Ratajová a Nikola Šafránková. S nimi jsme mohly jet další čtyři. Včetně Zuzky Špindlerové od nás z okresu Klatovy, ale ta na poslední chvíli onemocněla. Dohromady nás tam bylo sedm.“
Pro jaro jste se dostala na listinu rozhodčích pro Česko, tedy pro divizi a třetí ligu. Sníte o cestě mezi prvoligové sudí?
„Určitě takové ambice mám. Postoupila jsem mezi rozhodčí pro Česko, to je moje další šance. Ženská komise nám dává možnost proniknout výš, tím má člověk motivaci. Chtěla bych se propracovat co nejvýš, tedy u nás do ligy.“
Chcete se pískáním živit?
„Na Tenerife to bylo super, jde o další zkušenost. Chtěla bych se dostat mezi kluky z první a druhé ligy. Jako hlavní máme Janu Adámkovou, ta je u nás nejlepší ženská rozhodčí, ona je pro mě velká motivace.“
Je po odchodu Romana Berbra cesta na profesionální listinu otevřenější?
„Pořád tlaky na rozhodčí jsou. Ale dostali šanci noví kluci. Jako holky taky vidíme progres, že máme větší možnost se dostat výš. Už jen tím, že jsme mohly jet na Tenerife.“
Co budete pískat na jaře?
„Bude toho hodně. Měla bych jezdit na chlapy na divizi do Česka, k tomu pískám ženské zápasy. Pokud budu mít ještě prostor, tak chci zvládat i zápasy po Plzeňském kraji. Těším se. Samozřejmě mám před divizí velký respekt. Byla jsem na nějakých zápasech jako asistentka, tohle bude v pozici hlavní zase ještě něco jiného.“
Váš otec píská v Plzeňském kraji. Je na vás pyšný?
„Určitě. Stejně jako já takový posun nečekal, všechno přišlo hodně rychle. Ale podporuje mě. Když potřebuju nějakou radu, pomůže. Jsem ráda, že ho mám.“ (úsměv)
Brzy můžete říct, že jste to jako rozhodčí dotáhla do vyšších soutěží, než on.
„Hrál dlouho v Německu, pískání se nevěnoval naplno. Pokud to člověk chce někam dotáhnout, pískání je potřeba se věnovat víc, než fotbalu. V tomhle měl trošku smůlu.“
Prošla jste nejnižší patra českých soutěží. Mění se vnímání pozice ženské rozhodčí?
„Když jsem začínala, holek tolik nebylo, u nás na kraji jich pískalo jenom pár. V dnešní době se tenhle trend posouvá, aby ženských rozhodčích bylo víc. Teď na semináři v Olomouci bylo patnáct nových holek, všichni se snaží, aby jich přibývalo. Přístup funkcionářů i hráčů na hřišti je jiný, než dřív. Slýchávala jsem na hřišti mnohem víc narážek na to, že jsem ženská. Tohle se zlepšuje, dlouho se mi nestalo, aby byl negativní postoj vůči tomu, že jsem žena mezi chlapy.“
Naopak to někdy bývá výhoda, že si hráči vůči ženě tolik nedovolí?
„Určitě. Většina chlapů má dané, že si k ženě nedovolí to, co k chlapovi rozhodčímu.“
Jako mladá atraktivní žena slýcháváte od hráčů lichotky, nebo spíš nadávky?
(smích) „Když mě pochválí, jsem samozřejmě ráda, že jsou spokojení s tím, jak pískám. Také to nebylo kolikrát úplně jednoduché. Jsou lichotky, ale někdy i vulgární výrazy, což není příjemné. Být ženská mezi tolika chlapy není pro každou.“
Proč jste začala s pískáním?
„Dostala jsem se k tomu přes tátu. Zkusila jsem to ve čtrnácti, začátky byly fakt kruté. Taťka mě do toho hodil tak, abych plavala a sama se učila. Začátky jsem obrečela. Ale překonala jsem toho tolik a řekla si, že už to nevzdám. Teď je to navíc na jiné úrovni, než když jsem začínala. Jsem u fotbalu, kde to mám ráda, můžu se někam posouvat. Když někam jedeme ve třech, čtyřech rozhodčích, máme super partu a je to fajn.“
Ale zabere vám to hodně času.
„O víkendech vůbec nejsem doma. Navíc musím hodně trénovat, abych se někam posunula, zvládala fyzické testy. Není to jako v době, kdy jsem pískala okresní soutěže. Ale určitě to stojí za to. Už jen tím, že člověk dostane odměnu, když letí na Tenerife s klukama z první a druhé ligy.“
Vzpomenete si na to, když jste pískala první zápas dospělých?
„Jako hlavní jsem mohla pískat až od osmnácti. Tři a půl roku jsem chodila na žáky, na dorosty jako asistentka. V osmnácti jsem šla jako hlavní na třetí, čtvrtou třídu. Konkrétní zápas už si nevzpomenu, ale bylo to u nás na okrese Klatovy. Pro mě to bylo hodně těžké. Hlavně tím, že jsem do té doby chodila spíš na mládež, hlavně na žáky. Najednou jsem byla mezi chlapy. Na okrese toho chtějí pískat mnohem víc, navíc na lajně jsem měla laiky, všechno bylo tím pádem na mě. Bylo to emotivní a těžké. Po zápase jsem nebyla úplně spokojená, věděla jsem, že jsem nějakou chybu udělala. Ale nějak jsem to zvládla a byla na sebe pyšná. Týmy byly v pohodě a neměly vůči mně žádnou kritiku.“
Pomáhalo vám, že jste si na okrese postupně udělala jméno?
„Chlapi u mě viděli posun, že na sobě pracuju, zlepšuju se. Ve fyzičce, v rozhodování, ve všem. Měli ke mně úctu, pak ti na hřišti pomůžou, ne potopí.“
Kolik zvládnete za víkend odpískat zápasů?
„Na ženské zápasy jezdíme po celé republice, třeba do Pardubic, do Liberce. To nám jeden zápas zabere celý den. Když pískám na kraji, optimem jsou tři zápasy. Ale také se stalo, že jsem měla od pátku do neděle pět, šest zápasů.“
To už musí člověka vyšťavit.
„Rozhodně. V neděli je při posledním zápase člověk fyzicky unavenější, to pro rozhodčího není dobré.“
Co děláte kromě fotbalu?
„Studuju v Praze na Karlovce pedagogickou fakultu, obor logopedie. Jde o pětiletý program, čekají mě ještě dva roky. Když to vyjde, chtěla bych se tomu věnovat, mohla bych takovou práci kombinovat s činností rozhodčího. Pro mě je i současné studium plus, mám víc času na tréninky. Když mám volno, chodím hrát fotbal za holky v Klatovech. Ráda bych s nimi zvládla nějaký víkend zápas, ale s mým pískáním je to složité. Chodím také často běhat, skoro každé tři měsíce máme fyzické testy, musím se udržovat v kondici. Volný čas trávím hodně pohybem.“
