Ať se Pešán a spol. učí u guru z ragby. Pak nebude třeba školení od juniorů
BLOG PAVLA HARTMANA | Filip Pešán před rokem: „Sestavení ruského týmu výhradně z hráčů do dvaceti let je degradací turnaje Karjala.“ Juniorská Sborná pak porazila českou reprezentaci 3:0. Filip Pešán nyní: „Dnes nás (na Karjale) vyškolili junioři a dorostenci Ruska v zakončení. Ono to ale není tak, že by někde měli skupinu schovaných dělostřelců a my bychom si je mohli vytáhnout do příštích nominací, že budou dávat góly. Tak to není. Většina z nominovaných hraje českou nejvyšší soutěž a je třeba říct, že nestačí juniorům Ruska, kteří hrají KHL.“ S ruskými molodci, mezi kterými bylo 15 hráčů narozených v roce 2000 a mladších, česká seniorská šlechta prohrála 2:5.
Je to jedna z dalších tvrdých obžalob systému výchovy a řízení nejen českého hokeje, ale celého českého sportu. Vládne mu zkostnatělé myšlení: Takhle jsme to dělali desítky let, tak to tak budeme dělat pořád. A nikdo nás to nebude učit dělat jinak.
Co s tím?
Odpověď nabídl v rozhovoru pro měsíčník Coach Christian Gajan, vzdělaný francouzský trenér ragby, jenž dobyl tituly doma, v Itálii, působil v Japonsku a vedl i český národní tým. Na téma, jak se zvedl sport ve Francii, uvedl: „Sportovní federace vypracovala projekt, jak se dostat do světové špičky, a pak podle něj důsledně pracovala. Je to strašně zodpovědná úloha. Postavila správné lidi do správných funkcí, dala jim pravomoci a naslouchala jim. Myslím, že skoro vždy, když se objeví problém, je to obecně vzato problém politický, problém zájmů nebo problém moci. Ale když je projekt správně nastaven, vedou ho správní lidé a nehádají se, úspěch se obvykle dostaví.“
Situace v Česku? Věnujeme se hlavně politikaření. Ty, kterým bychom měli naslouchat, ironizujeme a posíláme je do ilegality, protože jdou za vizemi, ne za mocí a tím pádem jsou pro zmasírovanou většinu divní a nebezpeční. Přestože dokázali soupeřit se světem jako rovný s rovným a mnohdy i vývoj předběhnout. Jenže jen málokdo se nad tím nezamyslí.
A tak nové vedení fotbalové asociace, která se ujalo vlády s tím, že skoncuje s berbrovsky zdeformovanými pořádky a nastolí profesionalismus na všech frontách, nemá dodnes sportovně-technického ředitele. Tedy osobnost, jež by s pomocí dalších chytrých mozků vymezila strategii návratu do top fotbalového světa. A pak zodpovídala za její dodržování.
Nevidíme transparentní výběrové řízení, která by se změnila v bitvu lepších a ještě lepších know-how. Místo toho jsme svědky úzkoprsého politikaření a boje o to, kdo bude mít v zákulisí větší vliv. Třeba na tvorbu reprezentačních celků. Pokud by dlouhodobě vítězila odbornost a morálka, hráč reprezentační jednadvacítky s ligovými zkušenostmi by nemohl hodnotit střet v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy s anglickými vrstevníky povzdechem: „Takové tempo jsme ještě nezažili.“
Proces inovace českého hokeje nejlépe charakterizovalo testování mládežnických reprezentantů a porovnání jejich výsledků se světovým průměrem. Docent Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze Martin Musálek zjistil, že Češi dramaticky zaostávají v rychlosti. Zatímco světový dorostenec odbruslí v 18 letech vzdálenost třiceti metrů v průměru za 4,6 sekund, Čech to zvládne jen za 4,99. Ve dvaceti je svět na čtyřech vteřinách, kdežto Češi na 5,06. Ve hře má tak průměrný reprezentant Švédska, Finska či USA náskok osmi metrů! Pak se nedivme i efektivnější koncovce konkurentů.
Analytici už delší dobu upozorňují, že se snižuje průměrná věková hranice u elitních profesionálních seniorských tymů. Vzhledem k zvyšujícím se rychlostním nárokům v moderním světovém sportu. Nejde jen o lokomoční rychlost, nýbrž i o rychlost reakce, rozhodování a také učení. I ti nejlepší nemůžou žít z podstaty, musí se neustále učit.
V Česku jdeme nadále proti trendům. Adam Karabec odehrál v této sezoně v áčku Sparty dvakrát méně minut než vrstevník Jude Bellingham v Dortmundu. Přitom ten hraje bundesligu a Ligu mistrů, kvalitativně lepší soutěže než je FORTUNA:LIGA nebo Evropská liga. Když se kouče Letenských Pavla Vrby novináři zeptali, proč nedal v utkání s Teplicemi příležitost mladším nevytíženým hráčům, odsekl, že na to nebude odpovídat.
Proč? Vždyť to byla relevantní otázka. Je přece v nejvyšším zájmu českého fotbalu (sportu vůbec), aby se talenty v kritickém období přechodu z juniorů mezi dospělé neztráceli. Proč tedy o tom nedebatovat? Bylo by ku prospěchu Karabcova růstu pojmenovat jeho nedostatky (nízká akcelerace, dynamika), o kterých se sám přesvědčil při prověrce s anglickou jednadvacítkou. Bylo by ku prospěchu na rovinu říct, jaký je plán jeho rozvoje.
Pozor!!! Nikdo nechce mladé sportovce cpát silou do sestav, aniž by si to zasloužili a měli na to výkonnost. Ale pokud je správnými lidmi nastavený správný systém a je vyžadováno jeho dodržování bez švejkování, protekce či korupce, měly by největší naděje po letech systematické přípravy přece splňovat nejvyšší mezinárodní požadavky.
Když tomu tak není, povolaní by to měli řešit. Ne před tím utíkat. Pokud tedy nechtějí prohrávat v dospělé kategorii s dětmi nebo se nechtějí spokojit s Evropskou ligou, ale mají ambici hrát pravidelně Champions League. Gretzky, Ronaldo, ani Messi by se nestali fenomenálními sportovci, kdyby se rozvíjeli v prostředí s neodbornými a lidsky pokřivenými mantinely.
V Česku si to však zatím téměř neuvědomujeme. A tak zatímco Rusko může poslat na Karjalu plejádu mezinárodně konkurenceschopných zelenáčů, Finové mohou stavět mezinárodně konkurenceschopný hokejový národní tým na hráčích z domácí soutěže, šéftrenér českého hokeje zodpovědný za tuzemský rozvoj svého sportu, vzdychá, že nemá kde brát.
Kdyby podobně smýšlely Ester Ledecká či Eva Samková a nejely si od mládí po svém prkně, světové sportovní královny by se z nich nestaly.
