Jeho srdeční záležitostí jsou horská kola, velkou část své energie ovšem směřuje do jiného cyklistického odvětví. Má ambiciózní plán postavit v Česku alespoň dvě kryté dráhařské haly. Prezident Českého svazu cyklistiky Petr Marek, který se bude zítra jako jediný kandidát ucházet o další setrvání ve vrcholné funkci, ale hodlá prosazovat i masové závody pro cyklisty amatéry a získat dostatek trenérů pro děti. „Nebylo by ani špatné udělat tady jednu etapu Tour de France,“ usmívá se.
Před revolucí se mu podařil husarský kousek, dovezl si z Francie horské kolo, možná jedno z prvních, které v Česku jezdilo. Vydal se pak na cyklistický svaz, aby se poptal, kdy budou závody? Horských kol? A co to je? divili se tam. Když se v tom vyznáte, tak si ty závody pořádejte, uslyšel. „Začal jsem tedy, na svazu jsem ustavil komisi horských kol, postupně mě zvolili do výkonného výboru, do prezídia… A tak se Petr Marek stal „bafuňářem“. Českému svazu cyklistiky už rok šéfuje a zítra bude jako jediný kandidovat jeho prezidenta.
Co cyklisty v současné době nejvíc pálí?
Každého něco. Svaz sdružuje šest disciplín: silniční cyklistiku, dráhovou, cyklokros, horská kola, BMX a sálovou. A pak jsou tu handicapovaní. Máme společné, že všichni potřebujeme kolo, ale každá z disciplín má svá specifika. Všichni prosazují své zájmy, a to musíme skloubit, abychom nešli jeden proti druhému, ale naopak se snažili tlačit cyklistiku dopředu jako celek. To se nám teď na svazu daří, lidi jsou tam v drtivé většině rozumní. Když budu prosazovat své zájmy, ostatní pro mně půjdou a nakonec na tom stejně prodělám.
Dokáže tolik disciplín táhnout za jeden provaz?
„Jsou tam samozřejmě priority, dané už tím, že některé disciplíny jsou olympijské, ty mají prioritu samozřejmě vyšší, a jiné neolympijské. Roli hrají i úspěchy. Třeba horská kola mají z posledních dvou olympiád dvě medaile díky Jardovi Kulhavému, takže jsou na tom výsledkově i prestižně hodně dobře. Ale je třeba brát v úvahu náročnost. Třeba udělat silniční závod je daleko větší problém, protože zavřít silnici není dnes jednoduché, stojí to prostě víc peněz, než udělat závod v lese. Všechno má svá specifika.“
Dobře, ale kde vás tlačí bota nejvíc?
„Myslím, že nejvíc ze všeho postrádáme kvalitní dráhu. Ještě nejlepší je ta v Motole, ovšem už dávno nevyhovuje pravidlům. Dřív to byl letní sport, ale teď se převážná část závodů jezdí od listopadu v halách. A u nás není jediná odpovídající krytá dráha. Cyklisti nemají kde trénovat, je s podivem, že dráhaři zatím pořád ještě mají slušné výsledky. Žádný rozvoj tu ovšem není. To je jako kdyby hokejisti neměli zimáky a čekali, až jim zamrzne rybník.“
Co s tím hodláte dělat?
„Dal jsem si za úkol postavit alespoň dvě dráhy, v Brně a v Praze. Jedna taková dřevěná stojí třeba půl miliardy. Což je dost, ale když uvážíme, že tady bude stát padesát nebo třeba sedmdesát let, tak to zase tolik není. Jen musíme přemluvit stát a město, aby s tím pomohli. My jako svaz můžeme dát pozemky, můžeme zajistit provoz, ale samotnou investici neutáhneme. To bychom asi museli udělat sbírku.“
Je představa hned dvou drah reálná?
„Doufám, že za současné ekonomické situace je. Nebylo by to pro nějakých deset dráhařů, trénovali by tam i silničáři, bajkeři, všichni. Tak se trénuje výbušnost a rychlost, dá se jezdit i v zimě…A až budou dráhy, věřím, že dráhařů přibude. Nikdy to nebude masová záležitost, ale bude jich mnohem víc. A to je dobře i pro diváky... Dráhová cyklistika je dynamický sport, dá se na to koukat a dá se na to taky sázet.“
Tenhle úkol bude asi běh na dlouhou trať, že?
„Jen stavební povolení trvá rok a půl, možná dva. Ale jestli to bude stát za rok nebo za šest, hlavně ať to stojí. Samozřejmě čím dřív, tím líp.“
Kde by nová hala měla, řekněme v Praze, stát?
„Na našem pozemku v Motole, musela by se zbourat ta stará. Jsme sice teprve na začátku, ale chtěli bychom to vybudovat jako multifunkční zařízení. Uprostřed basketbalové hřiště, v podzemí parkoviště. Mohly by tam chodit školy, mohli by tam jezdit handicapovaní. V tom nám chce pomáhat olympionik Jirka Ježek. Kolem haly je lesopark, šly by tam udělat stezky pro horská kola či pro BMX a hala by pro ně sloužila jako zázemí. Bylo by to sportovně cyklistické centrum.“
To máme dráhaře. Jaké jsou potřeby ostatních?
„Pro všechny platí, že potřebují kvalitní trenéry. Dnes už nejde, jak to bývávalo, že někdo chodit do práce a po ní trénoval děti. My musíme najít peníze, abychom mohli mládežnické trenéry zaplatit. Nemůžeme někomu dát pět tisíc a chtít po něm práci za šedesát. Už jsme o tom jednali i Milanem Hniličkou (vládním zmocněncem pro sport), on dobře chápe, že trenéřina nejde dělat po práci. Nebo se z ní ulejvat. Proto potřebujeme stabilní přísun peněz a jistotu, že jeden rok dostanu deset milionů, a druhý ani ne polovinu.“
Silničáři žádné speciální požadavky nemají?
„Silniční cyklistika je vidět nejvíc, to je jasné. Tour de France zajímá každého. My nemáme ambice tady Tour de France pořádat, i když by asi nebylo špatné tady jednu etapu udělat. Ale hlavně potřebujeme organizovat domácí závody, i ty dětské. Silnici se taky chceme víc věnovat, podporovat ji a shánět pro ni sponzory. Loni se nám podařilo navázat spolupráci se Škoda Auto, která má zájem českou cyklistiku dlouhodobě podporovat, jednáme se společností Strabag a věřím, že najdeme i další partnery.“
Češi jsou národem hobby cyklistů, kdekdo má kolo a vyráží na výlety. Taky existuje komerční projekt Kolo pro život. Má svaz v úmyslu masové závody také podporovat?
„Určitě se chceme věnovat i cyklistice pro všechny. Tím, že se nám podařilo navázat partnerství se škodovkou a chystá se podpis se strabagem, budeme na to mít prostředky. Ty firmy se v takových závodech chtějí prezentovat. Rádi bychom organizovali závody pod vlastní svazovou režií. Mně se Kolo pro život líbí a rozhodně ho nechci nijak devalvovat, ale podle mě nikam nesměřuje. Nemůžeme z něj dělat nominace na mistrovství Evropy nebo světa. Naše závody by měly být součástí nominačních kritérií. Máme vytipované typy masových, třeba čtyřiadvacetihodinových závodů, jako se pořádají ve Finsku nebo Švédsku. Takový Vasův běh na kole. Máme v plánu zapojit do toho špičkové trenéry, kteří by hobíkům předávali zkušenosti. To všechno ve spolupráci s antidopingovým výborem. Je to možná boj s větrnými mlýny, ale nesmíme na to rezignovat.“
Svaz má ale také za úkol zajišťovat reprezentaci, tam je jeho práce vidět možná nejvíc…
„To je vlastně naší hlavní povinností, zabezpečit reprezentaci. Taky na to dostáváme peníze, u nichž je přesně dané, na co je lze použít. Samozřejmě bychom chtěli vozit co nejvíc medailí ze světových soutěží, ale na mezinárodní scéně se nám daří i jinak. V minulém roce jsme pořádali závody Světového poháru, ať už v crosscountry nebo v cyklokrosu, a letos je budeme organizovat zase. A máme i velké hvězdy, jako jsou Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar nebo Jaroslav Kulhavý. Těm se snažíme maximálně vycházet vstříc a dělat jim servis, jak nejlépe to umíme, a vytvářet jim prostor pro individuální sponzory. Všechno záleží na dohodě, a kde je vůle, tam je i dohoda.“
Související články
