Karaivanov o Procházkově vývoji i momentech před bitvou: Vypustili jsme něco, co bude zlý
PŘÍMO Z LAS VEGAS | Bývalý král polotěžké divize UFC sahá po další titulové šanci. Nejprve musí Jiří Procházka zvládnout klíčový duel proti světové čtyřce Khalilu Rountreem Jr. na nedělní akci UFC 320 v Las Vegas. Závěrečný týden příprav, kdy dvaatřicetiletý bijec odolával valící se pozornosti médií, má za sebou. Teď se plně koncentruje na boj. „Museli jsme ho krotit, protože to v něm plálo. I ten nácvik chtěl skutečně rozhodnout. Jako by byl na lovu,“ vypráví trenér Martin Karaivanov o jednom z posledních tréninků.
Ranař z Hostěradic, který si získal srdce tisíců fanoušků po celém světě. Na tiskové konferenci ve slavné aréně MGM Grand vítaly tribuny Jiřího Procházku bouřlivým potleskem, přestože se již v neděli v brzkých ranních hodinách utká s místní hvězdou Khalilem Rountreem Jr. „Je připravený a plný energie. Už to jen zbývá vypustit,“ pochvaluje si kouč Martin Karaivanov po závěrečném tréninku v centru UFC Apex.
Jiřího trénujete šestnáct let. Vzpomenete si ještě, jaký byl, když prvně přišel do tělocvičny?
„Úplně první návštěvu gymu si nepamatuji. Pamatuji si ale na začátky. Byl malé hříbě, které se nenechalo mlátit. Chtěl zapadnout mezi zápasníky. Rvavost a vůle v něm rozhodně byla od počátku. Nebylo to tak, že by chtěl každého zbít. Stejně jako každý nováček byl nejdříve bitý. Nechtěl to ale nikomu dát zadarmo.“
Sám občas vypráví, jaký býval bitkař. Musel jste ho rovnat do latě?
„Na trénincích to nebylo potřeba. Nebyl ani čas, aby si zkoušel něco dokazovat. Partička zápasníků si ho při sparingách srovnala sama. Tehdy byli rváči a tvrďáci všichni. Hlavně ale měli obrovskou vůli a skutečně dřeli.“
Čím se pak tedy začal odlišovat?
„Jeho jedinečnost se ukazovala až postupně. Začínal s thajským boxem, stal se mistrem republiky. Pak si dal pár profi zápasů, ale jednoho dne přišel s tím, že chce zkusit MMA. Tenkrát vlastně jen přestoupil z jedné žíněnky na druhou, vše bylo pod hlavičkou týmu Jetsaam. Jeho počáteční úsilí vyústilo legendárním zápasem s Martinem Šolcem o titul GCF, který byl čistě o vůli.“
Rozhovor pokračuje pod grafikou
Jiří má svou vizi i sebevědomí. Museli jste někdy přímo obrušovat hrany?
„Je to o vývoji osobnosti. Trénovat začal v sedmnácti. V osmnácti se pak člověk přetváří a do pětadvaceti si právě obrušujete hrany. Záleží na tom, jak hluboké máte prožitky. Někdo se snadným životem není ani ve třiceti pořád dospělý. Jiný se světem musí prát od patnácti a ve dvaceti je pak vyspělý. Jirka si prošel těžkými turnaji, které ho formovaly. Před lety bylo obrovský milník, když se podařilo bojovat ve vyprodaném Bobby centru před čtrnácti sty diváky. Jirka šel z Bobby centra rovnou do Japonska, kam na turnaje chodilo čtyřicet padesát tisíc lidí. Navíc se tam potkával se soupeři světové extra třídy. I to byly zkoušky, které člověk tvoří.“
Rozvedete to?
„Během Grand Prix v Japonsku se v Jirkovi něco zlomilo a začaly se v něm tvořit ty hlubší věci, které ho provázejí doteď.“
V Japonsku se tehdy těšil popularitě u desítek tisíc fanoušků. Řešili jste v týmu, že v Česku byl o vás zájem mnohem menší?
„V bojových sportech jsem byl dlouho. Aktivně jsem zápasil od roku 1992 do 2005. Sledoval jsem tedy vývoj bojových sportů v České republice a na to, že o ně nebyl nijak velký zájem, jsem byl zvyklý. Přesto nás to samozřejmě štvalo. Věděli jsme, že trénujeme vrcholově. Nechci hanit fotbal, ale kdybychom náš trénink zadali fotbalistům, odpadnou po chvilce. Ve srovnání s ostatními sporty je MMA extrémně náročné a tvrdé. Je to vrcholový sport, jen mezi ně v Česku není zařazený, protože to nevyhovuje nějakému ministerstvu. Trápilo mě, kolik času a námahy tomu dával, ale nedostávalo se mu pozornosti.“
Teď jste na úplně opačném pólu. Není té pozornosti až moc?
„Sám to vidíte a zažíváte. Jeden rozhovor za druhým, neustálé mediální povinnosti. UFC funguje zkrátka jinak. Na normálním turnaji jiných organizací přijedete na turnaj, týká se vás jen váha a maximálně jedna tisková konference. O zbytek se starat nemusíte. Tady můžete na tréninky nebo vrcholení přípravy v posledním týdnu úplně zapomenout. Každý jeden den musíte absolvovat sérii focení a rozhovorů. Všichni se ptají na ty samé otázky, které většinou začínají: „Co se stane, když…“ Jako kolovrátek musíte odpovídat, že nechcete spekulovat a soustředíte se na aktuálního soupeře. Večer se pak vracíte úplně vyřízený. Je to hodně ubíjející.“
I já si musel zvyknout na velkou pozornost
Dnes se to již zdá jako nedílná součást MMA byznysu.
„Ano, souhlasím. Musíte se na to ale připravit. Kdyby někdo počítal s tím, že ještě v posledním týdnu zvládne skvělý finiš přípravy, shoří právě na tomto programu.“
Vy jste to již přijali jako rutinu?
„Přesně tak. Víme, že s přestěhováním na zápasnický hotel, je priorita přežít média. Když pak zbude aspoň trocha sil, jdeme na večerní pohybový trénink, aby tělo úplně neumřelo.“
Myslíte, že si už Jiří zvykl na roli světové hvězdy?
„Řekl bych, že ano. Přijal ji dobře.“
A i vy jste si na velkou pozornost zvykl?
„Ano, musel jsem. Když jedu autem a někdo mi tam hodí myšku, nemůžu ho poslat do háje, ale musím to polknout a usmát, protože už mám provařený obličej. (směje se) Samozřejmě si dělám legraci. Sleduje nás spousta lidí a vnímám velký tlak a zodpovědnost. Trenérská role je danajský dar. Když se bojovníkovi nedaří, všichni mu říkají, ať vymění trenéra.“
Štvalo vás po prohrách s Alexem Pereirou, když spousta fanoušků i expertů radila, jak má Jiří změnit styl a snad i tým?
„Určitě. Jsem zodpovědný člověk. Vždy vím, na co jsme v přípravě kladly důraz, a pokud se to v zápase nevydaří, lidé vám to mlátí o hlavu. Je ale spousta faktorů, které mohou zápas změnit. Časový posun, spánkový rytmus a tak dále. Někdy si nemusí sednout ani rozcvička před nástupem do boje. Jiřího lapuju pořád, jsme sehraní. Cítím přitom na něm, jestli má rytmus, nebo je křečovitý a další drobnosti. A pak před zápasem s Gloverem Teixeirou, při kterém vyhrál titul, jsem při lapách v rozvičovně cítil, že to není ten stodvacetiprocentní Jiří. Něco drhlo. Nakonec souboj odmakal dobře a zvítězil. Naproti tomu před zápas s Pereirou byl na lapách naprosto famózní. Vše mu sedělo, rychlost, přesnost… Stačila ale jediná drobná chyba a bylo po všem.“
Teď si na lapách vede jak?
„To se uvidí až v šatně těsně před zápasem. Každý bojovník je specifický. Někdo si dá v rozcvičovně tři dřepy, dvakrát bouchne do lap a může jít na to. Jiný zas potřebuje dlouhé skákání na švihadle, protažení, sparing a tempo, aby se pak cítil, že už má jeden zápas za sebou. Posledně před soubojem s Jamahalem Hillem si vše sedlo. Teď povedeme úplně stejnou rozcvičku.“
Popsal byste celý proces, jak vypadají hodiny před zápasem?
„Na halu jedeme raději dřív, abychom byli v tom prostoru co nejdéle a zdomácněli tam. Jiří odpočívá, načež mu udělám tejpy na pěsti. Pak nastává pauza, během níž je Jirka v klidu a medituje. Když už je zápas blíž, začneme se zahřívacími cviky. Jaroslav (Hovězák, druhý trenér) Jiřího promasíruje, promáčkne důležité body. V tu chvíli je připravený na lapy, nácvik pohybu, zpozornění očí, první zadýchání. A už jen stačí nastoupit do klece.“ (usmívá se)
Ve středu jste ještě měli předposlední sparingový trénink. Jak Jiří vypadal?
„Bylo znát, že dlouho neměl kontakt. Jeli jsme formu drilovacího sparingu a bylo na něm vidět, že to fakt chce. Vypustili jsme něco, co bude zlý. Museli jsme ho krotit, protože to v něm plálo. I ten nácvik chtěl skutečně rozhodnout. Jako by byl na lovu. Museli jsme ho klidnit, aby to nebyl trénink o brutálním výkonu ale o technicko-taktické stránce.“
