Zastavit Martina Michka, to je téměř utopie... Český motocyklový závodník se půl roku před posledním ročníkem Rallye Dakar zotavoval ze selhání jater, které jej málem stálo život. Přesto se rozhodl na soutěž odcestovat, při jedné z etap byl pak po karambolu katapultován z motorky. I tak se dostal do cíle a skončil v první desítce. Letos se v Saúdské Arábii od 2. do 14. ledna pokusí pozici ještě vylepšit. V rozhovoru pro deník Sport promluvil třiatřicetiletý jezdec o motivaci, těžkých chvílích i zajímavostech, které Dakar nabízí.
První motorku si vybrečel pod stromeček už v osmi letech. Martin Michek pochází z adrenalinové rodiny a závodění má v krvi. „Voňavky mi nevoní, ale benzín žeru, ten je super,“ směje se motocyklista, který loni na Rallye Dakar vyrovnal desátým místem český rekord Stanislava Zlocha z roku 1998.
Letos odletěl do Saúdské Arábie s ambicemi poprat se ještě o lepší výsledek a opět ukázat, že patří mezi tovární jezdce. V poušti mimo civilizaci si však bude muset dávat pozor. V minulém ročníku se po nárazu proletěl vzduchem a bez zranění vyvázl opravdu jen zázrakem. „Měl jsem z p**dele kliku,“ říká na rovinu Michek. Na Dakaru se však s podobnými nástrahami musí počítat.
O Dakaru se říká, že je to nejtěžší závod na světě. Vidíte to stejně?
„Musím s tím souhlasit. Je to nejtěžší rallye světa. Ať už na psychiku, na fyzičku, na koordinaci i soustředění. Opravdu jde o spojený závod tady těch nej a jmenuje se Dakar. Je to drsná soutěž, při které si člověk sáhne na dno. Když vám to jede, pořád jde o tvrdou zkoušku, ale mnohem horší to je, když se vám na trati něco stane.“
Co třeba máte na mysli?
„Stalo se mi, že organizátor udělal těžkou a náročnou etapu z jednoho místa k tankování ke druhému. Protože tam si nemáte kde doplnit palivo, když jedete v otevřené poušti. Takže mi nevyšel benzín asi o tři kilometry. A to člověk zažívá ta největší muka, nechce ten závod skončit zmáčknutím červeného tlačítka, tak vymýšlí, co bude dělat. V tu chvíli je to nejnáročnější.“
Dá se tvrdit, že jde taky o nejnebezpečnější závod?
„Určitě. Ať už na motorce, nebo v kamionu a autě. Snažíte se totiž jet co nejrychleji, ale nemáte jasnou vizi, co je před vámi. Vždycky je na trati něco nového, takže nevíte, co čekat. Hodně lidí nám říká, že jsme blázni, a tak to prostě je. Každý sport je nebezpečný, když jej děláte naplno a jdete do toho se 120% vůlí a chtíčem. My to však máme ještě podtržené tím, že nevíme, kam jedeme. A když je před vámi nějaká duna, tak netušíte, jestli je pozvolná nebo seknutá. Musíme hodně jezdit trénovat do ciziny, abychom se naučili ty duny číst.“
Martin Michek |
| Narozen: 23. února 1988 (33 let) v Českých Budějovicích Výška/váha: 178 cm/78 kg Tým: Orion Racing Group Největší úspěchy: 10. místo na Rallye Dakar 2021, 18x mistr ČR v motokrosu, 2x vicemistr světa, 4x mistr Evropy. Záliby: Lyže, snowboard |
V minulém ročníku jste právě najel na skálu a letěl několik metrů vzduchem. Stávají se na Dakaru podobné karamboly často?
„Myslím si, že to tam je úplně na denním pořádku. Tenhle náraz mi utkvěl v paměti, protože jsem se z něj málem podělal. Není to nic příjemného, když ve 120 kilometrech najedete do takového pískového prachu, který je hluboký několik desítek centimetrů, díváte se do navigace a najednou vás to vyhodí do vzduchu. Už jsem si říkal jen: Ne, ne, ne, co se asi stane? Zázrakem jsem to nějak ustál. Motorka byla úplně na šrot. Brzdy přestaly fungovat, propálil jsem destičky, v tlumičích praskla péra, ale já měl z p**ele kliku.“ (směje se)
To si pak laik představí, že po Dakaru měsíc jen ležíte a dáváte se zdravotně a fyzicky dohromady...
„Tak to ale vůbec není. (usměje se) Už se téměř okamžitě připravujeme na další sezonu. Někteří sportovci si teda odpočinou, ale já hned naskakuju do motokrosové sezony. Musím nabrat trochu svaloviny, protože po dvou týdnech na Dakaru dost zhubnete. Mám to naplněné a vůbec se nenudím.“
Na poslední Dakar jste navíc odletěl půl roku po selhání jater, kdy jste bojoval o život. Nebál jste se absolvovat tak náročnou soutěž?
„Nedávno jsem slyšel takovou krásnou větu: ‚Konec je, až když je opravdu konec.‘ Nikdy nepřemýšlím nad tím, že bych nemohl odjet. Vždy se snažím posílit psychiku, abych měl dost sil. Samozřejmě to nebylo jednoduchý. Hrozilo, že to nepřežiju nebo že mi transplantují játra. Pak se všechno začalo vyvíjet skvělým směrem a za poslední měsíc a půl jsme odvedli spoustu práce, abych mohl odletět. I když jsem nebyl úplně v nejlepší formě, tak to pro mě bylo nejdůležitější. Občas slýchám, že hazarduju se zdravím, ale já potřebuju žít, ne jen přežívat. To je pro mě víc, než se zavřít do sebe a tenhle adrenalin mě obrovsky nabíjí. Tohle, a všichni lidi okolo, mě dokážou zvednout z kolen, abych šel za svými sny.“
Takže jste se nedostal do situace, kdy jste přemýšlel, že kvůli zdraví závod vzdáte?
„Vždycky si vzpomenu, kolik za mnou stojí fanoušků. V poušti je člověk úplně sám a říká si, že už prostě nemůže. Jsou tři stupně nad nulou, před sebou máte čtyři sta kilometrů, zima zalézá úplně všude, kde by si člověk mohl vzpomenout. A v tyhle drsné chvíle myslím na lidi, kteří jsou u počítačů, čtou různé deníky a čekají na informace. To mě hrozně nabíjí, když jsem na dně i třeba s tou nemocí. Nedávno mě postihl podobný problém v menším rázu, skončil jsem v umělém spánku. Pořád řešíme, proč se to děje. Doktoři se mnou odvádí skvělou práci, všichni chtějí zjistit příčinu, proč se to děje a myslím si, že jsme na výborné cestě. To je pro mě motor, že mě tam chtějí a všem za to moc děkuji.“
Pro vás se ale nejednalo o jediný problém. Pár dní před loňským odletem se vaše manželka nakazila koronavirem a nemohl jste trávit čas doma. Nacházíte se teď ve větší psychické pohodě, než tomu bylo loni?
„Tehdy to byla taková show no. (směje se) Říkám si, že to jsou překážky, které je třeba překonat. Důležité je vzít si z takových situací to dobré do budoucna, co mě posílí. Udělal jsem si Vánoce vedle v karavanu, ozdobil jsem si ho vánočními světýlky. Dostal jsem za dveře kuřecí řízek a bramborový salát a strávil Vánoce na prostoru 3x3 metry. Chvilku jsem koukal přes sklo. Sice mi bylo trochu do breku, ale aspoň jsem s nimi byl na kontakt a viděl je, což mi dávalo energii. Myslím, že se to v téhle době nedělo jen mně. Dneska už se nad tím zasměju.“
Jak těžké je pro vás odloučení od manželky a malého syna během sezony, kdy cestujete po světě?
„Je to náročné. Ale náročné to má i manželka, že musí být 24 hodin denně, 7 dní v týdnu s malým. On nezaspí, jde opravdu do plných. Nevím, po kom to má, že je takový drak. Vezme si odrážedlo a skáče na něm v ložnici na posteli. Když má pak jít spát, tak brečí a vyvádí jako blázen. Vždycky když odjíždím, tak to odloučení bolí, ale na druhou stranu jsme chlapi, tak si aspoň trochu odfrkneme. (směje se) Ale hned jak odjedu, tak se mi samozřejmě stýská. I když dělám, co mě baví. Jezdit se mnou však nemůžou, protože na Dakaru potřebuju klid a soustředit se na závodění.“
Letos se Dakar uskuteční v Saúdské Arábii, stejně jako loni. Zvykl jste si na počasí, které tam během soutěže panuje?
„Vždycky mě překvapí rána, která jsou opravdu chladná. Na to si nedokážu zvyknout, ač se zkouším otužovat. Nejsem na to stavěný, snažím se to učit už dlouho a prostě mi to nejde. Takže ranní zima mě vždycky zaskočí. Zejména na motorce. V autě na kluky aspoň nefouká. Navleču na sebe vše, co mám, vypadám jak kosmonaut, ale ta zima se stejně dostane úplně kamkoliv.“
Minulý ročník jste zakončil na desátém místě, čímž jste vyrovnal rekord Stanislava Zlocha z roku 1998. Jak se, téměř po roce, na tento úspěch díváte?
„No, výsledková stránka krásná. Ale doma pořád musím umývat nádobí a dávat špinavé věci do pračky, takže se pro mě nic nezměnilo. (směje se) Pochopitelně je příjemné, že člověk něco dokázal. Určitě byl každý ročník něčím specifický a mám pocit, že je to pokaždé vyrovnanější. Přešlo tam hodně kluků z motokrosu a endura. Povedlo se mi dát nejlepší odpověď všem podporovatelům. Není to jen o mně, je to o týmu, o partnerech, trenérech i fanoušcích. Vážím si každého, kdo o mně řekne hezké i ošklivé slovo. I to mě nabíjí, abych ukázal, co umím.“
Jednu příčku jste navíc ztratil kvůli penalizaci, kdy jste v poslední etapě o pár metrů minul kontrolní bod. Jak k něčemu takovému dojde? Je to chyba techniky, nebo třeba nepozornost?
„Dakar je postavený tak, aby byl náročný a dělaly se tam chyby. Organizátor vždy vymyslí tu trasu co nejtěžší, právě proto, ať takové situace vznikají. Hodně lidí si myslí, že ty body jsou vyznačené, ale chtěl bych zdůraznit, že to tak vůbec není. Kontrolní místa jsou fiktivní, dostaneme souřadnice a mapu a musíme se dostat tam, kam nás navigace táhne. U řídítek máme GPSku. Ta pípne a zjistíme, zda ten bod máme nebo ne, ale vůbec nikde to není zvýrazněné. Prostě jde o body z družice a jsou dobře schované, aby se mezi špičkovými jezdci vytvářely rozdíly. Občas nám přichystají třeba ještě chyták, že někde musíme projet pár metrů třeba do 50 kilometrů za hodinu. A když to člověk nezaznamená, nemá šanci vše dobrzdit a dostane penalizaci. Časovou a navíc 50 euro pokutu. Večer k nám přijdou a vyberou si peníze. Žádnou fakturu ani paragon nedostaneme. To je paráda, prostě rychlý prachy.“ (směje se)
Jaké jsou ambice pro nadcházející ročník?
„Chtěl bych opět ukázat, že patřím mezi tovární jezdce, byť s privátní technikou. Takový je cíl. A jak už jsem říkal, dát do toho vše. Hanba by mě bila, kdyby za mnou stáli partneři a já odjel etapu na sedmdesát procent. Vždycky se sice závod nepovede podle představ, každý den se vám nemusí dařit, ale neexistuje, abych tomu dal o kousek míň.“
Co všechno obnáší kompletní příprava na Dakar?
„Někdo si myslí, že máme čtrnáct dní na Dakaru a tím to končí. Tréninky jsou však opravdu náročné, některé z nich mě moc bolí, protože do toho dávám 120 %. Po těch mých kolapsech se ze sebe snažím opravdu vymáčknout naprosto všechno. Musíme cvičit jak fyzicky, abychom to tam zvládli, tak jezdit na motorce. Tovární týmy už jsou dva měsíce někde v poušti, protože mají téměř „neomezený“ budget. V našem týmu Orion Racing Group se snažíme dělat, co je v našich silách, jenže prostředky nejsou takové. Nemůžeme trénovat, kde bychom chtěli a zničit za rok čtyři nebo pět motorek. Jedna taková mašina stojí milion korun, a co stojí Dakar, příprava a další věci...“
Jak to máte se stravou? Musíte si například hlídat váhu jako dostihoví žokejové?
„U nás to není až tak striktní. Samozřejmě ale kontrolujeme, co bych měl jíst, suplementy a tak dále. Všichni kluci ve světové špičce jsou vysekaní a vyrýsovaní. Snažíme se nemít ani gram tuku, abychom netáhli zbytečná kila s sebou.“
Jsou na Dakaru striktní opatření ohledně koronaviru?
„Musíme mít očkování a nedávno ještě organizátor zavedl povinnost PCR testu před odletem. Maximálně dva dny starého. Proto se přes svátky snažím eliminovat riziko a nenavštěvuju místa, kde bych se mohl nakazit. Nechci, aby částka, kterou do Dakaru investujeme, a celá příprava, vyletěly do vzduchu, protože jsem se šel napít s kamarády.“
Během závodu už další testy neprobíhají?
„Loni jsme to měli tak, že jsme se museli testovat před Vánoci, pak dva dny před odletem. A potom ještě po příletu. Tam vznikl problém, že jsme letěli společným speciálem a Jakešíno (slovenský jezdec Ivan Jakeš) měl po příletu pozitivní test. Celá česká a slovenská posádka letěla s ním. Čekali jsme na testy, což bylo trochu frustrující. Naštěstí jsme během letu dodržovali hygienická opatření. V průběhu závodu už nás pak nikdo netestoval. Opravdu jsme tam vzdálení od civilizace.“
Související články
