Udělal něco v Česku nevídaného. Coming out. Brankář Patrik Bartošák vyložil karty na stůl. Přiznal deprese a problém s alkoholem. Nastoupil na léčení. „Je správné, že si to připustil. Cokoli jiného by znamenalo jen útěk,“ říká v rozhovoru pro iSport LIFE sportovní psycholog a mentální kouč Marian Jelínek. Co může být spouštěčem takových potíží a jak jim předejít?
Jde o problém celospolečenský. Deprese a úzkosti jsou novodobou civilizační chorobou. Pere se s nimi kdekdo. Když však takové trápení přizná profesionální sportovec, bývá to často považováno za slabost. A je to špatně. „Hrozná kravina! Musíme se naučit pracovat se strachem, s obavami, stresy. Stále víc na to bude kladen důraz, tahle doba nás to sama neučí,“ tvrdí Marian Jelínek.
Brankář Patrik Bartošák přiznal problémy s alkoholem a depresemi. Asi se shodneme, že připuštění si vlastních problémů a léčba je nejlepší možný přístup?
„Určitě. Tohle je bod nula, od kterého se můžete odpíchnout, a už nepadáte dolů. Je to první krok k tomu, abyste se ode dna odrazili nahoru. Teď nezbývá, než mu držet palce, aby to mělo opravdu ten kýžený efekt, který to bohužel pokaždé nemá.“
Kdo je Marian Jelínek?
| Hokejový trenér, sportovní psycholog, mentální kouč, manažer a autor řady knih. Již více než 25 let se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučinkem. Mezi své největší trenérské úspěchy řadí zlato z MS 2005, dva tituly se Spartou a Prezidentův pohár s Plzní. Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci. V současnosti například s Karolínou Plíškovou, Petrem Mrázkem, Janem Mickou a dalšími olympioniky. Byl také dlouholetým koučem Jaromíra Jágra. |
Zpočátku byl ve hře pouze jeho odchod do ruské KHL. Ten by mu asi zrovna nepomohl.
„To rozhodně ne. Jakékoli jiné řešení než to, jaké udělal, by bylo špatné. Znamenalo by to jen útěk od problému. Je dobře, že je silný a opravdu si problém přiznal. Myslím si, že mu v tom někdo musel pomoct, popostrčit ho. Je správně, že to takhle Patrik Bartošák vyřešil.“
Patří právě deprese a různé formy úzkostí ke sportu a obecně dnešní době?
„Je to fenomén v celé společnosti, ne pouze ve vrcholovém sportu. Přibývá lidí na antidepresivech, na prášcích na spaní. Sportovců se tohle týká samozřejmě taky. Sám se s tím ve své praxi sportovního psychologa setkávám, takové jedince odkazuji rovnou jinam. Ať už jde o závislost na něčem, nebo stavy, v nichž nejde jen o stres, ale opravdu to zavání depresemi. Do toho už nezasahuji.“
Co může být spouštěčem takových patálií?
„Sportovci mají při výkonu své činnosti určitě řadu stresových faktorů. Od dětství jsou ale vedení k tomu, aby je zvládali. Totéž se však týká zbytku populace, například u byznysmenů, podnikatelů a dalších mnoha profesí. Nemám ale statistiku, jak vychází sportovci z tohoto hlediska v porovnání se zbytkem společnosti. Naopak si myslím, že u nich obecně odolnost oproti zbytku populace není špatná.“
Jenže když se taková věc stane profi sportovci, hned je objektem zájmu. Společnost je přitom často vnímá jako symbol síly a neporazitelnosti.
„Přesně tak, tohle platí už od dob antického Řecka a jeho kalokagathie. Rozum, tělo, duše… tohle je dávno pryč. Nezlobte se na mě, ale vrcholový sport je sportovní průmysl. Chová se stejně jako vrcholový byznys. Všude jsou alkoholici a závislí lidé. A to nemluvím jen o nás, podívejte se do NHL. Souhlasím s vámi, že u sportovců je to pak hodně vidět a řeší se to. Nevzpomínám si ale na někoho v Česku, kdo by takhle veřejně vystoupil jako Bartošák a řekl, že má problém a jde se léčit. Často se to tajilo, zametalo pod koberec. Tohle vyvolalo trochu wow efekt, kdo ale v profi sportu dělá, není to pro něj nic nového. U něj konkrétně by mě spíše zajímalo, co vzniklo dřív, zda závislost na alkoholu, nebo deprese.“
Jakým způsobem se vy snažíte se sportovci pracovat a formovat je, aby takovým potížím pokud možno předešli?
„Především nikomu nedávám návod, je to jen inspirativní věc, kdy se snažíte změnit subjektivní svět jedince, aby reagoval na určité věci trochu jinak. Mojí primární položkou, kterou sportovcům říkám, je to, že jsou víc než jen sportovci. Především musí být dobří lidé, až pak se mají zabývat parametry profesionálního sportovce. Tohle je nutné oddělit. Neikonizuji vrcholový sport, nechci dělat z lidí cílové feťáky.“
Dokážou tohle sportovci přijímat? Žijeme v době obrovského tlaku na výsledek. Nevyhráváš, nehraješ. A začíná to samozřejmě už v mládeži.
„Jak kdo. Nechci ale, aby to vyznělo, že říkám, ať si kluci chodí hokej užít, jsou dobří lidé a klidně prohrávají. To v žádném případě. Když milujete hru a máte k ní emoční vazbu, chcete vyhrávat. Pak vzniká rovnováha. My však chceme co nejvíc, ale emoční vazbu nebudujeme. Tápeme. Tam vidím problémy. Najednou se mi totiž TO nejvíc neplní, jsem ve stresu.“
Takže pokud chci od hokeje co nejvíc, musím mu to svým způsobem vracet.
„Ano, přesně tak. Zase jsme u rovnováhy. Racionální odůvodnění si činnosti: góly, body, peníze. Kvůli tomu to hrajeme. Ne abychom se pobavili, ale abychom vyhráli. Vítězství je ale bližší, pokud je tam ta emoční vazba. Baví mě hokej, pak od něj můžu chtít co nejvíc. Emoce k cíli a emoce k činnosti, ty by měly být na stejné linii. Když vás baví cesta, nevysiluje vás to. Když vás baví jen cíl, je to špatné. V obou složkách musí být harmonie.“
Může výrazný talent ohrozit začínající kariéru sportovce? Obvykle s sebou nese zvýšenou pozornost, peníze a také tlak.
„Jasně, ale talent sám o sobě je jen předpoklad k něčemu. Potenciál, možnost. Pokud není správně rozvíjen a veden, tak to může končit špatně. Takových talentů už bylo. Jestli narážíte na nezvládnutí úspěchu, pak ano, děje se to často. Kolik hokejistů dostalo obrovské smlouvy, neunesli to, a konec. Proč? Začali se zabývat jinými cíli. Auta, domy, ego a sbohem hokeji.“
Proč se v českých extraligových klubech stále nestali psychologové běžnou součástí realizačních týmů?
„Ještě jsme k tomu nedospěli a je to škoda. Jde o vývoj. Když jsem začínal já, nebyli ani kondiční trenéři a videokoučové. Pak přišli výživoví poradci a další. Teď ale začíná být tvořen tlak na mentální stránku. Lidi si začínají uvědomovat, že i osobní svět každého hráče je podstatný. Do deseti let snad bude i psycholog zcela běžný v každém klubu. Bude pracovat s mládeží, rodiči i dospělým týmem. Každý bude moc přijít se svým trápením.“
Přijde mi, že zatím je ale každý takový problém vnímán jako slabost jedince. Dělá alespoň v tomhle směru naše společnost pokroky?
„Denně se v tom pohybuji a řeknu vám, že nedělá. Pořád je to bráno jako slabost. Je to ale příšerná kravina. Když ale někdo nezvedne tolik v posilovně, nikdo to takhle nebere. Expert vám ale poradí, jak cvičit účinněji, jak se zlepšit. Na hlavu ale pořád hodně lidí kašle. Práce se strachem, s obavami, stresy… Stále víc na to bude kladen důraz, protože tahle doba nás to sama neučí. Dřív jste ze své komfortní zóny museli vystupovat odmala. Děti chodily ve sněhu kilometry do školy, my je dnes vozíme až do třídy na židli. Všechno souvisí se vším.“
Vy pracujete mimo jiné jako mentor brankáře Petra Mrázka . Vidíte u něj rovnováhu, jak jste ji popsal výše?
„Musím říct, že ano. Neřeší výsledky a nuly, ale vlastní pocit ze samotné činnosti. Bavíme se spolu o vnitřním nastavení. Vrátila se mu radost, touha a vášeň. Chytat ho neučím, na to má své trenéry v Carolině.“
O hokejových gólmanech se říká, že jsou v týmu samostatnou jednotkou. Oproti ostatním často všelijak vybočují. Musíte s nimi i vy pracovat jinak než s ostatními hráči?
„Určitě ano. Jsou tu základní hlediska. Pohybové, kdy jsou fyzicky jinak disponovaní. Vytížení, jako jediní jsou na ledě celých šedesát minut. A pak je ten oddělený subjektivní svět. Každá jejich chyba je gól. Stresový faktor je výrazně větší. Možná proto jsou, jak se říká, jiní. Nemyslím si ale, že by to mimo led byli jinačí kluci. To se jen traduje, protože přece nikdo normální by do branky nevlezl. Z hlediska nervového vypětí je to ale určitě větší nápor než být útočník či obránce.“
vyjádření Patrika Bartošáka
| „Chtěl bych vás informovat, že jsem se dostal do osobních problémů, které mě přiměly přerušit sportovní kariéru. V poslední době bojuji s psychickým onemocněním, které jsem bohužel řešil v kombinaci s alkoholem. Svoji situaci si uvědomuji, vyhledal jsem odborníky a podstoupím léčení. Z tohoto důvodu zatím nemohu pokračovat ve sportovní kariéře. Po vzájemné dohodě jsme se s vedením Ocelářů dohodli na ukončení spolupráce a já se mohu věnovat léčbě. Chtěl bych vedení třineckého klubu poděkovat za podporu, spoluhráčům, trenérům, členům realizačního týmu a fanouškům za pochopení. Prožívám velmi složité období, rád bych se všem omluvil. Pevně věřím, že všechno překonám a brzy se zase vrátím k hokeji.“ |
