Pokorný po letech v kleci. Pral se pro jednorožce, má vzkaz pro Karlose

Vždy zápasil atypickým způsobem, což se promítlo i v jeho přezdívce. Šestatřicetiletý Jaroslav „Jubox“ Pokorný totiž začínal v judu, pak se učil boj v postoji, ale v boxu tak trochu pořád připomínal zápasníka v kimonu. Každopádně mu nikdy nechybělo srdce bojovníka, do duelů šel vždy naplno, proto si získal přízeň fanoušků. A ti na něj nezapomněli ani po tříleté pauze.

Jaké bylo vracet se po tak dlouhé době do klece?
„Nádherný, protože mi to celou dobu chybělo. Končit jsem nechtěl a každý den jsem přemýšlel nad tím, že bych se rád vrátil, ale bohužel mi to můj zdravotní stav neumožňoval. A když se mi koleno stabilizovalo, neváhal jsem ani minutu a rozhodně jsem si to v oktagonu užil.“

A to i přesto, že to neskončilo výhrou.
„Určitě, protože je mi jasné, že vracet se po třech letech není jednoduché pro žádného sportovce. A vím, že mi chyběly nějaké věci, které se dají dohnat. Mám ze zápasu skvělý pocit, i když to nedopadlo výhrou. Šel jsem o váhu výš, budu chodit v nižší, takže co se týká budoucnosti, mi to ukázalo, že na to mám, a souboj jsem si opravdu užil.“

Už jste si duel přehrál?
„Viděl jsem ho zatím jednou. Nicméně trochu jsem si to zanalyzoval. Určitě mě pohltila atmosféra. Měl jsem do toho jít víc takticky a chytřeji. Ale chtěl jsem se zkrátka vrátit ve velkém stylu a hlavně si to užít, proto jsem se rval od samého začátku.“

Takže ve výsledku žádné výčitky?
„Tři roky jsem ležel na gauči a na samotný souboj jsem trénoval jen pět týdnů. Takže si určitě nic nevyčítám. Udělal jsem maximum jak v zápase, tak v přípravě. Víc udělat opravdu nešlo.“

Říkal jste, že vás pohltila atmosféra. Poměrně dost diváků odešlo hned po zápase, což znamená, že byli na místě kvůli vám.
„Musím říct, že se teď MMA hrozně posunulo. Když jsem viděl veřejné vážení, kde byly stovky lidí, zarazilo mě to. Musel jsem si nasadit cestou nákupním centrem kapuci, aby mě lidi nepoznávali a mohl se v klidu dostat domů. Zároveň mě to ale ohromně těšilo. Jsem rád, že na mě lidi po třech letech nezapomněli. A myslím, že uznali, že jsem tam nechal všechno. Zdálo se, že mi i prominuli, že jsem prohrál, a ocenili, že jsem se vůbec vrátil.“

Že šlo o náročný souboj, bylo na vás celkem znát, zvláště v obličeji. Nicméně hned jak jste sešel z klece, tak za vámi přivedli čtyřletou dceru. Co říkala?
„Jenom: ‚Tati, ty máš bouli na hlavě.‘ (pousměje se) A ptala se, jestli jí koupím jednorožce, i když jsem prohrál. Takže to bylo v pohodě. A teď si ze mě dělá srandu, že jsem nalíčenej jak holka. Ve finále bylo moc hezký, že jsem ten den strávil s dcerkou v prostředí, které mám rád, a viděla, jak se taťka pere a lidi mu fandí. Mluví o tom i po týdnu. Moc jsem si to s Elenkou užil.“

Jednorožce měla slíbeného jenm když vyhrajete?
„No, řekl jsem, že se jdu prát, abych jí mohl koupit jednorožce. A určitě ho koupím, i když jsem prohrál. Teď sháníme toho největšího. Už jsme v hračkářství byli, ale nepořídili jsme.“

Jaroslav Pokorný dostal od doktorů svolení, aby se znovu vrhl do boje

• 
• 
• 
• 
• 13 zobrazit galerii

Jste zápasícím policistou z pořádkové jednotky a hned den po bitvě jste nastoupil do služby. To muselo být celkem náročné.
„Cítil jsem únavu, ovšem naštěstí jsem to zvládnul v pohodě. Byl jsem potlučený v obličeji, takže se na mě lidi koukali trochu zvláštně, když jsem vyšel ven v uniformě, ale vše dopadlo dobře. V Praze byl mír, proto jsem nemusel nikde zasahovat.“

Co bylo na návratu po třech letech nejtěžší?
„Největší záhul byly samotné tréninky, protože jsem na to měl fakt málo času. Musel jsem se připravovat chytře, abych se třeba jedním tréninkem neodrovnal na týden. Zároveň jsem naskočil do týmu, v němž jsou jména jako Patrik Kincl, David Dvořák, Kuba Bahník, Lukáš Chotěnovský nebo Venda Štěpán. Nastoupil jsem tedy mezi jedny z nejlepších zápasníků v Čechách a to přivítání bylo dost tvrdé. Hned jsem vystřízlivěl z toho, že to bude sranda, jak jsem si myslel.“

Nakolik jste zjistil, že si pořád vše pamatujete? Jsou naučené techniky jako takzvaná jízda na kole, nezapomínají se?
„Jízda na kole to opravdu není. (rozesměje se) Techniku sice člověk nezapomene, jenže ten cit pro načasování, pro správný moment musí získat tréninky. To mi chvíli trvalo a některé věci jsem ani nedokázal dohnat. Kluci navíc zestárli, zesílili, zlepšili se, takže co na ně fungovalo před třemi roky, teď už ne. Nicméně mi ohromně pomohli a snažili se i po tréninku, abych byl v nejlepší formě.“

Vrátil jste se do boje po velmi vážných zdravotních komplikacích…
„Ano, po operaci pravé nohy jsem do toho chytil stejný zánět jako Karlos Vémola, tedy zlatého stafylokoka. V koleni mi sežral plastiku, kterou tam doktoři dělali. Plus mi vyžral chrupavku, takže jsem musel dlouho čekat. Byla velká pravděpodobnost, že se zánět znovu objeví. Čekal jsem vlastně rok, než mi udělali znovu přední zkřížený vaz.“

Měl jste v zápase pocit, že soupeř Miloš Janičič o vaší operované noze ví a víc na ni útočí?
„V prvním kole ne. Ale ve druhém jsem na něm viděl, že mi po noze zkouší jít. V jistou chvíli jsme se střetli pohledem a tak nějak si řekli, že o tom ví. Zkoušel koleno prošlápnout a pár kopů tam padlo. Všechno je ale v pořádku, nic mě nebolí.“

Zvětšila se průběhem boje nevraživost?
„Ne, to určitě ne. Každý bojuje s kartami, které má. Duel není jen o fyzičnu, ale i tom protivníka trochu rozhodit, aby dělal chyby. Ale já kvůli tomu chyby nedělal a byl jsem klidnej. A nevraživost v samotném zápase je vždy na sto procentech. Každý chce soupeře porazit a hledá jen kličky, jak toho docílit nejlehčí cestou. Určitě mě to nevyvedlo z míry a po zápase jsme normálně pokecali. Nevraživost tedy zůstala v kleci.“

Hned při vážení jste se ale trochu pošťuchovali.
„To jsou jen takové hry před bojem, kdy chce každý trochu ukázat, že je pánem kurníku. Nebyla tam ale úplně zlá krev. Nicméně mám rád, když je to trochu vyšpičkovaný, protože vždy podám lepší výkon, než kdybychom do zápasu šli jako dva kamarádi.“

Zmínil jste, že jste měl zlatého stafylokoka stejně jako váš kamarád Karlos Vémola. Toho teď nejspíš čeká taky delší pauza od zápasení. Co byste mu do tohoto období poradil?
„Já bych asi nic neradil. Ale řekl bych mu, že to pro něj bude nejhorší období, které zažil, a ať se na to připraví. Pro bojovníka, který nemůže zápasit, jsou to vždy těžké chvíle. Ať se připraví na to, že ztratí spoustu kamarádů, kteří ho plácali po ramenou. Ať se připraví na to, že bude koukat do zdi a nebude vědět, co se svým tělem. Ale všechno se dá překonat. Má skvělou rodinu a to ho určitě podrží. Rozhodně ať si odpočine v hlavě, nic zbytečně nehrotí. Protože jestli to má přijít, tak to přijde. Těžko se s tím bojuje, ale vůlí to nezlomí.“

O to víc pak stojí za to comeback…
„Určitě. MMA nahradit nejde. V oktagonu jsou takové emoce, adrenalin, že to žádným jiným sportem nelze nahradit. Jsem rád, že jsem to zase zažil a určitě budu chtít další zápas.“

Premium

Box

Marpo: Karlos je nezodpovědnej. Měl by se doléčit, ne si hrát na Terminátora

Oktagon

8. listopadu 2021 • 20:26

Kincl reaguje na Vémolu: Cítím závist. Zakopává svůj sportovní odkaz