ANALÝZA: Pět zásadních rad, jak pomoci českému hokeji
Vyřazení ve čtvrtfinále, vítězství jen nad papírově slabšími soupeři. Olympiáda v Soči napsala další zprávu o stavu českého hokeje. Ten dál vyklízí pozice, poslední neúspěch nebyl jen důsledkem jednoho či dvou nepovedených zápasů, kořeny problémů jsou mnohem spletitější. Český hokej nepotřebuje dílčí úpravy, nýbrž rázný restart. Je nejvyšší čas, hladina stoupá a už zasáhla do nejvyšších pater. Deník Sport hledá způsoby, jak ...
1. Zrušit pouťáky, zvýšit konkurenci
Za všechny to řekl při nedávné návštěvě ve Sportu trenér Josef Jandač. „Potřebujeme, aby se hrály zápasy na krev, a ne nějaké pouťáky. Jinak nové hráče nevychováme,“ prohlásil. Kvalitní hráči rostou v kvalitních zápasech. Je nutné zredukovat přebujelé počty účastníků elitních soutěží, včetně extraligy dospělých. Na tolik týmů máme málo hráčů. Za federálních časů mívala nejvyšší soutěž tucet účastníků, z toho tři a někdy i čtyři slovenské.
Hráči navíc až do roku 1990 nemohli v nejlepších letech odcházet do zahraničí. V dnešní době zmizí každý, kdo něco umí. Současná extraliga přitom má týmů čtrnáct, chybí silná střední generace, kluby přeplácejí průměrné hráče. V Chomutově vyrostl krásný stadion se skvělým zázemím, tamní tým však zatím spíš jen posouvá hranice neslavných rekordů soutěže. Spousta zápasů o ničem, to je ale hlavně případ mládežnických soutěží.
2. Junioři potřebují úspěch
V mládeži se podařilo udělat jistý pokrok, ale výsledky nejsou takové, aby juniorské výběry začaly vozit medaile. Podmínky se zlepšují, ale třetí místo týmu do 18 let na Memoriálu Ivana Hlinky zůstává zatím osamoceným bonusem v posledním období.
Zatímco dřív bylo neúspěchem vyřazení ve čtvrtfinále šampionátu, v posledních letech je úspěch se do něj vůbec probojovat. Povinné kvóty mladíků v extralize ani akademie samy o sobě nezajistí silnější konkurenci a tím i lepší růst talentů. Souvisí to s neochotou klubů a jejich trenérů řídit se stavem soutěží a taky pokyny z ústředního velína. Nadějní útočníci jako David Pastrňák a Jakub Vrána učinili ve Švédsku za pár let větší skok, než spousta jejich vrstevníků v českém prostředí.
To taky o něčem svědčí, stejným způsobem se zvedají Dánové, Norsko nebo třeba i Slovinci. Zoufá se taky nad tím, že mladíci mizí za moře, ovšem oni sami to často vidí jako lepší šanci růst a prosadit se. V některých případech to byl i útěk z dohledu domácích mocipánů, kteří s hráči občas nakládají jako s nevolníky.
3. Nastolit jasnou koncepci
Trenéra Pära Martse před pár lety v Česku možná nikdo neznal. Jenže než převzal tým Tre kronor, pracoval u švédské dvacítky. Během olympiády s ním stojí na střídačce jako jeden z asistentů Rikard Grönborg, který vedl stříbrný juniorský výběr na šampionátu v Malmö, před ním to byl Roger Rönnberg.
Tady je zřetelná návaznost a jasná koncepce. Probíhá bez postranních úmyslů a kšeftaření, svaz si postupně připravuje další trenéry. Finové na to jdou léta jinak: i tentokrát dlouho dopředu oznámili, že nástupcem Erkky Westerlunda u reprezentace se stane Kari Jalonen. Všechno je předem jasné, transparentní.
Poslední zvolení Aloise Hadamczika v roce 2010? O kandidátech se předem nemluvilo. Před dvěma lety mu byla prodloužena smlouva až do roku 2015. Stalo se tak po bronzovém mistrovství světa, v tu dobu se však taky schylovalo ke konferenci ČSLH, z níž mělo vzejít vedení svazu na další čtyřleté období. Hadamczik zvažoval, že vstoupí do hry.
4. Vymýtit pachuť, narovnat vztahy
K úspěchům se hlásí každý, stejně tak je důležité umět se postavit k neúspěchu a pojmenovat jeho příčiny. A od nich se odpíchnout. Jak bývá jeho špatným zvykem, Alois Hadamczik se po vyřazení ve čtvrtfinále v Soči uzavřel do sebe, zůstala po něm jen spálená země a dusná, negativní atmosféra.
Generální manažer Slavomír Lener za neúspěch na olympiádě taky nese zodpovědnost, jenže v jistou dobu se takticky stáhl a teď vyčkává, co bude následovat. Do českého hokeje se vracel jako zachránce, plný nápadů a projektů, ale při první příležitosti málem zase vycouval. Vládne klima neupřímnosti, alibismu a pokřivených vztahů, v takové atmosféře se dá někdy těžko smysluplně spolupracovat.
5. Společný zájem: hokej
Robert Reichel trénuje reprezentační šestnáctku, manažera dělá Jiří Lála. U osmnáctky zase Milan Hnilička. František Kučera postavil za vlastní peníze halu a v pražských Letňanech vybudoval mládežnickou líheň. Mistři světa Viktor Ujčík a Tomáš Kucharčík ve Slavii trénují děti. Na klubové úrovni se jim podobných najde víc a je skvělé, že se i takové legendy zapojují do výchovy hráčů, předávají svoje zkušenosti mladým nástupcům, přestože dnešní doba jim nabízí mnohem víc lákadel a možností uplatnění.
Neškodilo by, kdyby se jim podobní zapojili do práce svazu. Za panování dlouholetého předsedy Karla Guta neměl hokejový svaz mozkové centrum, na všechno stačilo pár lidí. Vedle nich se ve vedení svazu obklopil skupinou silných a uznávaných osobností, jejich společným jej zájmem byl zá hokej, a ne, jaké ho nosí hodinky. Výsledky byly V podstatně lepší. V posledních letech vstoupily do fungování svazu místo s profesionality taky různé osobní i jiné vazby.
