Bijec, který chce získat titulový pás Oktagonu: hokej opustil kvůli korupci

Býval zapáleným hokejistou, ale poměry, které v tomto sportu vládly, nedokázal ustát. Nyní je Michal Martínek bijcem v kleci a nemůže si stěžovat. O sportovní kariéře totiž rozhoduje hlavně on sám, na vlastní pěst. 

Máte před sebou titulový zápas v organizaci Oktagon. Je to v něčem jiný pocit než před klasickým duelem?
„Je daleko větší očekávání od souboje jako takového. Minulý rok jsem ještě nebyl na hlavní kartě, teď mám hlavní souboj. A určitě mi tehdy nepsalo tolik lidí jako dnes. Takže je to hodně jiné, co se týká tlaku zvenčí.“ 

Jste před zápasy nervózní? 
„Cítím jen zdravou nervozitu. Nemám strach, že dostanu úder nebo budu poražen. Nemám vůbec strach. Ale je to veliká zodpovědnost. Na zápasu a výhře mi záleží, mírný stres tam prostě pracuje. A to mám od prvního zápasu. Nicméně ten stresový faktor není určitě na škodu. Člověk je ostřejší a udrží lepší pud sebezáchovy. Když bojovník umí využít nervozitu, myslím si, že je to v duelu lepší, než být kliďas.“ 

Nyní bojujete v kleci, ale dříve jste býval hokejistou. 
„Ano, hokej jsem hrával od pěti do devatenácti let. S tím, že o profesionální kariéře lze mluvit od nějakých šestnácti let, když jsem podepsal smlouvu s Mladou Boleslaví jako hostující hráč ze Slavie a hrál jsem extraligu juniorů. Tam začala má kariéra profesionálního hokejisty v mládežnických týmech. Byl jsem i v Kanadě na jednom výběru, který jsme vyhráli. A má kariéra vlastně skončila v HK 36 Skalica. Nicméně okolnosti konce mé hokejové kariéry nebyly o zdravotních problémech, ani že by mi to nešlo. Bavilo mě to a byl jsem v nejlepších letech. Byly na mě ale vytvářeny různé tlaky, se kterými jsem se psychicky nesmířil a neustál bych to ani finančně.“ 

Když to řekneme víc napřímo, tak zkrátka máte zkušenost s korupcí. 
„Ano.“ 

V jednom rozhovoru jste kdysi řekl, že byste raději nepotkal bývalého hokejistu a trenéra Vladimíra Růžičku. Je v tom nějaká souvislost?
„To nechci víc vysvětlovat.“ 

Dobře, jak jste se ale pak dostal k MMA?
„Byl jsem plný zloby. Člověk dělá patnáct let hokej a najednou musí přestat.“ 

Byl jste už na ledě bitkař? 
„Byl jsem obránce. Nikdy jsem se nebál rány, ale spíš jsem se snažil být defenzivní. Hodně pro tým. Nikomu se nechtělo moc chodit na oslabení, každý rád chodil na přesilovky, já jsem si vždy užíval oslabení. Bavil mě ten systém boje, vyfintovat si ty lidi. Bavilo mě i jistit kluky ze zálohy. Prostě čistá defenziva, která je v českém hokeji myslím hodně nedoceněná.“ 

Chápu naštvání, o kterém jste mluvil, ale jak jste se dostal ke smíšeným bojovým uměním? 
„Začal jsem pak pracovat, ale nebyl jsem šťastný, protože mi chyběla sportovní aktivita na profesionální úrovni. Byl jsem zvyklý trénovat dvakrát denně, šest dní v týdnu. Chodil jsem sice do fitka, ale to nebylo ono. Navíc jsem byl takový nevybouřený. Agresivní vůči okolí. Bylo třeba něco změnit. A bojový sport mi doporučil kamarád Miroslav Brož. Začali jsme spolu trénovat a hrozně mě to chytlo. Měl jsem prostě možnost vybít si zlost. Byť třeba jen na boxovacím pytli. Člověk, když se naučí nějakou techniku boje, se vnitřně uklidní. Ač to tak v televizi vypadat nemusí.“ (směje se) 

Soupiska zápasů na akci Oktagon 7 • Foto Oktagon