Když kouč Fribourgu Pavel Rosa zmínil, že Švýcaři po třech porážkách v základní skupině nakopnou motory a Čechy vyloučí z olympijského turnaje, Josef Marha (46) pochopil, proč si to myslí. Sám má švýcarský hokej v malíku a tuzemský taky stihl poznat dostatečně. „Nagano 1998 byl famózní úspěch, ale teď teprve sklízíme jeho pravou odezvu. Přestali jsme pracovat,“ tvrdí pětinásobný šampion NLA a legenda Davosu v rozhovoru pro iSport.cz. „Pokud se někdo domnívá, že je ostuda vypadnout se Švýcary, neví vůbec nic o aktuálním dění ve světovém hokeji...“
Proč český hokej nestíhá švýcarský?
„Chyba se stala na konci devadesátých let. Vyhraná olympiáda v Naganu byl famózní úspěch, ale paradoxně nám to strašně ublížilo. Stejně tak nám ublížily tři následné tituly mistrů světa. My jsme to zkrátka neustáli. Domnívali jsme se, že vládneme světu. Lépe řečeno, v tu chvíli na tom něco bylo, ale bláhově jsme si mysleli, že tomu tak bude napořád. Přestali jsme se rozvíjet, vzdělávat.“
Na rozdíl od zemí, které česká reprezentace na velkých akcích kosila?
„Přesně tak. Byli jsme velmi namyšlení, přestalo se pracovat a teď se nám to vrací. Kdo byl v Pekingu nejlepší z našich? Červenka s Krejčím, kluci kolem šestatřiceti let, hráči z poslední silné generace. Nástupce nemáme, jen pár kluků. Souvisí to i se stavem naší společnosti. Usmívám se, pokud mi někdo říká, že za všechno můžou tablety a telefony, že zdejší mladí na ničem jiném nejedou. Copak jinde je nepoužívají? Copak mladí Švýcaři lezou po stromech? Na sociálních sítích sedí celý svět. A jak nás vycvičili... Jasně, druhý den jsme mohli vyhrát my. Ale o to nejde. Zamrzli jsme po Naganu, usnuli na vavřínech, bohužel. A teď to těžko budeme vracet zpátky.“
Napadá vás, kudy jít? Co udělat nejrychleji?
„Hodit do toho bombu a začít úplně od základů. S jasným konceptem. Jenže to se nestane. Nevěřím. Kdyby ano, za deset, patnáct let by mohlo být líp. Pamatuju, jak si Švédové poradili s vlastní krizí před dvaceti lety. I u nás se o tom psalo. Všichni zainteresovaní lidé, i ti, kteří se nemuseli, dali hlavy dohromady a postavili nový projekt. Za pár let byli zpátky ve světové špičce. Jedno moudré rozhodnutí jim zajistilo úspěchy minimálně na pětadvacet let. Kde byli v roce 2002 a kde jsou teď? My jsme však národ švejků.“
Nikdy nic není tak špatné, jak to vypadá, ale proč nedokážeme i dobře rozehrané turnaje domáčknout do konce?
„Souhlasím, že určitou kvalitu pořád máme. Hodně ovšem dělá výchova, prostředí. V tomto směru taky ztrácíme. Znovu jsem si to uvědomil v úterním zápase se Švýcary. Ve třetí třetině jsme měli dobývat jejich území, chvíli to tak vypadalo, ale oni v podstatě dominovali. Chvílemi to byla kočka myš. A čím to bylo?“
Nastavením hlavy?
„Jednoznačně. Hlava dělá rozdíl. Naši hráli v závěru šest na pět, Švýcaři na nás vystartovali, ukrutně aktivním hokejem nám nedali šanci. Žádné zalézání před bránu, ale sebevědomé napadání, projev síly. To se mi hrozně líbilo.“
Faktem je i to, že český hokej soupeře nebolel, proč jsou čeští hráči hodní chlapci?
„Oni by mohli být důrazní, jenže my to v nich potlačujeme odmala. Jakmile máme v týmu grázlíky a hajzlíky, neradi to vidíme a snažíme se je otupit, vyloučit. Přitom jde o nositele důležitého aspektu hry. Jasně, není to s nimi jednoduché, ale o to právě jde. My rezignujeme na to, že si z nich vezmeme to dobré, nepracujeme s tím. Radši se toho šmahem zbavíme, protože to vnímáme jako problém. Nechci se moc vracet do minulosti, ale ono to s tím souvisí. Dřív nás nechávali lítat za barákem, nikdo nás nekontroloval. Pokopali jsme se, servali, pomlátili hokejkami. A šli od sebe. Dnes by to byla šikana. Nenabádám, aby se kluci rvali v kabině, ale pravdou zůstává, že na ledě nemáme válečníky, kteří dokážou vyhrávat, obracet zápasy. Neumíme se kousnout.“
Navíc hledáme chyby všude jinde, jenom ne u sebe, že?
„Přesně tak. Trenér mě posadil, on je ten špatnej, nikdy ne já. Kdo si dnes řekne: Musím víc makat, abych byl lepší? Málokdo. Na druhé straně, trenéři jsou pod tlakem managementu, rodičů a různých skupin. Je to začarovaný kruh. Mnohdy trenérům nezávidím, ustát ten tlak není sranda, je to strašně těžký džob. Jasně, není to všude špatné, pořád najdete na zimáku nefalšovanou radost, ale vytrácí se, je jí málo.“
Syn Šimon vám hraje ve Švýcarsku, je tam příznivější prostředí pro hokejový rozvoj?
„Výchova je tam úplně jiná. Neříkám, že oproti nám milionová a bezchybná, zkrátka jiná. Rodiče u svých dětí kladou důraz na školu, anebo na vyučení se řemeslu. To má Švýcar v sobě. Neflákat se. Hokej hrají víc pro potěšení, není u toho takový tlak a nervozita. Je to celé přirozenější. Spousta tamních ligových hráčů vedle hokeje studuje nebo se učí řemeslu. Mají plán B. Vědí, že když jim nevyjde hokejová dráha, výborně si uživí jinak. Snad to trochu začíná fungovat i tady. U nás je však pořád obrovský rozdíl mezi platem extraligového hokejisty a běžného člověka, zvlášť pokud je hráč na úrovni reprezentace. Ve Švýcarsku je rozdíl mnohem menší.“
Můžete být konkrétnější?
„Dejme tomu, že normální švýcarský ligový hokejista dostane měsíčně 15 tisíc franků, v bance by na solidním místu dostal 20 tisíc. A i řemeslo je ve Švýcarsku nádherně placené. Průměrná mzda tam sahá někam k deseti tisícům franků. Život je tam klidnější, prakticky bez stresu. U nás je velké množství negace, valí se to na nás ze všech stran. Naštěstí se nedívám na televizi, všechny ty zprávy by mě asi zabily.“ (usmívá se)
Expert Sýkora: Trenér zmůže hodně, ale... Tohle je problém českého hokeje
Video se připravuje ...
Témata:
reprezentace, sport, ZOH22, Česko, Olympijské hry, hokej, Švýcarsko, Davos, Josef Marha, Nagano, řemeslo, Fribourg, Pavel Rosa (1977), Sport na Heureka.cz
Související články
