Ten závod má stále v paměti. Vzpomíná si na těch pět dobití, kvůli kterým se pak i štafeta propadla a brala na OH ‚bramboru‘. Jenže nyní je vše jinak. „A jsem za to vděčná,“ říká Jitka Landová, která by se též měla po prokázání dopingu dvěma ruským biatlonistkám dočkat dodatečného bronzu ze Soči. Tím, že už kvůli zdravotním potížím kariéru ukončila, tu zprávu brala i lehce jinak než její parťačky, které se budou za dva měsíce rvát v Pchjongčchangu o další úspěchy.
Seděla ten večer u stolu a zrovna vypisovala soupisky na školní dětské atletické závody, na nichž se měla další den podílet. Když v tu chvíli jí došla esemeska od Evy Puskarčíkové . „Je to tu, máme medaili ze ZOH. Volal mi Jura a připravují podrobnosti,“ četla si Jitka Landová. Po necelých čtyřech letech, kdy v Soči litovala svých dobíjení a čtvrté příčky, se nyní dočkala bronzu.
Jak jste na tu zprávu reagovala?
„No, ihned jsem přestala ty soupisky vypisovat, odložila propisku a ještě si tu zprávu asi dvakrát přečetla. A pak jsem si řekla: OK, dobrý, tak je to tu. Přiznám se, že jsme něco podobného čekaly, jen to byla otázka času. Sice tu medaili stále nemám u sebe, ale asi to už bude fakt vážné a sichr.“
Eva Puskarčíková byla prý i trochu naštvaná, co vy?
„Já jsem prvotně měla radost. Tím, že už nesportuju, tak jsem si nesmírně považovala toho, že to vůbec přišlo a o to víc, v té naší sestavě, která rok nato vyhrála malý křišťálový glóbus. Tohle byl takový bonus. Nicméně pak jsme si s Evčou ještě chvíli psaly po WhatsAppu a ona ve mně trochu tyto myšlenky podněcovala. Takové to: Víš, jaké to mohlo tehdy být? Pak jsem si i večer na chvíli volala s Gabčou a ta říkala to samé, že jsme to mohly zažít jinak. Což je pravda, protože ta radost se vždy násobí, když jsou u toho čtyři lidi.“
Takže?
„No, jak jsem si tedy po těchto diskuzích večer lehla, tak mi ty myšlenky nakonec nedaly spát. Musela jsem furt dumat nad tím, jaké by to tenkrát bylo, co vše by se dělo a jak by to asi vypadalo. Všechny ty pocity, euforie, zážitky…“
Takové vítězství ale bez emocí, které už se nevrátí?
„Ano. Toto je velký dar, ale přesto ochuzený. Nicméně nejsem člověk, jenž se otáčí zpět a kdovíjak retrospektivně hledá v minulosti. Žiju přítomností a vzhlížím k budoucnosti, přesto mi to ale stejně nedalo spát. Říkala jsem si, co by se dělo, jaký by to bylo a tak.“
Myslíte, že mohlo být vše jinak?
„Všechny věci se dějí z určitého důvodu a každá z nich má svůj důvod a příčinu. Ale je pravda, že by stoprocentně bylo něco jinak. Minimálně bychom měly společné zážitky, fotky a bylo by tam i jiné ohodnocení. Tím ani nemyslím finanční, ale že bychom byly celkově jinak brané. V tomto směru je to lehce škoda, že jsme to nezažily, ale zase: za mě lepší pozdě, než později. Nebo nikdy.“
Vnímáte to o to víc, že už kvůli zdravotním potížím nezávodíte?
„Ano. Navíc si i myslím, že ty holky na to ještě dosáhnou. Gabča s Verčou svoji medaili mají a ani Evina nemá daleko k tomu, aby si ji i v nějakém individuálním závodě vyjela. Za sebe ale říkám, že jsem ráda, protože se mi nic takového už asi nepoštěstí. Nejsem už v žádném klubu nebo týmu, kde bych se měla možnost účastnit olympiády.“
Vzpomenete si ještě teď na ten závod?
„No jasné, vybavuje se mi. Byl to lítý boj. (směje se) Skutečně těžký závod a já jsem ani nebyla ten ostřílený závoďák. Sama jsem byla překvapená, že na tu olympiádu jedu a říkala si: Super, jsi v pozici, kdy od tebe nikdo nic nečeká, tak si to užij, jedeš štafetu a to jepocta. Ale stejně, vždyť jsem tam měla pět dobíjení, celá rozklepaná, že přebírám štafetu druhá a v těžké situaci. Na druhou stranu i tak na to vzpomínám v dobrém, protože i to čtvrté místo nikdo moc nečekal. A to, co tam pak Verča vyčarovala na posledním úseku, bylo až ohromující. Krásné zážitky.“
Co na to říkala rodina, že mají doma olympijskou medailistku?
„Asi jsou na mě pyšní, co si myslím. (směje se) Jasně, také je trochu mrzí, že mohlo být tenkrát vše jinak, nicméně jsou rádi za to, co je. My jsme taková vděčná rodina. A těší se, až tu placku uvidí.“
Máte nějajé informace, kdy by měla přijít?
„Vůbec, nechám se překvapit. Jen doufám, že někdy dorazí a budu ji mít u sebe. Zatím ale nemám představu, kdy přijde a jak se o tom dozvím.“
Máte pro ni připravené i nějaké místo?
„Zatím ne, ale říkala jsem si, že by si nějaké výsostné místo zasloužila. Já mám všechny ty úspěchy uložené pohromadě, alevystavené ne. Že bych si pro ni udělala nějakou vitrínu? Dělala jsem si legraci, že ji dám do školy do takového proskleného okénka, které tam třeba s Gabčou máme. I pan ředitel se ptal, jestli jim ji pak ukážu. A já na to: Jasně, přijde k těm mým fotkám. Ale kdo ví.“
Přišly i ve škole, kde nyní působíte, gratulace?
„Ano, třeba kolega tělocvikář mi už dřív říkal, že nám tu medaili pošlou, a já na něj vždy ať nepředbíhá, že dokud nejsou důkazy, tak tomu věřit nebudu. Když jsem tam ale teď přišla, tak jsem mu řekla, že měl pravdu. Pak mi i pár lidí gratulovalo, potřásli mi pravicí a měli radost… ale zase tam byla v těch očích i trochu lítost, že je to hezké, ale zároveň že to vyšlo pozdě.“
Asi teď nezávidíte úděl svým bývalým parťákům, že budou v Pchjongčchangu místo pěti obhajovat šest medailí…
„No, nechci říkat, že je to nepřekonatelné, hrozně bych jim přála, aby se tohle povedlo nejlíp každé čtyři roky, ale to si udělali sami, že jich posbírali takhle moc naráz. (směje se) Je však na co vzpomínat.“
