Radovala se, mávala rukama a kroutila hlavou. „Ahoooj. Zdravím Jablonec a Hořovice,“ křičela Gabriela Soukalová v cíli do kamery. Výhrou ve sprintu v Pokljuce právě dala zapomenout na tápání z posledních týdnů a při svém comebacku zdravila své nejbližší. „Jablonec proto, že z něj pocházím a z Hořovic je zase můj přítel, který tam má rodinu a spoustu kamarádů,“ vysvětlovala šťastná biatlonistka.
Je pravda, co jste řekla po závodě? Že tento triumf je pro vás stejně cenný jako stříbro z OH?
„Je to tak. Po těch týdnech trápení, kdy mi to moc nešlo a zdravotních komplikací, bylo pro mě těžké dostat se zpátky do psychické a fyzické pohody. Nečekala jsem, že to bude takto rychle.“
A paradoxně zrovna v Pokljuce, kde jste před dvěma lety začala poprvé zářit že?
„Já mám na to tady hrozně hezké vzpomínky. Už když jsme sem přijeli, vzpomínala jsem, jak jsem tu poprvé vystoupila na stupně vítězů. Hrozně to pro mě znamená. Tenhle areál znám hned nejlíp po jabloneckých Břízkách, kde trénujeme. Znám tu každý kámen, trénujeme tu během léta a máme tu spoustu soustředění. Je to pro nás takový druhý domov.“
Jaké to bylo pro vás se opět vrátit na stupně vítězů?
„Bylo to obrovské zadostiučinění. Po tom trápení to byla pro mě velká odměna a asi to bylo i vidět. Hodně jsem si to užívala, asi nejvíc ze všech. Navíc je to velká motivace do dalších závodů.“
Vnímáte tento triumf jako comeback, že jste zpět mezi elitou?
„Ano, dalo mi to, že bych měla pořád věřit ve vítězství a nikdy nepřestávat. Všechny věci mají svůj čas a to byl i můj případ na začátku sezony. Cítím totiž, že bych tam mohla být zpátky. Že to chce jen udržet zdraví nějak v klidu. Jenže to je zároveň i to, kde mě nejvíc tlačí pata.“
