Ondřej Němec
11. února 2023 • 13:17

V Německu na nás přišli těžkooděnci, říká jeden z hlavních mužů Oktagonu

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Čeští kouči by měli být jako Priske, říká Čech. Další práce? Baví mě trénování
Vrána poprvé o léčení: Musel jsem to začít řešit. Aby nebylo pozdě
VŠECHNA VIDEA ZDE

Na vizitkách má u jména napsáno „event director“. To ve výsledku znamená, že Michal Pavel v Oktagonu zajišťuje hladký průběh každého turnaje. Jeho základní tým činí šest lidí, v čase galavečera ale zodpovídá za stovky pracovníků, kteří se starají o techniku, bezpečí, zásobování. „Lidé z týmu o mně vědí, že když už vím, že na akci vše funguje, jak má, tak na sebe vezmu oblek,“ prozrazuje v rozhovoru pro iSport.cz jeden z nejdůležitějších mužů organizace.



S Oktagonem spolupracuje prakticky od začátku. U prvních dvou turnajů fungoval jako poradce. Od třetího galavečera je spoluautorem všech akcí pod žlutočerným logem. Michal Pavel má na starost, aby vše proběhlo podle plánu. Zvládá to vždy s klidem a pousmáním. A to i v Německu, kde úspěšná značka zažívá prakticky nový start.

Čeká vás další turnaj v Německu, tentokrát v Mnichově. V čem je rozdíl v pořádání sportovního galavečera tam a v Česku?
„V Německu se hodně papíruje, vládne tam ohromná byrokracie. Musíme vše dokazovat. Předkládat veškeré certifikáty o kleci, materiálech, které používáme na bannery… Máme vždy několik schůzek s kriminální policií, s městskou policií. Dopředu musíme informovat o našich záměrech. Řešíme tam všechno krok po kroku. Příprava je zkrátka důkladnější a jednání zdlouhavější.“

Jsou tedy důslednější v dodržování zákonů a předpisů.
„Přesně tak. A v Německu zatím ještě platí, že turnaje jsou jen od osmnácti let plus. Takže musíme hlídat nejenom návštěvníky, ale i tým, aby si nikdo s sebou nebral někoho z rodiny, komu ještě není osmnáct. Stalo se nám například ve Frankfurtu, že jeden dodavatel si vzal závozníka, kterému bylo sedmnáct a půl. Kriminálka pak přišla se závozníkem za mnou, jestli o tom člověku vím. Nevěděl jsem. Všem jsme jasně řekli, že platí tahle podmínka. Nicméně myslím, že v Česku by to třeba prošlo. Šlo jen o půl roku do splnění limitu. Ale v Německu i toho jednoho člověka našli a musel opustit areál turnaje.“

V Německu také neděláte veřejná vážení. Zakazují to nějaké zákony?
„Pro další akci v Německu už veřejné vážení přece jen plánujeme. Přiblížili bychom totiž rádi Oktagon i lidem třeba v nějakém obchodním centru nebo někde na veřejnosti, kde je velká koncentrace lidí.“

Event director Oktagonu Michal Pavel
Event director Oktagonu Michal Pavel

Proč jste to tedy doposud neudělali?
„Protože jsme buď nenašli vhodný prostor, anebo… Jak to říct, v Německu je MMA pořád brané jako dirty (špinavý) sport a řada obchodních center se s ním zatím nechce spojovat, proto odmítají dát prostor veřejnému vážení. Takže to není o tom, že bychom je dělat nechtěli, ale nebylo to možné na místech, která nám připadala zajímavá, exkluzivní. Buďto je tam velká finanční náročnost, nebo řeknou ‚MMA ještě ne.‘ Ale neříkají, že to odmítají napořád. Je to prozatímní ne.“

A jaký byl rozdíl v jednotlivých městech? Myslím ve Frankfurtu, kde už jste měli dva turnaje, a v Mnichově, kde pořádáte první.
„Spíš jde asi o přístup od jednotlivých hal, kde se turnaje konaly. Ve Frankfurtu byl velký tým, který se nám věnoval. Na každou oblast měli jednoho člověka. Festhalle je opravdu multifunkční hala, která pořádá jednu akci za druhou. V Mnichově v Audi Dome se nám věnují asi dva lidé. A někdy odpověď od nich trvá dlouhou dobu, někdy je i neúplná. Takže profesionalita těch týmů je opravdu rozdílná. V Mnichově je to zkrátka náročnější.“

Nicméně máte pocit, tím, že se jedná už o třetí turnaj, že přicházíte v Německu v povědomí?
„Určitě ano. Je to vidět v jednání lidí. Dříve bych musel mnohem obsáhleji vysvětlovat, co je Oktagon, teď už je to mnohem snazší.“

Takže se Oktagonu daří podobná, řekněme, MMA osvěta jako před lety v Česku.
„Přesně tak. A je znát, že jsme tu pomyslně o kousek zpátky. A to na složení lidí, kteří na turnaje chodí. V Čechách je to až rodinný sport, člověk v publiku vidí i děti, ženy… V Německu je publikum složené převážně z mužů. A byli jsme až překvapení, že na prvním turnaji ve Frankfurtu bylo až tisíc policistů. Tři sta těžkooděnců, policejních aut jsem napočítal vyšší desítky. První akce zkrátka byla taková, že absolutně nevěděli, co od toho očekávat. A přitom to proběhlo mírumilovně, bez konfliktů. Takže při druhém turnaji nebylo po policii ani vidu ani slechu. Opravdu pomáháme šířit osvětu o MMA.“

S Oktagonem spolupracujete prakticky od samého začátku. Byl jste na všech turnajích?
„Na jednom jediném ne, když se mi narodila dcera.“

Dokážete si vlastně při své práci galavečer i trochu užít?
„Lidé z týmu o mně vědí, že když už vím, že vše na akci funguje, jak má, tak na sebe vezmu oblek. Ale opravdu až ve chvíli, kdy vše šlape. Pokud nejsem v obleku ve druhé polovině hlavní karty, tak se mě lidi z týmu ptají, jestli je vše v pohodě. Je to zkrátka takový můj rituál, že ve chvíli, kdy si můžu turnaj už trochu užít, převléknu se do obleku a… Neříkám, že odhodím vysílačku, ale už mám zkrátka čas vnímat nějaké zápasy. Nicméně jsem pořád ve střehu, takže se na turnaje spíše dívám zpětně, abych si je naplno užil. Neužívám si to tedy živě, ale mám zase radost, když vidím, že vše funguje a lidi se baví.“

Když vás tedy diváci někdy uvidí na turnaji před hlavním zápasem ještě bez saka, tak je něco špatně…
(směje se) „Jo jo. Teď jsem to na sebe prásknul. Pro mě je samozřejmě úspěch, když si divák nevšimne nějakých drobných chyb. Velké už si nemůžeme dovolit.“

Který turnaj pro vás byl zatím největším zážitkem?
„Miluju Štvanici, ohromně mě baví. Tam se můžeme trošku kreativně realizovat oproti třeba O2 areně, kde je všechno jasně dané, podle přesných pravidel.“

Co pro vás vlastně po letech práce pod žlutočerným logem znamená Oktagon?
„Jak se říká love brand. Je to moje práce, v dnešní době nestíhám už dělat nic dalšího. A přináší to vše. Je to stres, uspokojení z výsledku, dobrý tým, se kterým člověk musí být v harmonii. Bráním se výrazu Oktagon family… Je to ale firma, přátelé, volný čas, téměř vše, co člověk může mít.“

Máte během akce zodpovědnost za desítky, respektive stovky lidí. Přesto se na turnaji vždy usmíváte a působíte klidně. Jak je někdy těžké, vzbuzovat takový dojem?
(směje se) „Vždycky si vybavím letušky, když je turbulence a ony procházejí letadlem jako že se nic neděje. To samé musím dělat i já. Někdy se dostáváme do stresových situací, to je jasné v takovém počtu lidí a penzu práce, které máme. Ale jsem v tu chvíli pomyslný šéf posádky, tak musím všechny držet nad hladinou a dávat jim pocit, že se vše podaří. Kdybych začal panikařit, začal být chaotický, tak ničemu nepomůžu, jen bych toho mohl hodně pokazit. Je to někdy těžký, ale jde to samo.“ (pousměje se)

Vémolovi na Štvanici fandil i David Pastrňák. Chtěl bych mít stejnou vůli, říká útočník
Video se připravuje ...

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud