Šílený nápad, ze kterého se vyklubala životní šance. Martin Fenin, bývalý fotbalový reprezentant a útočník Eintrachtu Frankfurt, přijal unikátní příležitost od Oktagonu. V červnu se někdejší velký talent s pověstí průšviháře postaví do klece a bude v Německu bojovat v zápase MMA. Chce z toho vytřískat co nejvíc. „Dostat se do top formy, být zase na očích. A vyhrát,“ říká o svých cílech. V pětatřiceti letech se pouští možná do největší výzvy sportovní kariéry.
Bere to naprosto vážně. A jde do toho s pokorou. Ví, že vstupuje do světa nejtvrdšího sportu jako úplný nováček. Stejně tak, že mu spousta lidí bude nadále předhazovat minulost s divokými eskapádami a průšvihy. Pád z okna, častá zranění, problémy s alkoholem, deprese. Teď se postaví do klece. Několik týdnů už trénuje v pražském gymu Gorila MMA pod vedením Pepy Krále, ostříleného trenéra a fightera.
Je krátce před polednem, než začne vyprávět v rozhovoru pro iSportLife, stíhá po dřině ještě rychlý oběd. Z lednice vytáhne krabičku s připraveným jídlem a ohřeje ho v mikrovlnce. „Takhle to tady dělá většina kluků. Je to dobrý, chutná mi to,“ říká.
Zdravá strava, žádný alkohol. A tvrdá řehole. Je odhodlaný vydržet v pevném režimu až do června příštího roku. A připravit se na zápas v MMA organizace Oktagon, která vzájemnou spolupráci oznámila symbolicky během říjnového turnaje ve Frankfurtu, kde Fenin hrál. Do Německa se za půl roku vrátí jako zápasník. Soupeř? „Chtějí, aby to byl také bývalý fotbalista,“ prozrazuje.
Cestu fotbalového bouřliváka do klece budou navíc tvůrci projektu natáčet na kameru. Součástí videosérie pod názvem „Last goal of Martin Fenin“ má být i průřez jeho kariérou na trávnících.
Jak jste se popasoval se začátky v prostředí MMA?
„Fyzicky jsem se začal připravovat už od července. V říjnu byly v Gorila gymu první oťukávačky, natočili jsme první díl. Neznal jsem trenéra, byl jsem nervózní, co z toho bude. Hlavně jak mě tady přijmou. Co si budeme povídat, pořád jsem pro ně nagelovaný fotbalista a oni jsou fighteři. Ale přijetí bylo úžasné, což bylo pro mě nejdůležitější. Začalo mě to bavit. Od listopadu jedeme už vážně. Mám za sebou čistý měsíc, neměl jsem ani kapku alkoholu. Řekl jsem si, že teď do toho šlápnu, abych viděl nějaký posun. Sedm tréninků týdně, někdy dvě fáze, plus jeden den v gymu i o víkendu.“
Změnily první zkušenosti váš pohled na smíšená bojová umění? Spousta lidí vidí jen zápasy, ale už ne týdny a měsíce přípravy, kolik to stojí úsilí a dřiny.
„Předtím jsem na to nikdy nekoukal, nezajímalo mě to. Jediné, co jsem věděl – asi jako každý v Čechách, kdo se tomu nevěnuje – že existuje Karlos Vémola . To nešlo přehlédnout. Do doby, než přišla nabídka od Ondry Novotného (promotéra a spolumajitele Oktagonu), jsem nad tím nepřemýšlel. Když jsem se na MMA poprvé podíval, tak jsem samozřejmě procitnul. Je neskutečné, jak ti kluci dřou. Je to fakt něco, co většina lidí nevidí. Představují si jen násilí, ale netuší, co všechno se za tím skrývá.“
Neříkáte si někdy, do čeho jste se to proboha pustil?
„První moje reakce byla, že se zbláznili. (usmívá se) Udělali to strašně chytře, měli poprvé turnaj v Německu ve Frankfurtu, kde to mám rád a jsem tam jako doma. Pozvali mě, přijel jsem natěšený do hotelu a hned na mě vybalili, jestli nechci do klece. Rozhodla to pak asi moje žena, řekla mi, že bych byl blázen, kdybych do toho nešel. Potkal jsem ji v době, kdy už jsem profesionální sportovec nebyl. Takže jeden z impulzů je ukázat jí, že pořád srdce sportovce mám.“
Většinou manželky a přítelkyně mají o partnera strach. Ale vás poslala rovnou prát se do klece. To se o vás ani trochu nebojí?
„Ona hlavně nevěří, že to zvládnu. Řekla mi: ´Jdi, stejně to nezvládneš.´ (usmívá se) To mě nakoplo. Až se zápas bude blížit, tak z toho budu mít určitě respekt a přijde i strach. Jdu na to od lesa, snažím se ten sport pochopit, je to úplně jiné pohybově než fotbal. Začátky byly hrozné, necítil jsem se dobře. Ale když už člověk udělá nějaký pokrok, tak ho to motivuje dál.“
Co je pro vás nejtěžší?
„Fyzicky to myslím nebylo špatné, svalová paměť tam nějaká je. Ale nejhorší je pro mě koordinace pohybů, jak mají správně fungovat nohy a ruce, když chcete dát ránu. Nebo třeba jenom blbá boxerská chůze. Dopředu, dozadu. Ruce, nohy. To jsem tady poprvé trénoval třeba dvě hodiny v kuse a prostě jsem neudělal posun, nehnul jsem se z místa, hlava nebyla schopná to pochopit. A když už se mi to povedlo dopředu, tak mi trenér řekl: Teď dozadu. A to jsem byl úplně v prd... Trénoval jsem to s nějakými hokejkami za zády. Je to takové deprimující.“
Chápu, pro začátečníka je těžké všechny pohyby zkoordinovat, co mají dělat ruce, nohy…
„Už takhle zatím žádné údery nemám, je to, jak když plácá ženská. Bez těch správných pohybů. Ale když jsem pochopil, jak na přední úder, který mi dlouho vůbec nešel, začalo mě to víc bavit. Člověk zprvu nechápe, že to není ani tak o ruce. Chce automaticky dát pěstí, ale neví, že ruka není hnací motor pohybu a rány. Až když jsem pochopil to došlápnutí nohou, tak vše do sebe zapadlo. Pecka.“
Už jste si vyzkoušel také grappling, boj na zemi?
„Mám štěstí, že si mě trenér Pepa Král vzal na starost, dělám skoro všechno s ním. Když jsme začali s nácviky, tak právě boj na zemi byl pro mě nejhorší. Je to těžké na koordinaci pohybu. Už jsem byl i párkrát na skupinovém tréninku, tam je to pro mě úplně něco nového. Po první hodině jsem nemohl asi tři dny chodit. Všichni fighteři říkají, že při tom se dělá fyzička, to je to nejdůležitější. Ve fotbale si hrubou přípravu odběháte v lese. Tady si to musíte oddřít na žíněnce. Dostanete tím do sebe fyzičku.“
A co třeba škrcení, páčení na zemi, to jste už také zkusil?
„Jen lehce náznakově. Trenér mi k tomu řekl strašně dobrou radu, že si mám uvědomit, že proti mně bude v zápase někdo jako já. To znamená, že když uděláš chybu, nebude proti tobě fighter, který toho využije a zničí tě. Stát se může všechno. Nebude proti mně stát nikdo dokonalý, budu mít šanci se z toho dostat.“
Rozumím, postavíte se proti sobě jako dva úplní nováčci.
„Jinak bych do toho nešel. A proto jsem taky chtěl mít dlouhou přípravu, minimálně deset měsíců. Nechtěl jsem ze sebe udělat šaška, už takhle na to může každý koukat, jak chce. Pepa nejprve řekl, že mě nechce trénovat, že jdou o mně nějaké zvěsti. Když ale slyšel, že je to na deset měsíců, tak souhlasil. Že když do toho dám všechno, můžu se někam posunout. Udělali jsme pár tréninků, řekli jsme si, že když na to máme takovou dobu, tak by do toho šel. Jinak by to odřekl.“
Je vnímáte názory okolí? Pro spoustu lidí v České republice budete hlavně průšvihář, který mohl ve fotbalové kariéře dosáhnout daleko víc. A teď se najednou pouštíte do MMA.
„V roce 2018 jsem skončil ve druhé lize ve Varnsdorfu a uzavřel jsem to. Ulevilo se mi, že se už nemusím nikomu zodpovídat. Uvědomil jsem si, že to, co mi tady bylo podsouvané, byl nesmysl. Ano, ve finále mohla být kariéra lepší, ale i takhle byla dobrá. To mi bylo odpírané.
Jaké jste zaznamenal reakce z fotbalového prostředí?
„Nejdřív si z toho všichni dělali legraci. Byl jsem známý od šestnácti let v Teplicích, že když byl někde průšvih, byl jsem u toho já. Někdo mi řekl, že jestli máš dostat do držky v Kozičce nebo v kleci, kde za to budeš mít zaplaceno, tak je jasné, co si vybrat. (usmívá se) A ještě budeš v top formě. Proběhly různé srandy, bavil jsem se o tom i s jedním bývalým trenérem, že nastoupit v mém věku do takového vlaku není legrace.“
Nejste v kontaktu s dalším bývalým fotbalistou Miroslavem Slepičkou, který před lety absolvoval zápas MMA a suverénně vyhrál?
„Hrál jsem s ním, doufám, že se někdy potkáme. Vím o tom, že zápasil. Tehdy jsem si říkal, že se zbláznil. Ale on to měl tak nastavené, už když hrál fotbal, rád se pral. Byl jsem s ním v reprezentaci a teď nás chce Oktagon dát dohromady, aby mi řekl, co a jak dělat. On to už dokázal. A to samé Christian Eckerlin v Německu, taky bývalý fotbalista, už jsme se o MMA bavili.“
Spoléháte, že vám můžou trochu poradit, říct, co vás asi tak čeká?
„Jasně. Snad mi řeknou, že to jde, že se to dá zvládnout.“
Po ukončení profesionální kariéry mnohdy nastane u sportovců prázdno, Tomáš Řepka to nazval polosmrtí. Měl jste to podobně?
„Tak to je. Málokdo si uvědomuje, co po konci kariéry prožívají fotbalisté, kteří se dostali na vrchol, jako jsem byl já. Hrál jsem za Frankfurt bundesligu, každý týden bylo 50 tisíc lidí na stadionu… Poznal jsem to, už když jsem pak šel dolů, do horších klubů. Člověk už nemá takový adrenalin, je to něco, co mu chybí. A pak když skončí, tak málokdo má štěstí, že se po něm jakoby neslehne zem. A s tím mají sportovci často největší problém. Najednou navíc nemají svůj režim, nikdo se o ně víceméně nezajímá. Když nemusíte chodit do práce a nic neděláte, je to špatně. Dostanu teď zpátky režim, který už jsem neměl. A můžu říct na rovinu, že tahle příležitost byla i o egu, že do toho půjdu.“
Znovu se o vás bude víc psát a vědět.
„Přesně tak, to je další věc. Co si budeme povídat, zas budu na očích, udělal jsem to i kvůli tomu. Jak to prostě jednou zažiješ, tak ti pak chybí, když to nemáš. Kromě impulzu od ženy tam bylo ještě důležité, že mi z Oktagonu řekli, že celou cestu a přípravu na zápas budou natáčet v němčině, pro německý trh. Zbilancujeme tam i celou moji kariéru. Takže budu o to známější, a navíc budu mít neskutečnou památku, kterou už bych asi nikdy v životě nezískal. Řekl jsem si, že je pecka, že to bude takhle zdokumentované. Není to jen si někdy tři měsíce zatrénovat, dostat na hubu, nebo někomu dát, a říct si super. To byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel.“
Z bláznivého nápadu se tak vyklubala životní šance, která by už nemusela nikdy přijít.
„Já to tak beru, i proto jsem s lidmi z Oktagonu vůbec nesmlouval o penězích. Šlo mi spíš jen o to, abych si přípravu nemusel obstarávat sám. Moje hlavní podmínky byly, aby mi všechno zařídili, jako když jsem hrál fotbal. Že budu mít trenéra, který bude se mnou komunikovat, říkat mi, kdy mám přijít na trénink. To, co jsem byl zvyklý dělat jako fotbalista od sedmi let, že máte všechno nalajnované. I když jste sebeznámější, slavný, tak i Messi má všechno nalinkované. Tohle pro mě bylo strašně důležité. Ano, je to životní šance. A chtěl bych se vrátit ještě k Mírovi Slepičkovi …“
Povídejte.
„Na jeho příběhu je něco strašně hezkého a důležitého. Tenkrát Míra taky skončil, a v osmatřiceti letech se ještě vrátil do Příbrami, protože na tom byl fyzicky strašně dobře. Potom, co měl za sebou zápas v kleci. Nechci to ještě říkat úplně nahlas, ale pohrávám si s myšlenkou…“
Že byste se také ještě pokusil vrátit do profifotbalu?
„Nejsem blázen, že by mě čekala ještě nějaké velká kariéra, ale proč všem nezavřít hubu: Hele, já jsem tady v kleci vyhrál, nebo prohrál. Doufám tedy, že vyhrál, proto to dělám. Tak podívejte. Pohrávám si s tím, chtěl bych to slyšet i od Míry, až se uvidíme. V čem je to tak dobrý, že se pak člověk ještě vrátí do fotbalu.“
V kleci budete muset být připraven rány i inkasovat. Jaké myslíte, že to bude? Přijde strach?
„Všichni to říkají. Chodím na box pro začátečníky, není to ještě úplně sparing, ale už tam jsou nějaké náznaky. Když si dáváme rány do rukavic, tak už jsem to párkrát schytal. Je to úplně něco jiného. Můj bývalý kondičák mi říkal: Kámo, stejně všechno poznáš, až dostaneš první dělo. Sám jsem v očekávání, co přijde. Když jsem hrál fotbal za Řeporyje (pražská 1. A třída), frajer mi zlomil nos, takže si myslím, že mě nečeká úplně něco nového. Tady to aspoň budu čekat. A když mě trefí dobře, tak mě prostě vypne a je konec.“
S jakým cílem nebo přáním půjdete v červnu do souboje v kleci?
„Chci, aby po tom zápase všichni ocenili, že jsem to vydržel, dobře se připravil a dal do toho prostě všechno. Můžu vyhrát nebo prohrát, ale aby to nebylo tak, že hned po první ráně zápas odklepu. Aby fighteři sami řekli: ´Ať je jaký je, tak klobouk dolů, dal do toho všechno.´ Že jsem si něco natrénoval a hlavně jsem si od nich vzal poselství, že nejdůležitější je srdce než samotný boj.“
Dovede si už představit všechen adrenalin, který vám premiéra v Oktagonu přinese?
„To, že se to koná v Německu, je pro mě obrovský impulz neudělat si ostudu. Sám sobě chci něco dokázat. Mohli by si to užít i fanoušci. Ještě nevím, jak na to lidi zareagují, v Německu je MMA zatím úplně v plenkách, málokdo ten sport zná. Jsem zvědavý, jaké budou reakce.“
K MMA patří i slovní výměny, trashtalky, je to také velká show. Jak tohle vnímáte?
„Můžu říct, že to vnímám, ale to je přesně to, co se mě netýká. Nechci si naběhnout, abych předtím měl nějaké průpovídky. Abych si někde otevřel hubu a pak po ní dostal jak malé dítě, to nemůžu. Jdu do toho s pokorou, protože fakt nevím, co se bude dít. Žádný zápas do té doby mít nebudu, budu jen spárovat. Když člověk hraje fotbal a dva tři dny netrénuje, někde se opije, má se pořád na co spolehnout. Něco umí a ví. Jediné, o co já se teď můžu opřít, že budu dělat to, co mi Pepa Král řekne. Je to reprezentační trenér, něčeho dosáhl jako fighter, nemůžu mít nikoho lepšího. Je dobré vědět, že když jdete do neznáma, jste v dobrých rukách a máte čas se na to připravit.“
V tréninku se každopádně můžete hodně naučit. Je to něco, co se pak může hodit i v normálním životě třeba na sebeobranu?
„Jedna z věcí, kterou jsem u kluků fighterů viděl, je pokora. Nemůžete na někoho vystartovat. Když se někomu postavíte, tak mu můžete ublížit. Vím, že nejspíš nějaké provokace přijdou. Už dříve, když jsem přišel do baru, tak trvalo hodinu, maximálně dvě, než se někdo napil a machroval. Každý pak chce, ať vyskakuji z okna, směje se mi, že jsem si podělal kariéru. Já jsem proti tomu imunní, než že by mi to mělo vadit. Ale teď mám trochu strach z toho, že se každý bude chtít rvát. Protože je to takové zákonité, všichni budou vědět, že jsem byl v kleci. Pak by mohl přijít průšvih.“
