Hrubec: Výsledky testů jako hod mincí. Nechystal ruský trenér sabotáž?
PŘÍMO Z PEKINGU | Pozitivní na covid, pak hraniční hodnoty. Do letadla Šimon Hrubec nemohl. Když už do něj konečně mohl nastoupit jako zcela zdráv, potkala ho další smůla. O tři řady za ním seděla ruská sportovkyně, která byla v Pekingu po příletu pozitivně testována. Jako „blízký kontakt“ spadl do příslušného protokolu. Trénovat může s týmem, všechno ostatní má ale na sedm dní omezeno. Na tréninky jezdí autem, jídlo dostává za dveře, bydlí odděleně od týmu. „Hlavně, že můžu hrát,“ vydechl brankář po prvním tréninku v Číně.
Nemáte pocit, že jste neuvěřitelný smolař?
„Jo, řekli jste to parádně. Spíše už mi to přišlo úsměvné, protože já jsem už měl být dnes podle norem zdravý člověk a zase za mnou letěl někdo, kdo byl pozitivní a musím teď být sedm dní více hlídaný a více testovaný. Doufám, že se mi to vrátí v zápase nějakou tyčkou, kdy půjde puk od tyčky ven a ne dovnitř. Snad.“
Je režim, který budete muset držet následujících sedm dní, výrazným problémem?
„Byl by to problém, kdybych měl nějaké omezení, ale v podstatě musím zůstat na pokoji sám, což bych chtěl i normálně. Jsem na to zvyklý. Z toho pohledu by se asi nic neměnilo. Je dobré, že se nic nemění na tom, že můžu trénovat a hrát zápasy. Jen budu dvakrát denně testovaný, tak se může zvýšit riziko nějaké objevení. To už ale moc neřeším, protože vidím, jak výsledky chodí nahodile, jako když člověk hodí mincí“
Když se stále prodlužoval váš nucený pobyt v Praze, nepřepadala vás panika?
„Panika ne, ale spíše jsem se bál, že to nestihnu. Že mi uteče poslední šance, osobně si myslím, že ve 30 letech, to je opravdu poslední možnost.“
Co vás drželo v pozitivních myšlenkách?
„Pomohlo mi, že mi zavolal hlavní trenér. V jednu chvíli jsem byl docela načatý, skoro jsem tomu už nevěřil. On mi ale zavolal a podržel mě. Řekl mi, že mi věří a že na mě počká, i kdybych měl přijet v půlce turnaje. Jen ať se v klidu připravím, že mi věří. To mě hrozně uklidnilo a říkal jsem si, že to bude fajn a že bych to měl snad stihnout.“
To muselo být skvělé slyšet.
„Je to příjemné, na druhou stranu nechcete zklamat tu důvěru. Spíš je to ale samozřejmě pozitivní.“
Už na vás dýchla olympijská atmosféra?
(usměje se) „Dnes jo, když jsem v rohu viděl ty kruhy, tak jsem se si je jen tak přejel a řekl si: jsem tady. Měl jsem velkou radost.“
Jaký byl premiérový trénink? Snad po měsíci jste zažil standardní jednotku v plném počtu hráčů, ne?
„Měl jsem skvělé tréninky v Omsku, než jsem odletěl. V Praze nás bylo sedm až deset. To je půlka týmu, ale trénink byl dobrý. Poprosil jsem trenéra gólmanů v Omsku, že jedu na olympiádu, ať mě na to připraví. To jsem chodil domů docela zničený, říkal jsem tomu, že jsem na takovém letním soustředění.“
Nemohla to být od vašeho ruského trenéra sabotáž? Že by vás chtěl v zájmu sborné vyšťavit?
(smích) „Ne. Máme spolu skvělý vztah. On ví v podstatě líp než já, co přesně potřebuju. Tohle jsem mu řekl i před play off. I jsem mu za to trochu nadával, protože to nebylo normální, co spolu děláme. Říkal mi, ať vydržím, že pak uvidím. A měl pravdu. Play off jsem pak odchytal tak, že bych zvládl po finále i celou jednu další sérii.“
Neříkáte si, jestli nejsou všechna ta opatření trochu na hlavu? Můžete trénovat, být s týmem v šatně, ale bydlet musíte jinde.
„Nevím, jestli se k tomu můžu vyjadřovat, abych si nezavařil. Některé věci jsou ale k zamyšlení.“
Aspoň, že pod helmou nemusíte mít respirátor.
„To by tak ještě chybělo. Už tak se mi s tím blbě chodí po ulici.“
Je to tak, že na tréninky jezdíte speciálním autem s řidičem?
„Ano. Musím říct, že jsem za to i rád, protože jezdí dřív na tréninky. To byla další věc, aby tady byla možnost jet dřív na trénink. Nevyhovuje mi jezdit s týmem, potřebuju být v hale o půlhodinu dřív, abych si udělal svoje věci.“
Jídlo dostáváte před pokoj. Je ho dost? Finové si na porce stěžovali.
„Já pořád díky nosu necítím, takže sním všechno.“
Zprávy ze dne 20. února 2022
ZÁVĚREČNÝ CEREMONIÁL: „Zakončení se sportovci je vždy krásné, ale já upřímně mám radši zahájení. Když vidím, jak zhasíná oheň, tak končí čtyřletá etapa a mně to přijde hrozně smutné,“ řekla česká vlajkonoška Martina Sáblíková. Přiznala, že před začátkem her měla strach, jak bude olympiáda v Číně vypadat. „A myslím si, že jsem nebyla jediná. Ale myslím, že to bylo zvládnuté na jedničku,“ uvedla čtyřiatřicetiletá rychlobruslařka a pochválila vedení české výpravy za servis pro sportovce.
Osmou držitelkou Ceny Věry Čáslavské za mimořádné zásluhy žen ve sportu a olympijském hnutí je bývalá mistryně světa v trojskoku Šárka Kašpárková.
ZÁVĚREČNÝ CEREMONIÁL: Podívejte se na sestřih z krásného loučení s olympiádou!
Jen dvě medaile z Pekingu místo sedmi z Pchjongčchangu. Podle předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala ale problém českého sportu není v počtu medailí, nýbrž v nefunkčním systému českého sportu. „Myslíme si, že to vždycky nějak utáhneme,“ říká Kejval. Rozhovor čte zde: Za čtyři roky se nezměnilo nic, hokejisti se scházeli jak švábi na pivo
ZÁVĚREČNÝ CEREMONIÁL: Olympijský oheň zhasl, nad Ptačím hnízdem se takhle rozzářil ohňostroj i nápisy Jeden svět, Jedna rodina...
