Romana Barboříková
5. července 2019 • 20:35

Svorada o slavném závodě: Bez Froomea může být Tour zajímavější

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Projel Francii skrz naskrz. Během osmi účastí na Tour de France se ocitl Ján Svorada snad na všech podstatných místech, kudy závodní karavana cestuje. Tam, kde vysílení cyklisté finišují, tedy v Paříži na Champs-Élysées, dokonce slavil jedno ze svých tří etapových vítězství na Staré dámě. Nikdy na to nezapomene. I proto, že mu to všichni neustále připomínají.



Tři muži české cyklistické historie a současnosti mají na svém kontě osm účastí na nejslavnějším závodu planety. Z dosud aktivních je jím Roman Kreuziger. Těmi, kteří už číslo nenavýší, jsou Pavel Padrnos a Ján Svorada. A právě slavný spurtér, vítěz tří etap z let 1994, 1998 a 2001, pro Sport Magazín PLUS zavzpomínal v rozhovoru a poté popsal jednotlivé etapy letošního ročníku.

Jak se vám líbí trasa letošní Tour de France?
„Nějak jsem se nad tím ani nezamýšlel. Já to takhle vůbec neřeším, zkrátka nemůžu to nijak ovlivnit a beru to tak, že organizátor něco vymyslel. A že by se to nějak zásadně měnilo rok od roku… Samozřejmě nějaké malé změny tam jsou, ale nic extra výrazného. V posledních letech přibývají krátké horské etapy, které dřív nebyly zvykem. Obecně si myslím, že se organizátor snaží trasu zatraktivnit. Na druhou stranu změny nejsou násilné, nemění smysl závodu. Takže pro mě zůstává klasikou, že první týden, než přijdou první horské etapy, je profilově méně náročný. S tím, že bývá nervozita, může se vyskytnout nějaký boční vítr. Tohle zůstává každým rokem víceméně stejné. A pak Pyreneje - Alpy nebo Alpy - Pyreneje, mezi tím nějaké to středohoří. Takže závod zůstává každý rok víceméně stejný, ale platí, že Tour je vždycky těžká.“

Je na trase vůbec část, kterou jste během svých osmi účastí neprojel? Když opomineme Belgii, kde se začíná.
„Do Belgie jsem se možná taky dostal, i když ne do stejného místa jako letos. Ale myslím, že ty kopce jsem vesměs jezdil všechny, není tam nic zásadně nového.“

Na které závodníky se letos nejvíc těšíte?
„Hlavně doufám, že souboj o celkové vítězství, nebo vůbec i v etapách, bude zajímavý. Pokud je na startu jeden silný tým, který má ve svém středu dva lídry a kromě toho další čtyři, pět závodníků, kteří jsou schopní jezdit v první skupině, zatímco z ostatních týmů tam zůstanou lídr, maximálně jeden závodník k tomu, tak to je takové, no… Samozřejmě je to velká síla, hezky se na to dívá. Ale z diváckého hlediska, pokud by se střídalo vedení a byly tam nějaké zajímavé ataky ze strany jiných týmů, které by byly, alespoň některé, úspěšné, tak je to zajímavější.“

Narážíte na tým Ineos, bývalý Sky, že?
„Ano, jejich síla byla v předchozích letech dominantní a v podstatě nikdo neměl extra nárok s nimi soupeřit.“

Letos ale budou oslabení o Chrise Froomea, který se zranil.
„Samozřejmě Froomeovi nepřeju nic špatného, spadnout a zranit se je vždycky hodně nepříjemné. Ale určitě to hegemonii tohoto týmu alespoň částečně naruší. Byť tedy loňský vítěz Geraint Thomas by na startu měl být, jeho pád nebyl snad tak dramatický jako u Froomea. Určitě tam budou mít další silné závodníky, ale myslím, že v osobě Froomea ztratí velmi významnou posilu.“

Je podle vás Froomeova neúčast ztrátou pro celou Tour, nejen pro Ineos?
„Já to tak nevidím. Naopak si myslím, že by se síly mohly víc srovnat a Tour by mohla být zajímavější. Nebylo by to jenom o té dvojici nebo trojici týmu Ineos, když k nim přidám Egana Bernala, kteří by měli mít v kopcích převahu. Mohlo by to být víc o souboji muže proti muži. Ať už Vincenzo Nibali, Nairo Quintana nebo někdo další se bude pokoušet o celkové prvenství. Takže si jenom přeju, aby tam bylo co nejvíc adeptů a aby co nejméně z nich vypadlo vinou zranění, pádu či nemoci.“

Máte svého koně, na kterého se těšíte?
„Nemám to tak, že bych sledoval někoho speciálního. Ale potěší mě vidět v zajímavém úniku Nibaliho, který je velmi zkušeným závodníkem. Viděli jsme i na Giru, že se nevzdává až do poslední chvíle. On to tak zkrátka má. Pro něj druhé nebo třetí místo nemá velký význam. Závodí hlavně o vítězství a většinou se snaží vsadit všechno na jednu kartu. I kdyby měl ztratit nějaké zajímavé umístění, třeba i na bedně, nebojí se riskovat, jít do toho naplno a pokoušet se o vítězství.“

Na co nejraději vzpomínáte ze svých účastí na Tour de France?
(úsměv) „Samozřejmě vítězství jsou fajn. Vyhrát na Champs-Élysées bylo velmi příjemné a byla to taková ta třešnička na dortu. Ale velmi rád vzpomínám i na rok 1994, byla to první Tour, kterou se mi podařilo dokončit. Náš tým dojel do Paříže pouze ve třech. Byl jsem to já, Roberto Conti a Marco Zen, takže jsme měli poměrně velký odpad. Nicméně dva jsme měli na kontě vyhranou etapu, Conti vyhrál na Alpe d´Huez, takže velmi prestižní dojezd pro vrchaře, kterým on byl. To byl pro mě taky velmi příjemný zážitek. Jednak dojet až do Paříže - a dojet velmi úspěšně.“

A je tam naopak něco, na co byste raději zapomněl?
„Konkrétně na Tour… Samozřejmě jsou to zážitky spojené s pády nebo vůbec odstoupením ze závodu. I když já jsem to měl vždy postavené tak, že zdraví je na prvním místě. Pokud tam tedy není opravdu vážný důvod, proč pokračovat v závodě, jako třeba, že je člověk v klasifikaci, kterou může udržet, nebo může ještě pomoci týmovým kolegům k pěknému výsledku. Pak dejme tomu. Ale jinak si myslím, že závod je těžký i v případě, že je člověk ve velmi dobré kondici i formě. A pokračovat v něm s velkými odřeninami nebo teplotami jen proto, abych ho dojel, ještě zhoršil tuhle situaci a prodloužil pak rekonvalescenci, nemá moc velký význam.“

Prožil jste na Tour hodně ošklivý pád?
„V jednom roce, 1996, jsem byl nucen odstoupit právě po pádu. To jsem jezdil v týmu Panaria-Vinavil. Podařilo se mi v prvních etapách obléct i zelený dres nejlepšího sprintera. A právě v jednom z dojezdů v zeleném dresu jsem měl pád, který jsem si v podstatě zavinil sám jezdeckou chybou. Odřel jsem se po celém těle, z odřenin jsem měl druhý den i zvýšenou teplotu. Cítil jsem se opravdu mizerně a závod jsem vzdal. To je ohlédnutí s nepříjemným pocitem, protože si myslím, že jsem byl tehdy v dobré kondici a mohl třeba i bojovat o zelený dres nebo minimálně o nějakou etapu. Bohužel, jezdeckou chybou jsem se o to připravil a Tour pro mě skončila hned v prvním týdnu.“

Když se vrátíme k vítězné etapě v Paříži, pamatujete si doteď dopodrobna celý den, který jí předcházel? Nebo jsou to spíš útržky?
„Je to už strašně dávno. Navíc těch etap i vítězství bylo za dlouhou kariéru poměrně dost. Takže ano, vybavuju si detaily toho sprintu, jak to probíhalo v posledním kilometru. Ale že bych měl zafixovaný celý den, co jsem dělal, co jsem snídal, až takhle zodpovědně jsem to nebral.“

Vybaví se vám vítězný sprint v Paříži každý rok, když sledujete závěrečnou etapu Tour?
„Nijak nad tím neuvažuji. Ale obvykle je to spojeno s nějakými komentáři a dotazy novinářů na tohle vítězství a období. Takže se na to ani nedá zapomenout, protože mi to neustále někdo připomíná.“

Jaká je atmosféra v cíli v Paříži?
„Je to fajn, protože je to konec Tour, všechno z vás spadne. Obvykle už je ta nejzásadnější část sezony za vámi, takže je tam prostor na regeneraci a krátkou dovolenou. V mých letech to ještě nebývalo tak jako v těch posledních, ale teď se dojíždí navečer, takže atmosféra večerní Paříže, světla, to všechno umocní. Paříž je velké nádherné město, takže je tam spousta lidí. Za mě to bylo třeba tak, že jsem vyhrál etapu a ještě večer letěl domů. Teď je tam víc času díky tomu, že je vyhlášení, jezdí se kolečko vítězů a podobně. Člověk má šanci si to užít o něco víc než na jiných závodech. Tam už je většinou všechno sbaleno a okamžitě se jede pryč. Tady tím, že je to večer, předpokládám, že většina týmů a závodníků v Paříži ještě spí a letí až druhý den ráno. Díky tomu je to ještě klidnější a závodníci spolu mohou ještě probrat, jaká Tour byla, a pokud se vyhrálo, tak to ještě oslavit. Určitě je to velmi příjemné. Lidí v Paříži bývá opravdu hodně a atmosféra Vítězného oblouku a vyhlašování, to je prostě paráda.“

U Grand Tours se často řeší výšlapy na legendární vrcholy. Ale jak rozhodující mohou být sjezdy z těchto vrcholů?
„Rozhodující být můžou. Když etapa končí na kopci, všichni do toho dají, co můžou. Ale když se jede etapa, která vede přes takový kopec a pokračuje se dál, cíl je pak někde na rovině, a to může hrát roli. Hlavně, pokud je sjezd nebezpečný. Já si teď úplně přesně nevybavuji, který z nich byl lepší a který horší. Obecně je to tak, že někde je třeba dobrý asfalt, cesty jsou i širší. Jako třeba Galibier, hlavně v té druhé části, kde už jsme nad úrovní lesů a zatáčky jsou celkem i viditelné, takže se na ně člověk může připravit.“

A co když je horší terén?
„Samozřejmě jsou pak i užší silnice, poměrně točivé, v lese, kde navíc může být rozbitá cesta. Popřípadě když je vedro, může se objevit rozteklý asfalt nebo vysypaný štěrk. Člověk nikdy neví, takže je potřeba být opatrný, koncentrovaný. Někdo má sjezdy lepší, jeho jízda na kole je bezpečnější, může si dovolit víc. Jiný se už od přírody víc obává, nemá kolo tak v ruce, tam můžou vznikat rozdíly. Hlavně když zaprší, je menší viditelnost nebo něco podobného. Bývá pravidlem, že pokud je vyrovnaná forma a v kopcích se nerozhodne, je třeba využít každé takové nebezpečné místo, kde se dá zaútočit, aby se soupeř dostal pod tlak.“

Potřetí v historii je umístěn cíl jedné z etap na slavném Tourmaletu. Jaké jsou vaše vzpomínky na něj?
„Vždycky je to o tom, jak se závodník cítí, jestli je v dobré kondici, nebo ne. Když jsem byl mladší závodník, u profesionálů první roky, každá takováhle etapa byla pro mě stresová v tom, že jsem si nebyl jistý, jestli ji dojedu v limitu, jak se půjde rychle, jestli se mi pojede dobře v prvním kopci. Vždycky to bylo náročné. V posledních letech byla vytrvalost na lepší úrovni, a když jsem byl v dobré kondici, věděl jsem, že v grupetu to v limitu objedu a že se s tím bude moct dát nějak poprat. Obecně jsem měl radši Tour, protože kopce jsou sice dlouhé, ale ne tak prudké. Takže pro tempaře jsou přijatelnější než kopce typu Mortirola (Giro d´Italia) nebo ve Španělsku nějaké stojky, kde je potřeba montovat 28 vzadu a speciální převody. Čím je člověk svalově vybavenější a těžší než typičtí vrchaři, kteří mají 60 kilo, tak pak čím je strmější kopec, je to horší a rozdíly se navyšují. Tyhle kopce jsou většinou tempařské a nejsou nějaké extrémní rozdíly mezi Tourmaletem a Alpe d´Huez a podobně.“

Chystáte se letos na Tour?
„Určitě ne. Nejezdím tam. Je to strašně daleko a také to období je pro mě nešťastné. Jsou prázdniny, pro mnohé je to výborné, protože volného času se dá využít a jet se někam podívat. Na druhou stranu od nás jet až do Francie… Na cestách je plno lidí, vedro. Tour je v tomhle poměrně komplikovaná. Víc diváků, i ta pravidla, různé restrikce jízdy na kopec s daleko větším předstihem… Daleko hůř se hledá místo než třeba na Giru. To je daleko dostupnější. Mě tohle nějak neláká, já se radši tady svezu na kole.“

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud